ROZHOVOR

Agrofert může skončit u Číňanů nebo u Rusů, varuje šéf asociace farmářů

CO ŠKODÍ ČESKÝM POLÍM

Témata: , ,

Nebýt členství v Evropské unii, jsou české farmy v područí velkých zemědělských kombinátů, říká předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Josef Stehlík v rozhovoru pro deník Echo24.cz. Agrofertu bezpochyby pomáhá působení jeho majitele ve vládě, podle Stehlíka ale číhá riziko také v budoucnosti – holding kontrolující obrovské rozlohy půdy, navíc s přesahem do potravinářství a chemie by mohl skončit u vlastníka z méně spřízněného zahraničí.

Dokážou malé české farmy konkurovat velkým agrokombinátům?

Zatím zaplaťpánbůh dokážou, i když je to s podivem. Malé rodinné farmy si hledají doplňkové činnosti a snaží se o zjednodušení legislativy, aby se mohlo třeba zpracovávat a prodávat přímo na statku. Malé zpracovny se na rozdíl od velkých projektů stavějí přímo v konkrétní vesnici. Snažili jsme se, aby se takové věci podporovaly. Dařilo se to, nicméně v současnosti posiluje trend, že větší podíl peněz jde na velké projekty. Dnes jsou ve hře projekty na 100 miliónů, což už podle nás není přínosem pro venkov, ale zátěží. Argumenty manažerů velkých firem, že to odkoukali v Americe, jsou príma jen v případě, že ten projekt realizují v krajině, kde v okruhu deseti mil nebydlí ani jeden člověk, a ne v oblasti, kde v okruhu dvou kilometrů narazíte na dvě vesnice. Oni tohle vůbec nevnímají. Myslí si, že když přijdou s projektem za 100 miliónů na velkovýkrmnu prasat a vtěsnají ji mezi dvě obce, tak všichni v okolí budou nadšeně tleskat. Samozřejmě se všichni postaví na zadní.

Může se dnes drobný zemědělec vůbec nějak obejít bez Agrofertu?

Může. Díky tomu, že jsme v Evropské unii. Pokud bychom nebyli, tak v žádném případě. Pro malého zemědělce je členství v EU naprosto zásadní kvůli volnému obchodu s komoditami. Nasmlouváte obilí s obchodníkem, který ho prodá třeba do Německa. Stejně můžete naopak z Německa nebo z Polska nasmlouvat nákup hnojiv nebo pesticidů. To neznamená, že farmáři s Agrofertem neobchodují. Musím říci, že ve srovnání se stavem před deseti lety obchod s ním není nějak nekorektní.

Pociťují nějak farmáři, že majitel největšího holdingu v oboru sedí ve vládě, lidi z jeho firmy sedí ve státní administrativě a mohou ovlivňovat zemědělskou politiku?

Samozřejmě se to projevuje, to je jasné. Můžeme tahat různé příklady, stačí se podívat, které firmy uspěly v Programu rozvoje venkova, v jakém typu projektů a kdo dodává. Agrofert stojí na jedné straně jako příjemce a na druhé straně jako poskytovatel dodávky. Jeho role se může dál posilovat, samozřejmě se dostane k většímu okruhu zakázek, hodnota firmy bude narůstat nejen u nezemědělské části. Je tu ale i nebezpečí do budoucna, co se s takovou firmou odehraje. Když budu čínský nebo ruský investor a dostanu peníze a úkol, že mám ve střední Evropě zajistit zemědělskou firmu, která bude adekvátní vynaloženým prostředkům, s několika desítkami tisíc hektarů a navazujícím zpracovatelským průmyslem a tak dále, tak nepoběžím do Bavorska, protože tam než bych dal dohromady tisíc hektarů od sedláků, strávil bych tím pět let. V České republice to můžu udělat poměrně v krátkém časovém úseku. Najdu zdejšího hráče, který tvrdí, že to nebuduje jako rodinnou firmu a za čas bude prodávat. Jednou tak můžeme stát před skutečností, že jako dnes ovládá čínský investor Slavii, což v zásadě nic neznamená, může ovládat také významné procento zemědělské půdy, navazujícího zpracovatelského a chemického průmyslu. Když ne čínský investor, tak ruský, nebo třeba z Blízkého východu. V ten moment už to nebude jen riziko pro zemědělce, ale i bezpečnostní riziko pro stát.

Nevadí vám, že se i díky politice EU na podporu biopaliv změnila skladba zemědělských plodin, hlavně ve prospěch řepky nebo kukuřice?

Kukuřice se ve srovnání s 80. lety pěstuje plus mínus stejně, jenom na větších lánech a na koncentrovanějších místech. U řepky je to bohužel něco jiného, tam došlo k více než trojnásobnému navýšení. Ještě větší problém ale je, že Česká republika má zřejmě největší půdní celky v Evropě. Za námi je Anglie, Nizozemsko, Slovensko, pak dlouho nic a až pak ostatní státy. Něco jiného je, když budou stejnou rozlohu řepky pěstovat drobní zemědělci v mozaice malých půdních bloků. Ale dnešní praxe u nás je taková, že holding nebo akciovka zaseje řepku monokulturně na několik katastrů vedle sebe. To začíná být zátěží venkova, starostové se bouří a říkají: něco s tím udělejte. Ministerstvo připravuje přísnější požadavky na střídání plodin, ale upřímně řečeno, jestliže to bude na obrovských plochách, jaký to bude mít pro půdu přínos? Žádný.

