Vynervovaná Evropa se baví
1
Fotbalové Euro se tradičně prezentuje jako velký svátek evropanství, radostný čas, kdy se v jedné zemi setkají zástupci mnoha národů, aby se tam družně bavili, fandili na hřišti těm svým a respektovali barvy druhých. Užili si sportovní střet, to jediné zápolení, které existuje na kontinentě bez válek. Šampionát, který v pátek začal ve Francii, možná v závěrečné bilanci bude působit právě takhle. Jeho první dny ale vykreslují jiný obraz – znejistělá Evropa čeká na svého mistra.
Jako kdyby si v zemi konání daly – na faktické nebo alespoň symbolické úrovni – dostaveníčko všelijaké evropské těžkosti. Hraje se v zemi, kde od krvavých útoků v Paříži panuje něco na způsob výjimečného stavu, zároveň k ní dochází k – ve Francii nijak neobvyklým – sociálním otřesům, během šampionátu se stávkuje. Bezpečnostní aparát upozorňuje na možnosti útoku islamistických teroristů, kteří se loni rovněž pokusili na stadionu odpálit bombu. Tentýž aparát ale jen s obtížemi zvládá, vlastně spíš nezvládá bitky fanoušků v ulicích. Na nich mají výrazný podíl organizovaní a brutální Rusové, jejichž oficiální místa nad jejich počínání krčí rameny nebo ho popírají.
Čtěte také: Ruští chuligáni jsou bojová komanda. UEFA hrozí Anglii a Rusku vyloučením
Evropa se sjela do Francie a je pěkně nervózní, obraz dění kolem šampionátu vykresluje kontinent jako připravený vybuchnout, jako kdyby se v něm něco nezadržitelně roztáčelo – už i Němci se v ulicích perou. Oslava pospolitosti takhle nevypadá. Spíš ilustrace napětí, nejistoty ohledně toho, jestli národy Evropy vůbec chtějí být spolu. A pokud nechtějí, tak jaká idea by to – jistě dost seshora hlásané – evropanství měla nahradit.
Britský tisk v referátech o bitkách v Marseille zdůrazňoval, že kromě útoků na lidi, byla potupená i anglická vlajka. I v tom střízlivém publiku to může probudit silnou emocionální reakci. Někdo může mít takový cit za předpotopní atavismus, v turbulentních časech se ale může ukázat, že je reálný, na rozdíl od intelektuálněji a korektněji působících koncepcí. Když v téhle atmosféře porýnská organizace zelené mládeže vyzývá ke svěšení vlajek, protože patriotismus je přeci nacionalismus a ten je ošklivý, nepůsobí to jako předzvěst pokročilé budoucnosti, ale ilustrace specificky současné pitomosti, projev myšlení, jež se čím dál zjevněji dostává do slepé uličky.
Nakonec to Euro dobře dopadne, majitelé francouzských kaváren posbírají rozházené židle, na stadionech padnou nějaké ty krásné góly, bude drama, bude radost, všechno bude. Taky úleva, že se protentokrát nic strašného nestalo. Zůstanou ale po celém kontinentu rozlezlá očekávání něčeho takového – jedna z mála věcí, jež mají dnešní Evropané skutečně společné.
