Zločin pana Chytila. Kauza Opencard jako western
Český žurnál
RECENZE
S každým dalším odvysílaným dílem Českého žurnálu je zřetelnější, že základní potíže tohoto dokumentárního seriálu jsou zavádějící pověst a mylná očekávání. Seriál si vydobyl pozici díla, o němž se mluví, jelikož zobrazuje „pravdu v její nahotě“. Výsledné filmy jsou proto často přijímány jako delší investigativní publicistika pořadů typu Reportéři ČT nebo Na něčí vlastní oči či Očima někoho a diváci – ale i recenzenti – rezignují na jejich hodnocení umělecké. Upozorňuji na to z obavy, aby nad nejnověji odvysílaným dílem Zločin pana Chytila nebylo přehlédnuto, že je to přehlídka tradičních amerických žánrů: je tu soudní drama, thriller a najmě western.
Film režiséra a scenáristy Iva Bystřičana, který na sebe nedávno upozornil dokumentem o stavbě dálnice D8 nazvaným Dál nic (tituly tomuto autorovi jdou od ruky), zpracovává soudní při s úředníky magistrátu města Prahy, obviněnými z manipulace městské zakázky při zřizování dopravní jízdenky Opencard. Ta do dnešního dne přišla na čtvrt druhé miliardy. Bystřičan se soustředí na jednoho z obviněných, Jiřího Chytila, jehož příběh je pikantnější o někdejší spolupráci s policií výměnou za postavení utajeného svědka. Chytil policii kdysi nabízel fakta a doporučoval, kde pátrat a po čem; nakonec však policie po výměně svých vyšetřovacích kádrů svědkovo jméno zveřejnila a spolu s dalšími úředníky obvinila. Z magistrátu byl následně odejit.
John Wayne v českém dokumentu
Tato fakta jsou zobrazena, rozebírána a připomínána minimálně. Kromě záliby ve sbírání brouků nevíme nic ani o Chytilově životě – zda má aktuálně práci, bydlí s rodinou, či sám (jak sugeruje film), ani zda mimo dvou bratrů má přátele vně profesního okruhu lidí někdejšího magistrátu. Bystřičan především zachycuje atmosféru bytí příkladně vystavěného antihrdiny: Jsme hozeni doprostřed akce, kdy si hrdina žehlí košili na soudní jednání, jež ho následující den čeká. Často sledujeme v detailu Chytilovu tvář jediného napjatého výrazu, jeho hospodské vysedávání o samotě či pochůzky kolem budovy soudu. Když se k němu blíží tři obvinění muži v oblecích a dobývají se do jeho zamčených dveří, připomíná to díla Sergia Leoneho. Filmy jiných autorů zase plakátek „wanted“ Iva Rittiga, visící na stěně jako pozadí rozhovoru dvou obviněných. Nebo státní zástupkyně Dagmar Máchová, která se neustále mračí, kříží ruce na prsou a nikdy nenaznačí pozitivní emoci. V časech diktátu protikuřáckých rojů působí žánrově důvtipně také obraz Chytilovy ustavičně zapálené cigarety.
Ve svém jediném obsáhlejším monologu Chytil v předsíni svého bytu tiše a přerývaně hovoří o tajemných domácích návštěvách, které mu nikdy nevezmou nic než notebooky či jiné nosiče s daty, kompromitujícími – jak se zdá – politickou vrchnost. Celkově Chytila nepoznáváme, jen z něj získáváme dojem, protože jeho figura je a má být amorfní a v systému úřední správy zaměnitelná. Tato necitelnost vůči Chytilově osobnosti je nejodvážnější tah Bystřičanova filmu a myšlení, protože s barvitějším představitelem by byl neudržitelný. (A možná by i Bystřičana nutil zaujmout vůči představiteli jednoznačné stanovisko, vůči Chytilovi zůstává neutrální.)
Nikdy nic nikdo nemá, neb nikdy nikdo neví
Pod žánrovými hrátkami zůstává ovšem spotřební publicistika s jasným dělením: politici jsou v případu nevinně, úředníci zrovna tak, policie a státní zastupitelství jsou nevinně v čachrech kolem případu i nelogičnosti svých závěrů, novináři jsou nevinně úplně ve všem. Nikdo za nic nenese zodpovědnost ani vinu, nikdo nic neví, všichni jsou naoko překvapeni, jak se něco takového mohlo stát. (Přesto někde ukradené peníze jsou.) Je to vlastně zpráva o tom, že sice se tuzemsko zmohlo na nový občanský zákoník, ale jeho státní aparát trvá beze změny na svém staletém založení. Stesk po reformách byrokracie zároveň vždy přináší otázku, zda jsou vůbec proveditelné.
Zmiňme ještě veselé projevy někdejších radních, z nichž nade všemi ční vyjádření Pavla Béma. Problémy kolem Opencard dává za vinu novinářům, již mu nemohou odpustit, že nepostavil Kaplického knihovnu, a závidějí, že vylezl na Mount Everest a svede užívat si života. A to tíž novináři, které Bystřičan spolu s Janem Krausem pohlavkují za to, že sice přijdou na předávání cen Nadačního fondu proti korupci a natočí tak oceněného Jiřího Chytila v akci, ale na probíhající soud se nepřijde podívat žádný z nich, protože „je nás málo“ (Hospodářské noviny), anebo protože „je to pro zpravodajství nepoužitelné“ (Česká televize).
Aby zámotků bylo dost: v únoru byli Jiří Chytil a čtyři další úředníci odsouzeni k podmínečným trestům; proti rozsudku se odvolali. Po jeho vynesení se Ivo Bystřičan dotazuje státní zástupkyně, proč nejsou stíháni také „praví viníci“, ergo politici. Nuže 24. dubna podala policie návrh na stíhání některých z nich, kupodivu nikoli těch, kteří o rozjezdu celého kartového podniku rozhodli. Toť klid českého žurnálu.
Předchozí recenze cyklu Český žurnál:
