Český obdiv pro amerického Petra Hájka
Výrokem Noama Chomského o privilegovaném postavení disidentů ve východním bloku by snad ani nemělo smysl se zabývat. Mělo by stačit vědět, kdo ten člověk je a kdo jsme my. Na druhou stranu se tyto znalosti vytrácejí. Pro mladší generaci je zkušenost totalitního režimu školní látka a Chomsky je vnímán tak jako většina západních idejí a osobností zprostředkovaných médii nebo internetem – nikoli prizmatem naší zkušenosti, ale prostě jako někdo „slavný“ z důvodů, nad kterými se nepřemýšlí.
Jeho teorie o „výrobě konsensu“ v médiích jsou u nás podle všeho v některých kruzích vlivné – Chomského citoval například vydavatel bulvárního webu Extra.cz v nedávném televizním dokumentu Dělníci bulváru. Navíc se člověk trochu ostýchá vykládat, že, ať už si o disidentech myslíme cokoliv, přece jen namátkou Uhl seděl devět let, Jirous osm a půl, Battěk sedm, Havel pět, Benda čtyři roky – musíme to vypočítávat, abychom ukázali, jak je výrok amerického lingvisty, najmě v době, kdy je v plném proudu společenská rehabilitace normalizačních kádrů a odsuzování všeho, co se tu dělalo posledních dvacet tři let, trapný?
Ale asi ano, asi k těm obdivem ověnčeným kecům stojí za to říct pár slov.
Chomského výrok je možno brát jako variaci na výrok ministryně Válkové o tom, že za protektorátu se tu nikomu nic moc nestalo, tentokrát aplikovanou na sféru českého disentu. Za protektorátu se tu leccos dělo – vedle samotného kvanta ztracených životů se tu zejména dělo to, že nacisté systematicky likvidovali lidi nejstatečnější, duchovně nejvýraznější, národu a myšlence českého státu nejoddanější. Tyto elity nám později chyběly a chybí stále. To, že v některých jiných Hitlerem okupovaných zemích – mimochodem zdaleka ne ve všech – se „toho dělo“ víc, ten výrok Válkové nijak nečiní pravdivým.
To, že se zdejší odpor proti režimu za normalizace mohl jevit relativně málo dramatický, je jistě pravda. Nebylo tu třeba stanné právo, desítky zavražděných a tisíce internovaných jako v Polsku. Ale to asi Chomsky neměl na mysli, polští disidenti mu jistě přišli stejně nezaslouženě protežovaní jako čeští. Podstatná pro to nebyla míra útlaku, nýbrž okolnost, že polská Solidarita měla podporu amerických odborů a Reaganovy administrativy, což je v Chomského očích automaticky diskreditující.
Ale jak byli čeští či slovenští disidenti protežovaní? O tom, zda CIA český disent podporovala, se pořád mnoho neví. Ale i kdyby všechny peníze, které disidenti či exilová periodika a organizace dostaly, pocházely od americké vlády, znamenalo by to, že se americká vláda moc přes kapsu neplácla. A co se týče celého společenského diskursu, v tom se rozhodně žádnému privilegovanému postavení netěšili. V 80. letech už byly americké univerzity a média dávno v rukou tamních osmašedesátníků, pro něž byl standardním krédem kritika amerického „imperialismu“ zosobňovaného Reaganem a shovívavý postoj vůči sovětskému bloku.
Pokud si někdo myslí, že to je přehnané či klišoidní tvrzení, doporučuji k přečtení třeba tuto reportáž z roku 1982. Popisuje se v ní, jaké pobouření způsobila kritička a spisovatelka Susan Sontagová, když prohlásila, že americká levice ve snaze nebýt na jedné straně s „mccarthyisty“ a „profesionálními antikomunisty“ nechtěla vidět skutečnou tvář komunismu. Mezi těmi, kteří na ni pak zaútočili, byl i Chomsky.
