Skandál kolem asistenta lídra kandidátky Alternativy pro Německo (AfD) Maximiliana Kraha ve volbách do Evropského parlamentu otřásl německou politickou scénou. ...
Státní úředník není zrovna slovní spojení, které by člověka naplňovalo bezbřehým vzrušením. Od státního byrokratického aparátu se očekává beznázorovost a bezzájmovost. Má vykonávat pokyny volených zástupců, ať jsou již z levice, či pravice, se stejnou výkonností. Sice má radit, slouží jako rezervoár zkušeností, ale bez jakýchkoli předsudků. Rozhodně nemá veřejně kritizovat kroky politiků. Přesto se to nyní stalo ve dvou případech. Proti proizraelské politice Evropské komise se vzbouřili eurobyrokraté. V americkém ministerstvu zahraničí prý proti témuž doutná rebelie.
Na 850 zaměstnanců Evropské unie podepsalo dopis šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové na protest proti údajné „bezpodmínečné podpoře“ Izraele. „My, skupina zaměstnanců Evropské komise a dalších institucí EU, z osobních důvodů důrazně odsuzujeme teroristické útoky Hamásu proti bezbranným civilistům (...). Stejně důrazně odsuzujeme nepřiměřenou reakci izraelské vlády proti 2,3 milionu palestinských civilistů uvězněných v Pásmu Gazy,“ napsali.
Nechme nyní stranou, že Izrael neútočí záměrně na palestinské civilisty. Snaží se zlikvidovat Hamás, který používá civilisty jako živé štíty. Nechme také stranou, že evropská podpora Izraeli zdaleka není bezpodmínečná. Úkolem eurobyrokratů je plnit úkoly dodané Komisí. Je známo, že EU má demokratický deficit, tedy že běžní Evropané mají jen pramalý vliv na to, kdo usedne na klíčová místa v evropském aparátu. Nicméně Komise alespoň vzešla z konzultací volených politiků. Euroúředník prošel maximálně výběrovým řízením. Pokud nesouhlasí s politikou, kterou má uvádět do praxe, vždy může podat výpověď.
Udělal to například Josh Paul, zaměstnanec amerického ministerstva zahraničí. Nespokojenost s politikou Bidenovy administrativy vůči Izraeli je však prý větší. Podle Huffington Post „ministr zahraničí Antony Blinken a jeho nejvyšší poradci přehlížejí všeobecnou vnitřní frustraci“.
Možná tento veřejný způsob protestů je však lepší než tichá sabotáž vládní politiky. V prvém případě je totiž možné tyto lidi alespoň vyhodit. Druhý případ popsal ve svých pamětech britský politik Rory Stewart.
Stewart patřil k liberálnímu křídlu Konzervativní strany a byl rozhodným odpůrcem brexitu. Sloužil v různých náměstkovských pozicích, což jsou v Británii politické pozice obsazované poslanci, nakonec to dopracoval až na ministra pro mezinárodní rozvoj. Když se stal premiérem Boris Johnson, odmítl sloužit v jeho kabinetu a rezignoval. V následných půtkách ohledně snahy prosadit brexit se Stewart postavil proti vládě a Johnson ho vyhodil ze strany. Stewart byl zároveň členem toho nejužšího britského establishmentu. Jeho otec Brian byl voják, diplomat, koloniální správce a vysoce postavený důstojník MI6. Rory vystudoval Eton a Oxford. Během studií byl doučovatelem princů Harryho a Williama. Po univerzitě byl několik let v diplomatických službách. Není to tak někdo, kdo by měl sklon k populismu a kritizoval by britskou státní službu jako od reality odtržené elitáře.
Stewart je však zároveň dobrodruh. Odešel z diplomacie, aby se vydal na dvouletý trek napříč Afghánistánem, Pákistánem, Íránem, Nepálem a Indií. Pak sloužil v okupační správě Iráku po svržení Saddáma Husajna, kde musel čelit nepokojům. Region Blízkého východu zná tedy velmi dobře.
Právě tato zkušenost vedla k jeho střetu s vlastními úředníky. Když byl náměstkem ministerstva pro mezinárodní rozvoj, jeho podřízení mu přinesli plán financování syrských radnic. Stewart plán zablokovat. Všiml si, že místní samosprávy určené k financování leží na územích ovládaných islamisty, a je tak vysoká šance, že britské peníze skončí u teroristů.
