Všem poutníkům do Cách už tisíc let z dálky ukazuje cestu Oktogon, postupně ho obklopily kaple a věže, takže vlastně ten celek katedrály Panny Marie vypadá jako takový jednohrbý velbloud čili dromedár.
Foto: Jiří Peňás
4
Odbory v ocelářském podniku německé společnosti Thyssenkrupp chystají protesty proti oznámenému prodeji 20procentního podílu investiční skupině EP Corporate ...
Lidé z Cách čili asi Cášané mají tu zvláštnost, že se mohou jednoduchým gestem poznat po celém světě. Udělá se to jednoduše tím, že se nenápadně ukáže či vystrčí malíček, Cášané mu říkají Klenkes, od kleiner Finger. Pochází to snad z konce 19. století, kdy Cáchy byly proslulé tím, že se tam vyráběly jehly, proto ten malíček. Takže třeba Ludwig Mies van der Rohe, ten slavný architekt brněnské vily Tugendhat, mohl třeba kdekoli na světě během svého kosmopolitního života nenápadně ukázat malíček a už k němu běžel rodák. Nebo spíš to bylo naopak, o něm se to, že je z Aachen, vědělo, tak se lidi spíš hlásili k němu. Nevím, jestli on k nim.
Nejslavnější Cášan byl a je (a doufejme, že ještě dlouho bude) samozřejmě Karel Veliký, Karl der Grosse, který by při vědomí svého majestátu asi malíček neukazoval. Vládce Západu, velkokrál Franků a Langobardů (to byl titul, který nejčastěji používal), zakladatel středověké Evropy si Cáchy vybral, protože byl už dost starý na to, aby se harcoval po celé (západní) Evropě, jak to asi do padesátky dělal.
Historik Norbert Ohler v knize Cestování ve středověku píše, že během pětačtyřiceti let své vlády Karel procestoval takovou vzdálenost, jako „kdyby několikrát objel svět“. Ale tady se někdy v zimě roku 788–789 se svým putovním dvorem zastavil, zůstal tu od Vánoc do Velikonoc a zřejmě tehdy se rozhodl, že na tomhle místě se už bude zdržovat nejvíc. A že podle toho se tu také zařídí. Ne že by pak už necestoval, jak známo, o Vánocích roku 800 mu v Římě nečekaně a ze zálohy posadil na hlavu papež císařskou korunu (neví se ovšem, jak vypadala, možná to byl jen nějaký pozlacený věnec), ale do Cách se pak vracel nejčastěji, trávil tu nejvíc času, pravidelně tu byl v zimě a také tady 28. ledna 814 zemřel.
Důvody, proč si to Karel oblíbil právě tady, jsou známé a pochopitelné. Byly to teplé prameny. Objevili je a znali už Římané, kteří si tady, dost daleko od své slunečné vlasti, nahřívali své kosti. Nazvali to tady Aquæ Granni, což by mohlo být „perlivá voda“, každopádně z toho Aquæ se vyvinulo Aachen a pak i naše cáchání. A jak napsal v jednom dopise příteli Goethe: „Ve stáří udělá člověk dobře, jestliže jako Karel Veliký zvolí pro svůj pobyt prostředí horkých par.“ Goethe si ovšem vybral Karlovy Vary a Teplice, kam to měl z Výmaru blíž. V Cáchách nikdy nebyl, na rozdíl od mnoha prominentů, jejichž seznam na mramorových deskách visí v pavilonu u Alžbětina pramene (Elisenbrunnen), což je takový klasický kus lázeňských Cách, samé bílé sloupy a řecké mramory – a také povalující se homeless neboli po německu Die Obdachlosen, jejichž množstvím a mnohostí původu jsem byl poněkud zaskočen a ptal se tiše, co se to s tím bohatým německým západem děje, kam zmizela jeho klidná vypucovanost a spořádanost. Voli a dobré úmysly ji vypili.
Cáchy jsou totiž opravdu hodně na západě, je to vlastně nejzápadnější město Německa, a zatímco by se mohly vést spory, kde Německo končí (tedy končilo) na východě, tak tady je to jasné. Ovšem Karlova říše se rozkládala od Pyrenejí po Labe a Šumavu, takže Cáchy skutečně v jakémsi smyslu ve středu byly, každopádně z nich Karel ke sklonku svého vládnutí ten střed udělat chtěl, k čemuž tu začal v roce 794 stavět Oktogon. Tedy ten podivuhodný Osmiúhelník s klenutou kopulí, tím symbolem univerza, nebeského Jeruzaléma, základní bod Cách. Tady se tedy inspiroval Karel IV., který tu v létě 1349 vystoupal po šesti schodech (jako u Šalamounova trůnu) na Karlův trůn a nechal si nasadit na hlavu říšskou korunu. Když se pak o „nebeský Jeruzalém“ snažil v Praze a v malém ho dokončil na Karlštejně, měl před očima cášský Oktogon. Tady má i původ jeho vášeň pro ostatky svatých, odtud si odveze do Prahy několik kostí Karla Velikého, a kdyby to šlo, odvezl by si i cášské cennosti nejposvátnější: plenky malého Ježíše, bederní roušku Jana Křtitele, šál Panny Marie. To všechno přechovává ten Oktogon, ke kterému od 12. století přicházejí statisíce poutníků, protože Cáchy byly vedle Kolína, Vézelay a Santiaga hlavním poutním místem středověku. A všem poutníkům už z dálky ukazoval cestu Oktogon. Ten ale nečněl k nebi sám, postupně ho obklopily kaple a věže, takže vlastně ten celek katedrály Panny Marie vypadá jako takový jednohrbý velbloud čili dromedár, což mě napadlo po dlouhém přemýšlení.
