3 Kajínkův život na svobodě

Kajínka čeká šok. ,Jako kdyby přiletěl v 80. letech do Las Vegas‘

ROZHOVOR

Témata: , , , , ,

Jiří Kajínek odsouzený za dvojnásobnou vraždu na doživotí se díky prezidentské milosti ocitl po 23 letech na svobodě. Hlavní psycholog Vězeňské služby Václav Jiřička v rozhovoru pro Echo24 ale varuje, že Kajínkův návrat na svobodu nebude snadný. Důležité podle něj je, aby si propuštěný i mimo vězeňské zdi udržel režim. „Pomůže to zmírnit ten prvotní šok z nového prostředí,“ říká Jiřička a podotýká, že jen několikadenní příprava na propuštění je pro každého vězně málo.

Jak na Jiřího Kajínka, který za mřížemi strávil 23 let, může zapůsobit propuštění na svobodu?

Ke konkrétním osobám se nebudu vyjadřovat, ale obecně platí, že čím déle je člověk izolován od společnosti, tím obtížněji se učí na svobodě znovu pohybovat, komunikovat, starat se o sebe, obsluhovat nová zařízení, která před 10 nebo 20 lety vůbec neexistovala. To všechno je velmi náročné, a to i pro člověka, který se na svobodu těší. Ti lidé přicházejí z maximálně strukturovaného prostředí, kde je přesně dán čas na budíček, sčítací prověrku, snídani, nástup do práce atd., do prostředí, které se hlavně zpočátku zdá nesrovnatelně volnější, zdánlivě bez pravidel a navíc plného lákadel okamžitého uspokojení. Ohrožení jsou zejména ti, kteří nemají žádný plán, prvních pár dnů nebo týdnů excesivně prohýří, a pak na ně dopadne otázka, co dál.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Co tedy radíte vězňům, kteří se na svobodou dostanou jako v případě Jiřího Kajínka po skoro čtvrt století?

Uspějí ti, kteří si ponechají určitý režim i po propuštění a podaří se jim ho sladit s požadavky normálního života. Pomůže jim to zmírnit jak ten prvotní šok z nového prostředí a zdánlivě neomezených možností, tak sekundární šok z poznání, že i běžný život má řadu omezení a pravidel – v posledku paradoxně daleko více a daleko složitějších než prostředí věznice. To není o technologiích nebo proměnách ve společnosti, ale o vlastním přístupu, o tom, jak dobrý si člověk připraví plán a jak bude schopen se ho držet. Vzdáleně by se to dalo přirovnat k člověku, který by v 80. letech přiletěl přímou linkou ze socialistického Československa do Las Vegas.

Zmínil jste technologie, které za posledních 23 let prošly neuvěřitelným vývojem. Jak může Jiřího Kajínka ovlivnit to, že se svět technologicky proměnil? Může se na realitu dnešního světa vůbec připravit?

Otázka je, co myslíte tou realitou. Jestli to má být společenské uspořádání, změny ve společnosti nebo technologie, tak na to se do jisté míry připravit dá – odsouzení čtou noviny, časopisy, sledují televizi, chodí jim návštěvy, setkávají se s odsouzenými s kratšími tresty. Snažíme se odsouzené připravovat i na to, aby si uměli zařídit realitu běžných potřeb: aby věděli, jak se zorientovat na úřadech a při vyřizování základních životních úloh. Ve výstupních odděleních třeba vychovatelé s odsouzenými dělají společné vycházky, při kterých odsouzené učí, kde a jak si obstarat jízdenku na cestu domů, nebo jak si rozumně nakoupit v supermarketu a připravit si z toho jídlo.

Na co se naopak připravit nedá?

Na zdaleka nejpodstatnější realitu mého osobního života, mých vztahů – mého vztahu k mojí rodině, mojí partnerce, mému partnerovi, mým dětem. Tam je to nejtěžší. Vazby mohou být už zpřetrhány. Nebo mohu přijít ke svým blízkým, na které jsem se tolik let těšil, a najednou se ukáže, že se s nimi – nebo se mnou – nedá žít. Cítím se jako cizí člověk, najednou už nemáme nic společného. V takových případech moje další kroky mohou vést do prostředí, které je mi známé a kde se cítím dobře. U propuštěných vězňů je to velice často kriminální subkultura, nebo prostředí, které k ní má blízko. To je riziko číslo jedna.

Sám Kajínek po propuštění uvedl, že má nabídky na zaměstnání. Jakou šanci má ale podle vás dlouhodobě vězněný člověk na důstojné zaměstnání? Jaké faktory hrají v rozhodování, jestli ho zaměstnat, roli?

Potenciální zaměstnavatel propuštěného vězně s extrémně závažnou trestní minulostí se může bát takového člověka zaměstnat, nebo může projevit osobní statečnost, nebo se v případě mediálně známé osoby může z jejího zaměstnání vytřískat kapitál sám pro sebe. Roli nehrají ani tak kvalifikační předpoklady nebo pracovní návyky jako takové, protože i vězni s dlouhými tresty bývají ve vězení zaměstnáváni, ale vztahy na pracovišti, ke kolegům, k nadřízenému. Pachatelé trestných činů s vysokými riziky mají často problém s autoritami.