Proč máme tak koncentrované zemědělství?

Koncentraci si z velké části táhneme z období před rokem 1989. Byla tady velká snaha ze strany bývalé politické reprezentace, například bývalý ministr Fencl z ČSSD, všemi prostředky bránit tomu, aby došlo, jak oni říkali, dalšímu rozdrobování zemědělské velkovýroby. Paradoxem ale je, že ti samí lidé, ty samé firmy, které říkají, že si musíme zachovat velké zemědělské podniky, za ně chtějí stejný objem dotací jako malí zemědělci. A v tom je ten zásadní paradox. Snad nikde kromě ČR a Slovenska se nevyplácejí dotace velkým zemědělským firmám ve stejném rozsahu jako malým zemědělcům. To je naprostá anomálie, dlouhodobě neudržitelný stav. Průměrný katastr výměry kolem obce v Česku je něco kolem 350, 400 hektarů. Pokud řekneme, že průměrná farma je 100 hektarů, tak by na takovém katastru měly hospodařit čtyři farmy, čtyři rodiny. Přímé dotace, které jsou vypláceny každému zemědělci na hektar, by pak de facto skončily u hospodářů v konkrétním katastru. Proti tomu stojí holdingový způsob hospodaření, kdy holding z jednoho místa obhospodařuje 15 tisíc hektarů. Když to vydělíte počtem katastrů, vyjde nějakých 400 katastrů a z nich maximálně tři, čtyři jsou ty, kde skutečně funguje nějaké středisko, v němž se opravdu hospodaří. Zbytek není vůbec identifikován s příjmem dotací. Peníze končí někde úplně jinde než v prostoru toho konkrétního venkova.

Jsou velké průmyslové celky důsledkem předlistopadového družstevnictví?

Samozřejmě jsou, týká se to části, která nezměnila způsob hospodaření. Tam, kde vznikly rodinné farmy, problém není.

Jak v současnosti vypadá s úrodností?

Jak kde. Úrodnost se snižuje v místech intenzivního využívání velkoplošného způsobu hospodaření, ještě v kombinaci s erozí a dalšími věcmi. Podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy je největší pokles kvality v úrodných a svažitých oblastech na jižní Moravě. Paradoxně v oblastech s horšími podmínkami se kvalita půdy zlepšila.

Současný ministr zemědělství Jurečka je vlastně jedním z vás. Jak jste s ním spokojeni?

Řeknu to takto: měli jsme větší očekávání. Ministr říká, že chce být vyvážený, ale my cítíme, že tam musí být nastavený nějaký úhel pohledu, který reprezentuje nějakou filozofii. Naše filozofie říká, že ten, kdo začíná, nebo je menší, má mít zjednodušené podmínky, určité protekce, dokud nevyroste nebo se nerozjede. Říkáme, že na malé farmy nemá být kladena přemíra byrokracie a kontrol.

Má ještě v českém zemědělství budoucnost družstevnictví? Rozšířila se nějaká jeho moderní forma?

Ve větší míře dnes neexistuje. Jsou třeba družstva na odbyt mléka, ale spíš jde o administrativně drží pohromadě, než že by vyloženě společně něco zpracovávaly. Aby družstevnictví dobře fungovalo, musí splňovat několik podmínek. Především je nutné soustředit farmy s přibližně podobnou výměrou. Pokud se snažíte dostat do jedné party někoho, kdo má pět hektarů s někým, kdo jich má sto, tak je to nerovné partnerství. Také proto to v České republice nezačalo více fungovat.

Existuje v Česku selská hrdost?

Větší podíl farem tvoří rodiny, které to kdysi měly a pokračují. Jsou ale i ty, které s tím neměly nic společného, vstoupily do toho a zaplaťpánbůh se jim daří. Před několika lety to ještě tak nebylo, ale dnes jsou lidi hrdí, když o sobě řeknou, že jsou sedláci.

Čtěte také: Agrodotace 2015: Desetkrát víc pro Babiše

Z nového čísla Kdo a proč ho chtěl odstranit? Dezinformace, která málem zničila policejního prezidenta

Echo týdne: Chyba made in USA ● Téma: Ohrožení prosperity přichází ze slábnoucího Německa ● Komentář: Nejsme jen protestní strana ● Komentář: Jak zkazit dobré vztahy v Evropě ● Rozhovor se Zbyňkem Stanjurou: Babiš se porazit dá. A ani ho nemusíme démonizovat ● Salon: Co nás dělí od Rakouska? Sto tisíc uprchlíků ● Kam kráčí Česko podle Pavla Švandy: Vlnobití současná i budoucí ● Umění a kritika: Obcování s pamětí ● Recenze: Dýchaj, dýchaj, Mordechaj ● Kulturní tipy ● Postavy: Lionel Shriverová se zastává postav ● Styl ● Podceňovaný a Přeceňovaný: Bohuslav Sobotka vs. Matěj Stropnický ●Technologie ● Aplikace ● Auto

Nový člověk z rudé řeky Padesát let od čínské "kulturní revoluce". Na běsnění Maových gard se skrz prsty dívali i zdejší komunisté
Vůbec nejkrásnější chvíle je na konci představení S Miloněm Čepelkou o 50. výročí Divadla Járy Cimrmana, vzdělanosti publika a společném hraní se synem

Přejít na diskusi