Co učit děti o komunismu. Hádka o učebnici, nebo o výklad dějin?
JAK VYUČOVAT DĚJEPIS
Máloco z historie budí takové vášně jako debaty nad povahou komunistického režimu před rokem 1989. Tentokrát je rozbouřila kritika ze strany nového vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, které se ostře distancovalo od „vlastní“ učebnice soudobých dějin pro žáky devátých tříd. Ta vyšla v prvním vydání ještě za minulého vedení. Na autory, z velké části bývalé zaměstnance oddělení vzdělávání, se ze strany instituce snesly tvrdé odsudky za faktografické chyby a ideologicky podložené teze. Co a jak se mají vlastně děti učit o čtyřech zásadních dekádách našich dějin?
Diskutovat do Salonu Echa o tom přišli hlavní autor učebnice, historik Jaroslav Pinkas, odborník na soudobé dějiny Pavel Mücke a učitel a doktorand Pedagogické fakulty UK Daniel Pražák. Ani přes opakované výzvy se do diskuse naopak nezapojil nikdo ze zástupců vedení či autorů kritiky z ÚSTR. Podle mluvčího Martina Vacka už řekl ústav vše a další debaty by nejspíš byly jen točením se v kruhu, čtenář se prý má případně informovat o postoji ústavu v tiskové zprávě, kterou lze najít na webu instituce.
Zvenku to trochu vypadá jako oživení debaty, kterou před lety vyvolal svými výroky tehdejší děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann, tedy o revizionistickém pohledu na minulý režim, relativizaci či zlehčování komunistické praxe. Kritiku ze strany ÚSTR jste odmítli s tím, že nejde o faktické chyby, vidíte za tím tedy spíš oživení ideologického sporu?
Pinkas: V pozadí tohoto sporu o učebnici je spor o dějiny a jejich výklad. Jestli o nich můžeme kriticky přemýšlet, nebo musíme opravdu jen memorovat tak, jak nám to určí autority. Já si myslím, že to naši kritici myslí dobře, že jsou v jádru vedeni ušlechtilými motivy, aby tu zůstala demokracie, abychom náhodou pochybováním o ní nevybudovali totalitu. Myslím si ale, že se zásadně mýlí. Demokracie je diskuse a podstatou diskuse je, že se střetávají kontroverzní názory. Pokud budeme nejenom dějiny, ale jakékoli další společensky závažné otázky traktovat autoritativně, tedy tak, že autorita určí jejich význam, pak nejsme v demokracii, ale v autoritativní nebo totalitní společnosti. Podle mě tak dlouho bojovali proti monstrům, až se sami stali monstry.
Mücke: Necítím se úplně kompetentní vyjadřovat k otázkám vzdělávání jako celku, nejsem profesí specialista na didaktiku, na druhou stranu bych souhlasil s tím, že tu vykrystalizovaly nějaké názorové proudy, které jsou sice asi na jedné lodi, ale postupem času se mezi nimi vlivem nejrůznějších okolností začaly projevovat z mého pohledu nějaké osobní antipatie, rozpory atd. Lidé se pak někdy vymezují vůči něčemu, co není z mého pohledu úplně namístě, pokud se má budovat a kultivovat dějepis a historie jako obory, které fungují ve prospěch demokratické a pluralitní společnosti. A takové vyhrocené a někdy dost utilitární spory jsou spíš vodou na mlýn v náběhu na nějaký autoritářský výklad minulosti, kterým se prezentují státy, ke kterým se, myslím, moc hlásit nechceme.
Nazýváte to antipatiemi a rozpory, ono to ale působí spíš jako lítý boj.
Mücke: Když to vezmu z pohledu laičtější veřejnosti, řada lidí tzv. z ulice moc nerozumí tomu, o co se někteří z nás mezi sebou přeme. To asi není úplně dobře, kazí to obraz celého oboru. Pak si někteří lidé říkají, na co takový obor vlastně potřebujeme, když se ani lidé z jedné instituce nedokážou dohodnout, co je takzvaně prospěšné a co ne. Z principu vzato, jakákoli věda v moderním slova smyslu je v podstatě revizionistická, protože jestli má přinášet nějaký přínos, pokrok, tak vždycky trochu nabourává nějaké letité tradice a posouvá dosavadní poznání, včetně historiografie.
Pražák: Přiznám se, že tahle linka, kterou tu popisujeme, je pro mě svým způsobem matoucí. Jako učitele dějepisu, vlastně toho „člověka z ulice“, se mě příliš nedotýká. Ale dotýká se mě to, co cítím pod tím. Na jednu stranu můžeme dějepis vyprávět tak, jak si ho pamatuji ze základní školy, kde je to nějaký jasný, šablonovitý příběh. Anebo to budeme brát jako moderní dějepis ve smyslu kritického zkoumání. To je ostatně něco, co po mně jako učiteli dějepisu od roku 2007 chtějí rámcové vzdělávací programy. Když jsem pročítal ty připomínky (ze strany ÚSTR – pozn. red.) a reakce na ně, cítil jsem tam spor o to, zda chceme ten jednoduchý dějepis, kde je to nějak dané a tak to vždy bylo, nebo dějepis tak, jak se má učit. A ne podle některých didaktiků, ale podle toho, co nám jako učitelům a učitelkám dějepisu říká MŠMT. Pokud voláme po tom, že potřebujeme mít odolnější společnost, a při každém výročí si klademe otázku, jak je možné, že děti neznají to a tamto, jedna z těch odpovědí je – potřebujeme jít hlouběji. Ne diktovat do sešitu jednoduchá data a jednoduché pravdy. Je to jednoduchá zkratka, ale potřebujeme badatelství. Autorům té kritiky by možná pomohlo, kdyby si přečetli, co rámcový vzdělávací program učitelům a učitelkám ukládá.
Jsou děti v devátých třídách připraveny rozlišovat v plném kontextu poznámky typu, že režim nabízel „vizi sociálně spravedlivé společnosti“?
Nehrozí na této úrovni studia větší riziko, že žáci mohou nabýt špatného dojmu, jak naznačuje ÚSTR?
Jak vypadá „moderní“ lekce badatelské výuky?
Badatelský způsob výuky je náročnější pro žáky i učitele. Často se řeší, že je v Česku učitelský stav přetížený, věkový průměr je velmi vysoký. Je takový způsob výuky v praxi skutečně zvládnutelný tak, aby měl kýžený efekt?
Jsou tu však i pedagogové a historici, kteří mají jiný pohled. Ač neodsuzuje modernější styl výuky, varuje před tím, aby názor měl přednost před fakty, tedy že diskuse je možná až s poučeným.
Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.
