Je lepší přiznat si svou zaujatost než si hrát na nestranného

KOMENTÁŘ

Je lepší přiznat si svou zaujatost než si hrát na nestranného
Izraelská pěchota a tanky útočí na východě města Gaza. Ilustrační snímek Foto: IDF
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Oblíbená argumentační figura v současné veřejné debatě je zaujetí postoje „cituplného rozhodčího“ – nebo jak to říct. Debatér se tím stylizuje jako člověk povznesený nad masy, jimž kmenová či jiná zaujatost brání vidět věci, jak jsou, neuvědomit si v dostatečné míře, že „svět není černobílý“ (jedna z nejotravnějších floskulí). Celý svět a všechny lidi v něm vnímá jaksi rovnoměrně a rovně, se stejnou empatií a znalostí dokáže zvážit a zhodnotit motivace a oprávněnost skutků všech stran všech konfliktů světa, všechny oběti v něm probouzejí stejnou účast, pomyšlení na ně působí stejnou bolest, dokáže vnímat svět z jejich hlediska a mezi těmi hledisky dle libosti přepínat. Je to bolestná existence také proto, že se takto ojedinělým způsobem obdařený člověk čas od času dostane do kontaktu nebo i do sporu s těmi méně pokročilými, jaksi nedovyvinutými zástupci lidského druhu, jimž mysl zatemňují přežitky z pradávna, lomcují jimi primitivní hnutí mysli, jejich vnímání světa je nenapravitelně a nevědomě „cinknuté“.

 

Mezi tyhle „neobjektivně“ (další vyprázdněné slovo) uvažující lidi patřím i já. A nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť trápilo. Je to prostě tak. Přinejmenším v některý debatách si na nezaujatost hrát nemůžu. Třeba ve sporech o konflikt na Blízkém východě, právo Izraele na existenci a podobně. Jak bych taky mohl být nezaujatý, když pocházím z kdysi mnohonárodního města, ve kterém se různé vlivy včetně toho židovského mísily a v němž velká část rodin je v nějaké míře všelijak „smíšená“. Města, jehož ducha židé spoluutvářeli, stejně jako jeho podobu. Hlavního města země, již mnoho jeho židovských občanů budovalo, bojovalo za ni v zahraničních jednotkách. Projevovali k ní loajalitu, i když byli vražděni jako vězňové terezínského rodinného tábora, kteří cestou do plynových komor zpívali také československou hymnu. Židé patřili mezi její velké umělce, podnikatele, politiky i hrdiny. Takže ano. Jsem zaujatý a už se na tom asi nic nezmění. A nikterak mě to netrápí. Aspoň o tom vím.

A nemůžu si pomoct, když přede mnou někdo začne okázale předvádět svou povznesenou objektivitu a schopnost všestranné a rovnoměrné empatie, moc mu nevěřím. Respektive věřím (někdy), že ten člověk je skutečně o všech těch svých kvalitách přesvědčený. Ale právě takové přesvědčení člověka udělá daleko náchylnějším k tomu, aby ho zachvátily všechny ty atavismy a předsudky, vůči nimž se tak rád vymezuje. Nezřídka jsem viděl, k jak absurdní a někdy až amorální myšlenkové akrobacii přivedla tyhle rádoby objektivní pozorovatele potřeba udržet zdání povznesené nestrannosti, na němž jako by jim v posledku záleželo ze všeho nejvíce. Přiznat zaujatost mi připadá jako menší zlo, pokud se tedy chceme bavit v těchto kategoriích. Vyjádření vědomí toho, že svět pro jednoho z lidí v něm těžko může být jenom abstrakce nebo rovnice. A pokud si něco takového chce nasugerovat, může dojít i k něčemu docela nelidskému.

×

Podobné články