Norsko, prosím, probuď se!
Trhá mi srdce, když každým dnem čtu, jak se dříve bezchybná image mého milovaného Norska v České republice bortí jako domeček z karet. Dnes už téměř každý ví, že tím důvodem je případ rodiny Michalákových a norské sociálky Barnevernet. Branding Norska u nás tak každým dnem dostává na frak a lidem místo nádherných fjordů, ledovců a vodopádů ve spojitosti s Norskem naskakuje jako první téma odebírání dětí od rodičů. Co s tím?
Norové jsou mimořádně hrdým národem. Jejich domovem je země, kde vlastenectví nemá žádné „hnědé“ konotace a lidé spontánně oslavují své národní svátky v ulicích, vyvěšují vlajky, o své zemi mluví před ostatními hezky, zkrátka jsou povětšinou pyšní na to, že jim bylo dáno do vínku žít v zemi, která je přece nejlepší na světě. Důkazů o tom dostávají nepočítaně. Stačí se podívat na všechny možné celosvětové indexy spojené s životní úrovní a blahobytem a Norové budou figurovat buď na prvním místě nebo někde mezi prvními.
Hrubý domácí produkt na hlavu, vnímání korupce, kvalita životního prostředí, spokojenost obyvatel se životem, nízká kriminalita a mnoho dalších. A kdyby toho snad bylo málo, podívají se do výsledkových listin závodů v běžeckém lyžování a je jasné, že konkurence je až daleko za nimi.
Výrazný posun v bohatství Norska znamenal objev ropy a zemního plynu u norských břehů na konci 60. let minulého století. Promyšlenou politikou se pak Norové z národa víceméně rovnoměrně chudého stali zemí víceméně rovnoměrně bohatou. Své bohatství neprojídají, ale mají ho uložené „na horší časy“ ve fondu, na kterém se dnes převážně v akciích a dluhopisech nachází zhruba 800 miliard dolarů, tj. částka, za kterou bychom u nás např. postavili více než 150 tisíc kilometrů dálnic.
Někdy to vypadá, jako by se Norové sami trochu styděli, jaké že to mají štěstí oproti jiným zemím, že přišli k takovému bohatství díky nerostným surovinám. Možná proto mají v sobě takový silný pocit solidarity a sounáležitosti se zeměmi a lidmi, kteří podle nich tolik štěstí neměli. To se může projevit od adopcí malých Afričanů na mikroúrovni až třeba po poskytování prostoru pro rozhovory znepřátelených zemí a frakcí na svém území na makroúrovni.
Norové nemají rádi, aby jim do jejich záležitostí někdo zvenčí mluvil. Vstup do Evropské unie, která se zvlášť v poslední době v Norsku „těší“ rekordní nepopularitě, odmítli v referendu již dvakrát. Jak psal norský publicista Terje Englund v jednom ze svých článků v češtině, když se v Norsku zavedla povinnost používat v autě bezpečnostní pásy, chtěli si někteří stěžovat u mezinárodního soudu, jiní prodávali trička s černým pásem přes prsa.
Většina už sice bezpečnostní pásy používala, jenom nechtěli, aby nařízení zkazilo takový dobrý zvyk! O co méně věří nařízením a institucím zvenčí, o to více sází na vlastní systém. Důvěra ve věci veřejné a v to, že norská vláda a úřady konají správně a v zájmu obyvatel je zde velmi silná a zpochybňovat veřejně jejich práci není na pořadu dne. Jaký to rozdíl oproti našim končinám, kde ať bude vláda jakákoliv, bude se povolání politika a státního úředníka ve společenské prestiži ještě asi dlouho nacházet někde mezi uklízečkou a výběrčím parkovného. Proč by tedy zrovna úřad na ochranu dětí Barnevernet, jeden z pilířů norského sociálního modelu, měl selhávat?
O rozdílných přístupech ve výchově dětí v České republice a v Norsku byly napsány celé obsáhlé články a v tomto textu bych se k nim nerad vracel. Berme tyto jako noc a den odlišné systémy jako dané a ponechme přirozenému vývoji, který se ukáže jako bližší potřebám 21. století. Ovšem indicií, že v případě Barnevernetu se nejedná o ojedinělou chybu na případu Michalákových, ale o systémové selhání úřadu, které nahání strach i za hranicemi Norska, je zkrátka více než dost. Vidět je o to více, že se dotýká mimořádně citlivé a emocemi nabité záležitosti výchovy vlastních dětí, které je relevantní pro většinu z nás bez ohledu na geografické hranice. Šokující dřívější případy domácího násilí v Norsku, veřejná poptávka po silné instituci, která tomuto zamezí, zákon pasující Barnevernet téměř do role suveréna.
