1

Před dvaceti lety se Bohumil Hrabal maličko předklonil a…

Před dvaceti lety, tedy na začátku února roku 1997, ještě neměl každý v kapse mobil, a dokonce někdo neměl doma ani telefon – pořád se na něj čekalo třeba několik let.

To byl i můj případ, takže o smrti Bohumila Hrabala jsem se dozvěděl z rozhlasových zpráv, předpokládám tak v pět hodin odpoledne, a hned jsem běžel do budky telefonovat svým přátelům, Jáchymovi, Viktorovi, Tomášovi, protože to bylo, jako když nám zemře někdo z rodiny. V sedm jsem si pustil zprávy v televizi a byl pobouřen, že se celé nevěnují jemu, té události, tomu největšímu žijícímu, nyní tedy již nežijícímu Čechovi – Havel promine.

Takže zítra (3. 2.) to bude dvacet let. Milan Kundera několik dní po Hrabalově smrti napsal, že „jednou bude zapomenuta ruská okupace a bude se říkat, že to byla velká doba české kultury, kdy žil Bohumil Hrabal a napsal Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučnou samotu“.

Dvanáctého února se konal ve strašnickém krematoriu pohřeb. Obřadní síň byla plná, ale i tak mohl mít člověk pocit, že to není jaksi úplně ono. Za vládu se účastnil jediný ministr, tehdy to byl Pavel Dostál, jinak se do Strašnic nevypravil nikdo. Každý omlouval Václava Havla, jenž tehdy byl dva měsíce po své první operaci, ale stejně chyběl. Parlament se nesešel na krátkém pietním zasedání, vláda nevydala prohlášení, ve městě nevisely na státních budovách vlajky do půli žerdi. To nejsou přehnané nároky. Jiří Kolář tehdy napsal: „Kdyby zemřel ve Francii, ale kdekoli ve světě spisovatel tak srostlý s vlastní zemí jako Bohumil Hrabal, vyhlásí vláda národní smutek.“

Národní smutek vyhlášen nebyl. Hrabal by byl asi poslední, kdo by si něco takového přál. Ale úcta se nevyjadřuje podle přání uctívaného. Úcta je konsenzus, který spíš vypovídá o těch, kdo ji projevují. A česká společnost a její elity se v té době rychle vzdalovaly citu a pozornosti pro hodnoty, jež společenství dávají duchovní kvalitu. To Hrabalovo dílo při vší společenské mizerii, možná právě i díky ní, lidem, a to jak vzdělancům, tak lidem zcela obyčejným, poskytovalo. Nabízelo jim zážitek svátečního prožívání světa jako místa krásy i hrůz, surovosti a něhy, jako místa, které se básníkovým jazykem a jeho viděním osvětluje jako prostor úžasu i prozření, smutku i humoru. Kdo Hrabala četl a přijal, věděl, že to je nakonec vztah na celý život a že tuto lásku mu už nic nevezme a nikdo nezprotiví.

O posledních týdnech a dnech Bohumila Hrabala existují výstižná svědectví v knize jeho věrného druha a „sekretáře“ Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal (Torst 2004). Píše v ní o spisovatelově celkové únavě a vyčerpanosti, ale i o jeho relativně dobré zdravotní kondici, která se netýkala jedině nohou a – duše. Hrabal byl od poloviny prosince 1996 hospitalizován v Nemocnici Na Bulovce, po několika týdnech vlastně nebylo důvodu ho tam déle držet. Jenže on dobře věděl, že už se vlastně nemá kam vracet, že život, do kterého by opět vplul a při němž se jakžtakž udržoval (sídliště Sokolníky – Kersko s kočenkami – večer hospoda U Tygra), už pro něho nemá smysl. V pondělí 3. února, krátce po druhé hodině odpolední, to tedy zabalil.

Tak si to představuje Tomáš Mazal a není důvod pro jinou verzi: „Hrabal vstává z postele, jen tak ve spodním prádle a tričku, s nátepníčky na zápěstích, vrávoravě, ale rychle přechází místnost, otevírá přivřené okno, po židli se vkleče dostává na umakartový stolek, parapet. Stačí se pustit, maličko se předklonit a zavřít oči…“

Takže zítra to bude dvacet let.

 

Hesla:

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.