Čtěte také: Kajínek byl registrován jako tajný spolupracovník VB, tvrdí historik

Další věc je, že Jiří Kajínek měl před svým propuštěním jen necelých 14 dní na, řekněme, psychickou přípravu. Prezident Zeman o možnosti udělit mu milost poprvé promluvil na začátku dubna, definitivně to potvrdil 11. května a z vězení se Kajínek dostal v úterý 23. května. Nemůže i tohle hrát svou roli?

Týden na psychickou přípravu je málo – to je spíš o krizové intervenci než o přípravě. Ne každý vězeň ale o nějakou poctivou přípravu stojí, spíš už se vidí venku.

Psychologické pracoviště Vězeňské služby nicméně vězně na propuštění připravuje. Jak konkrétně?

Ve věznicích jsou zřízena tzv. výstupní oddělení, do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu zařazují odsouzení s delšími tresty, a také odsouzení, jimž je třeba pomáhat, aby byli po propuštění schopni vést soběstačný život. Na takových odděleních si odsouzení mohou samostatně připravovat pokrmy, prát či žehlit, tedy učí se postarat sami o sebe, jak to musí dělat i všichni běžní občané. Také se tam učí přijímat odpovědnost a zvládat konfliktní situace.

Liší se to nějak u vězňů odsouzených za méně závažné delikty v porovnání s násilníky a vrahy?

U odsouzených se zvláštními riziky, jakými je třeba násilí, drogy nebo sexuální charakter trestné činnosti, probíhá příprava na propuštění prakticky již od začátku trestu, tak, aby stihli získat náhled na to, co spáchali, změnit své postoje nebo naučené vzorce chování, aby už takovou trestnou činnost neopakovali, a ideálně se naučili i pracovně uplatnit. To jsou ale často lidé, kteří se nějakému náhledu na sebe brání a hledají cesty, jak se takovým aktivitám vyhnout. Nevidí důvod, proč by za něco měli přijímat odpovědnost. Odpovědný je v jejich očích společnost, stát, nikoliv oni. U takových odsouzených může proces resocializace trvat i několik let, někdy se ani nemusí podařit. Vězení samo o sobě z nich lepšího člověka neudělá, bohužel. Odsouzené s dlouhodobými tresty ale nelze házet do jednoho pytle – někteří z nich si zvolili dlouhodobou taktiku vytěsňování a popírání všeho, co souvisí s jejich trestnou činností a stylem života, jiní ve výkonu trestu tvrdě pracují na své nápravě a tak či onak se připravují na případné propuštění.

Na Jiřího Kajínka čekaly před věznicí několik dní desítky novinářů. Jak na něj, nejznámějšího českého vězně, který se stal téměř celebritou, může zapůsobit zájem médií? Nehrozí, že až tento zájem opadne, upadne do deprese?

Odsouzení, kteří spáchali zvlášť závažné trestné činy a dostali dlouhé tresty, třeba za úkladnou vraždu, znásilnění nebo za sérii brutálních loupežných přepadení, mají velmi často tzv. poruchu osobnosti. Kolegové z oboru prominou, když to teď laicky označím jako to, čemu se dříve říkalo psychopatie. Psychopaté nemají zájem o city druhých, jsou nastaveni nezodpovědně a bezohledně, nejsou schopni poučit se ze zkušenosti v tom smyslu, že by si přiznali vlastní pochybení, obhajují své chování, cítí se nadřazeni ostatním. Zájmu médií jdou často sami naproti, zejména ti, kteří odpovídají tzv. narcistické poruše osobnosti. Problém je, že narcističtí psychopaté mívají určitý šarm a charisma, pro které získávají sympatie svého okolí a třeba i široké veřejnosti. U takových lidí bych se bál spíš manipulativního jednání než deprese.

Na závěr: dokážete v případě vězňů odsouzený na desítky let odhadnout, s jakou pravděpodobností znovu spáchají trestný čin?

Každý odsouzený má rizika jiná. Ta vyplývají nejen z toho, co už udělal v minulosti a jakým způsobem, ale také z jeho osobnosti, ze vztahu k drogám a alkoholu, k zacházení s financemi, ke vzdělání a práci, pak také z jeho rodinných a partnerských vztahů nebo z bydlení. Důležité rovněž je, jaký si takový odsouzený vybudoval náhled na svůj spáchaný trestný čin, nebo obecně na způsob života, který by ho dříve nebo později tak jako tak přivedl na scestí a následně do kriminálu. Zda je ochotný, a také schopný se takového způsobu života po propuštění vůbec vzdát. Vězeňská služba disponuje od roku 2012 velmi dobrým statistickým nástrojem, který umí s velkou mírou spolehlivosti předpovědět riziko selhání u odsouzených podle těch zmíněných rizikových faktorů. Výstupy z tohoto nástroje ale nejsou určeny pro veřejné publikování, proto jen takto obecně. Kdyby byly výstupy veřejně dostupné, dali bychom tím vězňům dříve nebo později prostředek, jak takové nástroje manipulovat. A za to by nás společnost, kterou chráníme, nepochválila.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také:

Kajínek byl registrován jako tajný spolupracovník VB, tvrdí historik

V nátělníku a s úsměvem. Kajínek na svobodě děkuje médiím a Zemanovi

Zeman sliboval, že omilostní jen vážně nemocné. A teď Kajínek

„Pusť mě, splním ti přání.“ Internet baví reakce na Kajínkovu amnestii

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.