Celý ten komplex vznešených budov, k nimž ovšem patří i středověká radnice, je vlastně původně jeden velký palác neboli falc, sídlo panovníka, kde je vše: kostel, lázně, úřad, místo pro dvůr, pro písaře a fraucimor pro ženy, kterých si Karel neodpíral: měl osmnáct přiznaných dětí, žil vlastně trochu jako orientální vládce. Ten osmiúhelník měl přitom být centrálou jeho říše, centrálou Západu, majákem světa a křesťanství, symbolickým středem nového času. Když tam vstoupíte, projdete kolem černé římské vlčice, která má v hrudi otvor. Tím otvorem měl ďábel vyrvat zvířeti duši a vztekle drápem seknout o bronzové dveře, ještě teď je tam šrám. Stavitelé, kteří pořád nemohli chrám dokončit, totiž slíbili ďáblovi duši prvního tvora, který do něj vstoupí. Poslali tedy vlčici, ta zůstala na věčné časy stát u vchodu. Do něj když člověk vchází, vstupuje do dějin, protože na tomhle místě se antické lázně proměnily v posvátnou kapli nového evropského začátku.
Karel byl nadaný barbar ze severu, který chtěl začít novou éru dějin, ve kterých měl ovšem v úmyslu navázat na Řím: proto ta vlčice, proto ten oktogon, který napodobuje stavby v císařském Římě: Hadriánovo mauzoleum a v pobyzanštělé Itálii: baziliku San Vitale v Ravenně. Proto nechal převézt přes Alpy antické sloupy, které podepřely ochozy té zvláštní stavby, jíž se dlouho nic na severu a západě Evropy nevyrovnalo – to ona se měla vyrovnat nejkrásnějším stavbám v Konstantinopoli, jíž právě tedy v Cáchách hodil Karel rukavici. Tedy ten germánsko-galský západ, donedávna ještě divočina vousatých barbarů, kde skoro úplně zanikla gramotnost, začal vystupovat z temnoty a mířit tam, kde pak tisíc let dominoval světu. A dalo by se říct, že na tu cestu mělo vyzařovat světlo z toho Oktogonu v Cáchách. Má-li po Římě Západ nějaký počáteční bod, tak je to tohle.
Přišel jsem tam dopoledne, bylo to ten týden v červenci, kdy v Německu pršelo, takže bylo jaksi západně a šedivo. Prošel jsem kolem vlčice, vešel do chrámu, pozdravil pohledem obří mozaiku Krista v kopuli a sedl si. Hleděl jsem na tu zvláštní směsici stylů, zrakem opisoval kruh ambitů s porfyrovými oblouky a sloupy, v prvním podlaží, nepřístupném běžnému plebsu, jsem si představoval ten Karlův kamenný trůn. Z kopule visí osmiboký lustr, který sem roku 1165 nechal zavěsit císař Fridrich Barbarossa. Už to bude tisíc let, a pořád drží. Lidí nebylo moc, takže se dalo sedět v klidu a myslet třeba na plynutí času a takové věci.
Byl jsem tady už jednou před třiceti lety, to se pořád ještě jezdilo na Západ s úžasem a radostí, aspoň já to tak dlouho měl, něco se v tom přece jen změnilo, teď sem jezdím s obavami, jestli to ještě ten můj Západ je. Vybavoval jsem si ten starý pocit čehosi vzdáleného, a přitom docela přátelského či domácího, vlastně si člověk mohl představovat, že sem patří, že je jako Čech součástí tohohle osmiúhelníku, vždyť Karel IV. byl nejprominentnější návštěvník Cách, i když je zajímavé, že na tom mramorovém seznamu lázeňských hostů není: ale ještě to možná nepotřeboval, našel si pak Vary. V každém případě Čechy a Cáchy nějak patří k sobě, ostatně jeden z městských kostelů je zasvěcen svatému Vojtěchovi, oblíbenci mladého císaře Oty III., který tak obdivoval Karla Velikého, že tady za ním sestoupil do hrobky a chvíli postál před jeho kostrou, ze které pak ulomil nikoli malíček, ale několik prstů, které pak nechal vsadit do zlatého relikviáře. A Václav Havel, když v roce 1991 na radnici dostával Cenu Karla Velikého, tak Evropě oznámil, že Československo je znovu svobodné, přičemž zvedl dva prsty, jako by se jimi hlásil k prstům Karla Velikého.
00:06