Další den však Stewarta navštívila delegace výše postavených úředníků a informovala ho, že nemá pravomoc plán vetovat. Sice ho mohl podepsat a schválit, ale nemohl ho zrušit. Stewart se tedy začal pídit po tom, kdo tuto pravomoc má. Nejdříve si myslel, že je to projekt britské ambasády v Sýrii, toho času přesunuté do Turecka. Velvyslanec mu však sdělil, že i když s projektem souhlasí, nemá ho pod svou kontrolou. Podle něj se jednalo o akci velitelství speciálních sil Spojených států. Stewartovi se podařilo spojit se styčným důstojníkem u Američanů, kterého ujistil, že rozhodně nejde o projekt amerických speciálních jednotek. Rozhodovací pravomoc neměli ani nejvyšší státní úředník na ministerstvu zahraničí a šéf MI6. Naznačili, že rozhodovací pravomoc má Brett McGurk, zvláštní vyslanec prezidenta Spojených států pro Irák a Sýrii. Stewart znal McGurka osobně a navštívil ho ve Washingtonu. McGurk Stewarta ujistil, že Američané o celém projektu nemají ani tušení a že peníze z něj nejspíše skončí u teroristů, takže mu doporučuje ho zrušit.
Další zastávkou byla „malá skupina“ vysoce postavených státních úředníků, která údajně koordinovala britskou politiku vůči Sýrii. Jednání této skupiny však Stewart navštívit nesměl. Podařilo se mu ale obejit členy individuálně. Následně šel za ministry tvořícími národní bezpečnostní radu. Ti byli jeho tvrzeními překvapeni a souhlasili, že je třeba platby syrským radnicím zastavit, tok peněz ale pokračoval. Po třech měsících těchto průtahů se Stewart konečně dozvěděl, že jediný, kdo má pravomoc projekt stopnout, je premiérka.
Pověřil tedy své podřízené napsat oficiální dopis Therese Mayové, kde jí doporučoval zastavení projektu. Z jejich listu ale jaksi toto doporučení vypadlo. Stewart si tedy dopis napsal sám, úředníci ho ale přepsali a znovu vyškrtli jeho radu zastavit financování syrským samosprávám. Stewart se rozhodl, že dopis i sám doručí. Předal ho zahraničněpolitickému poradci premiérky. Jenže ten byl bývalým vysoce postaveným úředníkem na ministerstvu pro mezinárodní rozvoj a evidentně spojencem svých bývalých kolegů.
Po dva měsíce Stewart zjišťoval, zda Mayová dopis vůbec obdržela, nedostalo se mu odpovědi. Po dalších dvou měsících za ním přišel ředitel sekce zodpovědné za Blízký východ. Informoval ho, že jeden z beneficientů britské pomoci Sýrii byl natočen na akci pořádané al-Káidou. Doporučuje tedy projekt pomoci syrským samosprávám zastavit. I když nikdo nepřiznal Stewartovu snahu stopnout financování teroristů od samého začátku, po této epizodě tok peněz konečně ustal.
Na podobné těžkosti Stewart narazil, když byl náměstkem pro věznice na ministerstvu spravedlnosti. V britských věznicích se začal hromadit kontraband. V jednom případě pod postelí vězně bylo nalezeno 20 kilo drog. Stewart dospěl k názoru, že na nelegálním pašování se musejí podílet bachaři. Rozhodl tedy o osobních prohlídkách bachařů a umístění rentgenových rámů při vchodech do věznic. Jeho úředníci vedli proti plánu dlouhou opotřebovací válku. Tvrdili, že proti budou bachařské odbory, že to odporuje lidským právům, bude to stát příliš mnoho peněz a tak podobně.
V obou případech se Stewart nikdy nedozvěděl, proč státní byrokracie tak bojovala proti jeho politickému rozhodnutí. Zda to byl institucionální odpor proti jakýmkoli změnám, nevraživost vůči rozhodnutím, která nevzešla z jejich rad, či nějaké jiné důvody.
Nakonec nejspíš nejlepší postup je ten polský. Při výměně politických garnitur tam probíhají obsáhlé a hluboké čistky, kdy politické strany obsazují státní správu svými lidmi. Jistě v tomto vyřizování účtů uvíznou i poctiví státní úředníci. Ale získáte jistotu, že vaše politická rozhodnutí budou opravdu uvedena do praxe. Von der Leyenová by tak měla kritiky unijní politiky vyhodit. Koneckonců celkově jich EU zaměstnává 32 tisíc. Odchod nějakých 850 se na chodu Bruselu neprojeví.
00:07
