Klaus se pere s Havlem a Babiš se směje

Prohlášení Václava Klause, že byl jeho předchůdce Havel v podstatě reformním komunistou a že mu nikdy nedokáže odpustit, způsobilo vlnu ostré kritiky. Jeden kolega na Facebooku napsal: „Nenávidět někoho až za hrob, to musí být opravdu velmi smutné.“

Fanatický boj klausovců s havlovci už působí jako z jiného, nyní již zmizelého světa. Souřadnice, v nichž žijeme, se velmi změnily. Klaus si jistou porci kritiky jistě zaslouží, ale přesto bych se ho rád v některých aspektech zastal. Jednak ze snahy o normální spravedlnost, ale zejména kvůli věcnému posuzování posledních pětadvaceti let.

Předně je třeba říci, že rozhovor Václava Klause pro MF DNES byl pro dnešní éru papírových novin nezvyklý už tím, že byl zajímavý. Po té, co Andrej Babiš nastolil nový duch v managementu českých médií, je taková situace nezvyklá. Redakce neodolala ani možnosti vybrat do titulku ten nejzajímavější z Klausových výroků: „Havlovi nikdy neodpustím.“ Aniž bych tuto techniku titulkování komukoli vyčítal, jde o bombastické sdělení, které realitě rozhovoru příliš neodpovídá. Klaus řekl, že Havlovi nedokáže odpustit jeho odpor vůči politickým stranám. Havel politické strany znevažoval a tím vsugeroval lidem, že podílet se na jejich činnosti je něco špatného. V tom je třeba s Klausem souhlasit, byť s vážnou výhradou.

Václav Havel již od svého disidentského eseje „Moc bezmocných“ skutečně programově brojil proti systému politických stran a tím v důsledku nabourával celý koncept zastupitelské demokracie. Oproti systému stran stavěl princip spontánně vznikajících hnutí, které mají bez ideologického balastu řešit konkrétní problémy. Stranám vyčítal manipulativní a mocenské ambice ohromných stranických sekretariátů a jejich politický marketing, který dělá z volební kampaně něco podobného reklamě na zubní pastu.

Tím Havel vskutku napáchal zřetelné škody při obnově české demokracie. Přesně, jak to popsal Klaus, odvedl mnoho kvalitních lidí od participace na veřejném životě a žádnou funkční alternativu nenabídl. Vzhledem k tomu, že všechny alternativy k parlamentní demokracii jsou krokem k popření svobody, tak je dobře, že zůstal jen u svých snů. Jeho protistranickou „neideologickou ideologii“ dnes tvůrčím způsobem převzal Andrej Babiš. Vede zmanipulované obyvatelstvo opět proti politickým stranám a v důsledku proti parlamentní demokracii. Jen k tomu používá tak masivní marketing, že podobný rozpočet si žádný výrobce zubní pasty či prášku na praní dovolit nemůže. Natož jeho političtí soupeři v tradičních stranách.

Ta slibovaná výhrada vůči Václavu Klausovi tkví v tom, že právě on měl ohromnou možnost přivést mnoho lidí k účasti na práci politických stran. Stačilo by, kdyby neprotěžoval absurdní tvory typu Viktora Koženého, kterým lumpárny koukaly z očí, a pak nepoškozoval ODS poté, co z ní odešel.

Havel způsobil to, že takzvaní „slušní lidé“ (v překladu lidé, kterým záleží na image slušnosti) se práce politických stran neúčastnili a Václav Klaus zase dosáhl toho, že mnoho jiných lidí - těch zcela ostentativně neslušných - se na činnosti stran naopak ke svému vlastnímu užitku hojně podíleli. Tento paradoxní Klausův příspěvek ke dnešnímu vítězství Havlovy nepolitické politiky nelze zcela pominout a nedivím se, že on sám na něj zapomněl. Současný fenomén Andreje Babiše je výsledkem působení rovnice, v níž sčítáme dlouhodobé negativní důsledky chybného chování obou Otců zakladatelů naší polistopadové demokracie:

Havel + Klaus = Babiš

Je třeba ale zdůraznit, že na rozdíl od Andreje Babiše však oba první prezidenti vložili do našeho polistopadového režimu také svůj pozitivní otisk. Havel byl, ať chceme či ne, symbolem osvobození a jeho charisma přispělo k renomé naší země v zahraničí, což ani Klaus nepopírá. Klaus zase rehabilitoval soukromé vlastnictví a podnikání a jeho zásluhy na postupném ekonomickém vzestupu České republiky jsou nepochybné.

Oba přispěli k liberálnímu režimu, který byl dosud tím nejlepším obdobím v tisícileté historii českého národa, a to z hlediska politické svobody, životní úrovně i z hlediska zcela konkrétních možností seberealizace aktivních lidí, na nichž závisí bohatství celé společnosti. Oba Otcové zakladatelé (což nelze napsat bez částečné ironie) také bohužel přispěli k tomu, že výsledný dojem obyvatelstva paradoxně vůbec neodpovídá tomuto objektivně dobrému stavu společnosti. Chtělo by se říci: Práce dobrá, umělecký dojem strašný. Havel skutečně produkoval ve svém okolí duch arogantního elitářství a morální nadřazenosti, kterou mnozí Češi prostě nemohli akceptovat. A Klaus zase svojí ignorancí a bezbřehou samolibostí přispěl k rozvratu stranickopolitického systému a k jeho infekci veksláckou kulturou, která tak těžce otřásla vztahem občanů k demokratickému státu.

Nakonec je třeba se zastat Václava Havla ohledně nařčení, že byl v podstatě reformním komunistou. To skutečně nebyl. Havel nevyznával žádnou formu třídního boje ani diktatury proletariátu. Byl to klasický pražský nerežimní intelektuál z doby komunismu, a to se vším všudy. Se značným kulturním backgroundem, kreativitou, bohémským životem a příznačnou arogancí vůči takzvaným obyčejným lidem. Jazykem amerických konzervativců patřil Havel k levicovým liberálům, kteří bývají občasnými spolucestujícími reformních komunistů, protože s nimi sdílejí intelektuální snobismus a touhu přetvořit svět do nějaké nové „lepší“ podoby. Využívají k tomu rádi různé formy regulací, které v současné době vážně ohrožují naší svobodu. V tom má zase Klaus absolutní pravdu.

Celkově je třeba oběma přiznat mnoho zásluh. Jejich vážné chyby nám způsobily značné potíže, ale ty chyby jsou dané už tím, že jak oni, tak my všichni jsme byli zcela zasaženi normalizačním prostředím okrajové části velké sovětské despocie. To dobré, co oba přinesli polistopadovému režimu, věřme, nakonec přetrvá.

Žili jsme za Havla a za Klause a je třeba říci, že to nebylo vůbec tak špatné, jak nám tvrdí Babiš.