Z dětí nám vyroste digitální proletariát
Třetí a závěrečná část textů o Digitální demenci.
První díl čtěte: Digitální demence: zranitelné děti, chudí i nejistí
Druhý díl čtěte: Digitální demence 2: člověk sám se svým přístrojem
Digitální dieta
Pokud přílišné používání nových médií může vést k poruchám mysli, tedy k jevu, který M. Spitzer nazývá digitální demencí, co s tímto jevem můžeme dělat? České základní školy jsou plné dětí, se kterými si rodiče neví rady a čekají, že to za ně udělá škola. Od učitelů každá nová reforma čeká, že děti zaujmou a budou motivovat. V konkurenci s novými médii to je velice obtížné a při větším počtu žáků ve třídě někdy i nemožné. V USA děti tráví na sociálních a informačních sítích víc času než dohromady ve škole a při psaní domácích úkolů.
Zároveň ze všech stran a z různých evropských zemí včetně sousedního Rakouska a Německa slyšíme, že děti jsou nesoustředěné, špatně si pamatují delší texty, za domácí úkol jim nelze zadat, aby se naučily básničku, protože to prostě nezvládnou. Ale věc je ještě mnohem horší - děti mají málo pohybu a dá se očekávat, že v dalším životě budou častěji nemocné, protože si nevybudovaly fyzickou kondici v době, kdy se rozvíjí tělo i mozek. V digitálně rozvinutých zemích jako je USA či Jižní Korea tráví nad digitálními strojky víc jak třetina a někde i víc jak polovina mládeže přes sedm hodin denně! Náklady na zdravotnictví budou za této situace stěží klesat. To znamená, že státy budou garantovat bezplatnou jen zcela základní péči a sféra placeného "nadstandardu" se bude rozšiřovat.
Nejen nová média, viníkem jsou i rodiny
Zatímco prof. Spitzer vidí jako hlavního viníka nová média, řekl bych, že i ta jsou jen jedním z projevů proměny sociálního prostředí. Selhává především rodina, která je často neúplná a přezaměstnaná. Myslím si, že mnoho dětí trpí osamělostí a lék hledají v náhražce sociální sítě. Normální lidský kontakt, vyprávění, čtení pohádek nelze ničím nahradit. Zní to jako klišé, ale nejspíš to je ten vůbec nejhlubší návod, jak se vyhnout digitální demenci. Problémy vysokých škol s klesající úrovní studentů začínají již v mateřské školce.
Digitální demence se často projevuje jako nerovnovážný vývoj pravé a levé hemisféry, což kromě již zmíněných poruch paměti a koncentrace vede k častějším depresím. Čas strávený s americkými studenty v Evropě mě dovedl k jednomu zásadnímu pozorování - a tou je tendence studentů zahánět jakýkoliv pocit smutku či nedostatku energie léky, které jsou podle našich lékařů často návykové a hlavně velice silné. Setkáváme se s tím v případě, že student přijíždí do Evropy na celý semestr a celní předpisy nedovolují dovoz tak velkého množství léků, z nichž některé navíc mohou sloužit k výrobě tzv. tanečních a chytrých drog.
Rodiče pak zoufale telefonují, jak lze tyto medikamenty u nás nahradit a čeští lékaři nevěřícně zírají, jak silné medikamenty jsou předepisovány na běžné psychické stavy, jako je nervozita a únava. Mají pocit, že rodiče sami ze svých dětí vytvářejí "závisláky". Typická situace je ta, že student potřebuje zářit energií (naše doba to vyžaduje) a tak si do tanečního klubu vezme prášek. Druhý den je unavený a nedaří se mu ve škole, vezme si tedy další. Obávám se toho, že i k nám přijde doba, kdy první lehké příznaky počítačové únavy budou kompenzovány stále silnějšími léky. Američan, který je bezradný, smutný nebo si neví rady, je považován za nemocného, kterého je zapotřebí léčit.
Mozek místo Googlu
Přirozené léky na digitální demenci jsou podobného druhu jako na běžnou demenci. Především je nutné stanovit si určitý čas, který člověk bude na sociálních sítích trávit, tedy naordinovat si digitální dietu. Další věc spočívá v tréninku mozku. Když si na něco nemohu vzpomenout, tak se nepodívám do googlu, ale budu se snažit si na to sám vzpomenout. Paměť zlepšuje čtení knížek, protože v paměti je nutné udržet větší množství textu. Máte-li pocit, že se váš mozek zhoršuje, tak se můžete začít učit cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj. Jaroslav Svěcený říká, že i v tom chudém a náročném 19. století měli lidé tolik volného času, že se učili hrát na nějaký nástroj a pak spolu muzicírovali.
Možná, že ze společné koordinované činnosti pak vznikal model malých flexibilních firem, který v současné době trochu ztrácíme. I přes vyšší nezaměstnanost mnohé firmy obtížně hledají vhodné lidi. Rovněž fyzický pohyb, příroda a prostor krajiny jsou důležité. Univerzity třetího věku a taneční školy pro starší oddalují Alzheimerovu chorobu a jiné formy demence.
B. Thurston dokonce navrhuje, že každých několik let je vhodné na rok vypustit celý internet, aby se člověk ve svých přirozených funkcích trochu vzpamatoval. Podle mne vývoj směřuje k vytvoření digitálního proletariátu, tedy zhlouplých mladých lidí s nadváhou a partnerskými problémy, kterým nakonec nezbude nic jiného než léky, deprese a počítač. Tito lidé obtížně dosáhnou na kvalitní vzdělání, zaměstnání a lékařskou péči.
Třetí a závěrečná část textů o Digitální demenci.
