Indiana Jones do pětice – jak se z lovce pokladu stal zamilovaný bůh
KOMENTÁŘ
Nový Indiana Jones dobrý film – a pochopí to ti, kdo pokorně zhlédnou před návštěvou kina díl předešlý, rovněž hojně zatracované Království křišťálové lebky, píše Lukáš Novosad.
Foto: Profimedia.cz
1
Obraz malířky Toyen z roku 1961 nazvaný Tajemství míst byl v neděli v Praze vydražen za 49,6 milionu korun, včetně aukční přirážky. Jde o dosud nejvyšší částku ...
V tuzemských kinech už od čtvrtka řádí Harrison Ford popáté v roli archeologa ve filmu Indiana Jones a nástroj osudu, diváků přibývá – třebaže ne tak houfně, jak by si producenti a distributoři přáli – a kdekdo cítí potřebu se k novince vyjádřit. Míra spokojenosti se patrně různí podle stáří diváků, tedy podle toho, kdo vyrůstal v jakých filmových kulisách, trendech, možnostech. Starší diváci se zřejmě hůře budou smiřovat s počítačovým omlazením hlavní herecké hvězdy a vůbec s přibýváním digitálních triků ve staromilském světě. Mladší diváci možná, i to je dohad, budou dumat nad tím, čím by Harrison Ford ještě mohl být užitečný, ergo proč se dívat na osmdesátiletého kmeta v roli akčního hrdiny.
Každopádně nějaká míra vyrovnání s předešlými díly tvoří pevnou součást tohoto vyprávění, čímž se liší například od Jamese Bonda (jenž bývá v souvislosti s Indym hojně připomínán jako jeho údajný předobraz) – jenže Bond začal proti svému stárnutí bojovat pravidelnou výměnou svého představitele, čímž se také vždy plynule a přirozeně měnily způsoby vyprávění bondovských příběhů. Tom Cruise v Mission Impossible se stárnutí naopak vzpírá a hrdina existuje vlastně mimo čas.
John Wick sice stárne, ale protože jeho příběh se odehrává v krátkém období, stojí reálný čas opět mimo zájem tohoto filmového seriálu (naopak intenzivně se v něm řeší čas vyprávění). I proto je Indiana Jones tolik sympatická postava, neboť splynutím se svým představitelem, který jej ztvárňuje čtyři desetiletí, polovinu svého života, své stárnutí řešit musí – čímž se podobá například Johnu McClaneovi nebo Rockymu Balboovi, jen došel ještě pokročilejšího stáří než oni.
Proto je mimořádně důmyslné řešení, že po všech artefaktech, které Indy hledal v předešlých dílech, pátrá nyní po stroji času. (A to navzdory tomu, že by nemusel, protože omládnout by mohl jakkoli a kdykoli, jak dokládá úvodní půlhodinová omlazovací sekvence.) Nicméně zájem o stroj času je logický a smysluplný, protože hrdina už se setkal se starozákonním Bohem, s novozákonním Bohem, s bohyní smrti Kálí i s mimozemšťany, které naši starověcí předci měli za bohy, kteří přišli z nebes. Nyní poprvé božský princip ze svého dobrodružství vynechává a v logice doby, v níž se odehrává (je rok 1969 a Američané právě přistáli na Měsíci), se oddává vědeckému náboženství, matematice, která je prý silnější než božské principy. Přičemž se paradoxně na okamžik bohem stává sám – třebaže „pouze“ v očích jiných. Toto poctivé rozvíjení a promýšlení zásadního motivu celé série je na novince nejpřitažlivější. (Stejně tak je důmyslně vyřešeno to, aby i stařičký dobrodruh měl po boku stejně jako v předešlých příbězích mladou, chytrou, krásnou, paličatou a nespolehlivou ženu – jen to není milenka, nýbrž kmotřenka.)
Lze pochybovat o tom, zda bylo nutné, aby film byl dlouhý půl třetí hodiny a natahovaný víceméně absolutně rytmizovaným střídáním honiček, pátrání a vtipných či melancholických dialogů. Zřejmě by se o třicet minut méně sneslo. Přesto je nový Indiana Jones dobrý film – a pochopí to ti, kdo pokorně zhlédnou před návštěvou kina díl předešlý, rovněž hojně zatracované Království křišťálové lebky. Ani to už diváka tolik nechytne za srdce jako tři vyprávění z osmdesátých let, ale očekávat od Indyho niterné zázraky je vlastně marná víra, již lze vůči Nástroji osudu chovat. Protože toužíme-li po stejném zaujetí jako kdysi, jsme přísní především na sebe. Jelikož se troufale domníváme, že jsme neztratili schopnost dívat se nad svět užaslýma dětskýma očima. Sáhněme si však do svědomí: Kdo je něčeho tak náročného v dospělosti schopen? Kdo se ještě nechá pravidelně uchvátit nějakým příběhem nebo uměleckým dílem tak jako kdysi? Beze zbytku? Kdo podléhá? Ten dar zůstane v dospělosti málokomu, takže vinit Indianu Jonese, že není s to nám zprostředkovat ztracený artefakt našich vlastních životů, je k němu nefér. Nástroj osudu je dobrý film a vyplatí se ho vidět v kině.
Rovněž proto, aby nám všem Indiana Jones připomněl, co pochopil i on sám: ať už se člověk honí za jakýmkoli pokladem, ten největší má nakonec na dosah ruky ve svých blízkých. Je to banální konstatování a možná i poznání, leč dojít k němu lze zřejmě jenom složitou oklikou, prožitkem jiných zážitku. Ostatně Matrix či Avengers končily úplně stejně: zjištěním, že podstatou lidského života je láska. To je dar nad všechna setkání s bohy i nad superschopnosti.
P.S. Čtenářům nového čísla Týdeníku Echo se musím omluvit za zavádějící závěr svého článku „Rodokaps, jakých je málo“, jenž po odstavcích, sumarizujících předešlé díly filmové série, anoncuje novinku. A anoncuje ji špatně, se spoustou chyb. Zjevně jsem si při rešerších vzal k ruce mizerný pramen nebo jsem špatně pochopil trailer, každopádně po zhlédnutí nového dílu o Indiana Jonesovi musím uvést na pravou míru, že: Sověti se v něm nevyskytují, soutěž v dobývání vesmíru stojí v pozadí snímku jako jeho pouhé rámování, nikoli cíl, a neteř není neteř, nýbrž kmotřenka. Uvádím to vše pro jistotu výslovně, kdyby to z předešlých poznámek nebylo jasné.
00:07
