Zavírání očí a našlapování kolem islámu
Je islamofobie k smíchu, či pláči?
TÝDENÍK ECHO
1
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
Protože se tématu islámu často chápou mluvkové, komentování dostalo specifickou podobu – jaká vzniká tehdy, když si je nějaká homogenní skupina lidí jistá samozřejmou nadřazeností svého názoru. Blbost těch druhých je tak zjevná, že není třeba nic vysvětlovat.
„Dominantní skupina neudržuje svou skupinovou identitu stejným způsobem jako vnější skupina,“ napsala jednou americká komentátorka Megan McArdleová. „Nemusí. Je to ona, kdo rozhoduje o tom, jaké jsou přijatelné způsoby chování, zdroje autority a způsoby vědění. Privilegovaná skupina nepotřebuje vlastní instituce určené k prosazování svých zájmů. Úplně si vystačí s povzdechnutím a ušklíbnutím.“ Tak vypadala zdejší dominantní (opinion-makerská) skupina v našem případě.
Některé věty stačilo jen bez komentování citovat, aby tím byla kanonizována jejich nesmyslnost. Vtipy o kebabech a genetice (v narážce na Zemanova slova o „genetické závislosti“) byly vděčně přijímány. Pokud došlo na konkrétní pozitivní formulace kritiky, byla ODS obviněna z naskočení na vlnu islamofobie, Černochová a Konvička z ignoranství a všichni dohromady z hysterie. Byly připomenuty historické zásluhy islámu (Avicena a arabské číslice), byla prezentována data relativizující nebezpečí islámského terorismu. Tato jednota v nadřazenosti není na místě.
Celý esej Martina Weisse čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.