Ohledně té relativní mírnosti a velké selektivnosti přímé perzekuce je myslím třeba brát v úvahu dvě okolnosti. Zaprvé, padesátá léta dala národu lekci, kterou nebylo třeba opakovat. Všichni věděli a měli zažito v rodinných historiích, co přesně jim režim může udělat. Lekce byla osvojena, nebylo třeba ji opakovat. To je stejné jako s výchovou psů. A má to univerzální platnost. I Pinochetův režim prošel ve zkomprimovaném čase stejným vývojem od masových internací a vražd k selektivní represi.
Zadruhé pak existuje určité obtížně viditelné, ale podstatné rozdíly v povahách režimů. Nejlépe je asi popsala Jeanne Kirkpatricková v eseji Diktatury a dvojí standardy. Autoritářské režimy jsou často kruté, ale nedělají si nárok na totální vládu nad celým osudem každého jednotlivce včetně jeho soukromí a svědomí. V oblastech, které přímo neohrožují držení moci, ponechávají obyvatelstvu jeho způsob života, což činí útlak snesitelnějším. Odpůrce režimu musel počítat s násilím a se smrtí, ale zároveň zpravidla směl cestovat, mít živnost či třeba právní praxi, najít si nějaké zaměstnání. Nehrozilo mu zavření za příživnictví, když neměl razítko od zaměstnavatele v občance. Bylo to prostě jiné, obtížně srovnatelné. Chomsky říká, že krátce před Havlovým projevem v americkém Kongresu v roce 1990 v Salvadoru armáda na místní univerzitě zavraždila šest předních latinskoamerických intelektuálů. U nás tehdy žádní intelektuálové, kteří by stáli režimu za zavraždění, na žádné univerzitě už dávno nebyli.
Chomského popularita není založena na jeho erudici. Ta se týká lingvistiky. Jeho práce o mezinárodní politice žádné seriózní akademické publikace nerecenzují a necitují, jeho zacházení s fakty spočívá ve shromáždění jejich pozoruhodného množství, jež jsou použity bez ohledu na kontext či pravdivost (Zato jsou jeho díla povinnou četbou v módní padisciplíně jménem „mírová studia“). Jeho autorita je založena na tom, že vychází vstříc pozoruhodné tendenci amerického myšlení, jíž lze říkat americký solipsismus. Je to kombinace přirozené tendence Američanů (a intelektuálů) být kritický ke své zemi s neschopností pochopit, že lidé a společnosti za hranicemi mohou fungovat jinak, autonomně a mohou v nich existovat i jiné zdroje zla než americký kapitalismus a imperialismus.
Amerika z toho vychází jako nositel unikátního zla, jako společnost, „která potřebuje denacifikaci,“ jak napsal Chomsky v roce 1969. Tato solipsistická umanutost Chomského dovedla od standardních levicových postojů (kritika amerických spojenců, absolutizace utrpení národů, jež lze svést na Američany, zejména Palestinců, a relativizace či popírání útlaku všech ostatních) až k obhajobě Miloševiče či ke zpochybňování toho, že útok na newyorská dvojčata spáchali islámští teroristé. Jeho nejodpornějším intelektuálním výkonem ovšem už navždy zůstane popírání zvěrstev polpotovského režimu v Kambodži.
V dnešním nihilistické světě zůstává Chomsky navzdory tomu všemu „zajímavý“ a „respektovaný“ či dokonce „nejrespektovanější“ intelektuál (v nějaké anketě, v níž byl Havel čtvrtý – hezká ironie). Jeden novinář, který dosud nebyl znám komunistickými sympatiemi, komentoval lingvistův olomoucký výrok na Twitteru slovy: „Pan Chomsky je dobrej střelec. Ale zejtra dostane od pražský kavárny strašnej kouř.“ Je to pohled velmi chomskyovský. Není důležitá pravda, ale to, komu poslouží a koho naštve. Zkuste si do té věty dosadit místo Chomskyho jméno Petr Hájek, a bude fungovat úplně stejně. Tomu odpovídá i respekt, jaký si Chomsky zaslouží.