Instituce, která o svých rozhodnutích nemá z podstaty veřejně informovat, systém soukromých firem přisátých na Barnevernet, netransparentní „nezávislí“ experti, o jejichž nezávislosti se nediskutuje a jejichž posudky jsou klíčové pro nevratné zásahy do individuálních osudů rodin. Až cynická hradba mlčení a alibismu ze strany ostatních norských institucí. Chybějící kontrola přebujelého úřadu. Dojem, že biologický princip je v případě svěření dětí do náhradní péče nikoliv na prvním místě. Vysoký počet dětí žijících v náhradních rodinách bez příbuzenské vazby, pěstounství jako výdělečné povolání, které se vyplatí provozovat pro peníze. Běžní lidé, školky a jiné instituce jsou vyzýváni, aby pokud možno okamžitě hlásili byť jen podezření na nějaké nepravosti. Sociálka přeci dělá dobrou práci a lidé v domnění, že konají dobro, hlásí, když z vedlejšího bytu v činžáku slyší hlasitý hovor, když někdo na děti na veřejnosti zvyšuje hlas, nedej bože, aby si dali rodiče pivo před zraky dětí.
V konkrétním případě Michalákových navíc zdravým rozumem jen stěží pochopitelné rozdělení bratrů do dvou různých rodin a zamezování kontaktů s příbuznými obou chlapců, zatímco paní Michaláková s novým partnerem vychovává jeho dceru a údajně dokonce pracuje v jedné z norských mateřských škol. Samozřejmě lze namítnout, že všichni známe pouze verzi paní Michalákové. Ale i kdyby snad úplnou pravdu nemluvila a další možná podstatné skutečnosti v tomto konkrétním případě zamlčovala, případ se až příliš nápadně podobá dalším případům podobně postižených rodin a otázky spojené s celým systémem přetrvávají. Jak je možné, že až na nepatrné výjimky se norská média nevěnují kritickému pohledu na fungování tohoto úřadu, který ničí systematicky image Norska v jedné zemi po druhé? Není toto téma pro norská média zajímavé?
Zarážející je to mj. také ve světle toho, že téma náhradních rodin, převýchovy dětí a nepravostí s tím spojených je v Norsku historicky citlivým tématem. Každá země má své přednosti a zároveň nešťastná místa svých vlastních dějin. Jednou z těch norských temných kapitol je téma tzv. „německých dětí“. Málokterá země dodnes tolik žije událostmi z 2. světové války jako právě Norové, knihy s touto tématikou patří stále k bestsellerům. Norové byli v roce 1940 napadeni Němci, kteří sice narazili na odpor, ten však samozřejmě nemohl být adekvátní německé přesile. Norská populace však byla ve zrůdném nacistickém systému Lebensborn vyhodnocena jako reprodukováníhodná a do Norska byli posíláni němečtí vojáci po desetitisících s rozkazem chovat se slušně a navazovat vztahy s mladými Norkami. Odhaduje se, že z takovýchto svazků se v Norsku narodilo 10 až 12 tisíc „německých dětí“. Jak matky, tak i tyto děti si po skončení 2. světové války v Norsku prošly peklem. Matky těchto dětí byly ostrakizovány a umisťovány do psychiatrických klinik jako mentálně zaostalé. Dětem byla měněna identita a byly dávány na převýchovu do norských rodin k pěstounům. Případy začaly vycházet na světlo až po desetiletích. Objevovala se svědectví o násilí na dětech, sexuálním zneužívání ze strany pěstounů atd. Norským úřadům se po dlouhou dobu podařilo tuto temnou stránku vlastních dějin před širokou veřejností ututlat. Údajně v době studené války došlo i k pokusu západoněmecké vlády o finanční odškodnění, nicméně norské autority na tyto snahy nereflektovaly.
Tajemnost a nepřístupnost Barnevernetu zákonitě musí vyvolávat v představách lidí dojem zakletého hradu, apokalyptického monstra odebírajícího děti jako na běžícím pásu. Mediálně vděčné jsou v zahraničí především případy přistěhovaleckých rodin, ale praxe Barnevernetu se týká hlavně rodin norských. I v naší zemi se pochopitelně objevují reakce ve smyslu, že Norsko je mnohem vyspělejší než Česká republika, proto zpochybňovat z našeho pohledu cokoliv, co se tam děje, je směšné. To mi ovšem připadá jako mimořádně zjednodušující interpretace. Smyslem by nemělo být Norsko poučovat o jejich systému, zvláště když sama Česká republika má v tomto směru co dohánět, ale někdy může „šťouchnutí zvenčí“ otevřít oči tam, kde převládla nekritičnost a slepota.
Je tolik věcí, které bychom se od Norska měli učit! Namátkou zodpovědné hospodaření státních institucí a politickou kulturu v zemi, nefalšovanou lidskou ohleduplnost, vztah k přírodě a vlastní zemi nebo třeba odvahu v architektonických soutěžích od národní opery až po odpočívadla u silnic. Norsko je pro mě zemí s nejúžasnější krajinou, jakou jsem kdy viděl. Zemí, která pro aktivní dovolenou v přírodě v Evropě z mého pohledu nemá konkurenci. Norská krajina kvůli Michalákovým ošklivější nebude. Ale přál bych si, aby se v Norsku rozběhla živá debata o tom, jestli současné nastavení tohoto úřadu skutečně zemi přináší očekávanou přidanou hodnotu. Norsko, prosím, probuď se!
Více o kauze norských dětí čtěte v aktuální vydání Týdeníku Echo.
