'Příznivci tradiční rodiny se sami střelili do nohy'
Slovenský expremiér Dzurinda:
ROZHOVOR
Na Slovensku se v sobotu koná referendum o ochraně rodiny iniciované Aliancí pro rodinu. Ta loni s pomocí církví sehnala 400 tisíc podpisů, jimiž občanské referendum podmiňuje ústava. Tři otázky – o tom, zda trvat na definici manželství jako svazku mezi mužem a ženou, zda vyloučit adopce dětí homosexuálními páry a zda dát rodičům právo neposílat děti na sexuální výchovu – v případě úspěchu referenda zaváží politickou reprezentaci na tři roky dopředu, ovšem i potom by politici vůli lidu mohli zvrátit jen dvoutřetinovou většinou.
Čtěte také: VIDEO: Spot křesťanů, který slovenské TV odmítly vysílat
Toto lidové hlasování však bude platné jen při nadpoloviční účasti. A většina médií Slováky nabádá, aby volit nechodili. Proč jsou elity proti, o co se tu hraje a jak se zachová on, o tom hovořil pro Týdeník Echo Mikuláš Dzurinda, otec reforem, které ze Slovenska před zhruba patnácti lety udělaly tzv. tatranského tygra. Na to, že vzešel z křesťanského prostředí a patří ke spoluzakladatelům Křesťanskodemokratického hnutí (KDH), má Dzurinda místy překvapivé názory.
Jak budete hlasovat vy?
Říkám to vlastně veřejně až vám: hlava, nos i srdce mi říká, že se referenda nemám účastnit. Možná začnu od toho posledního, od srdce: cítím to tak, že referendum je instrument, jímž bychom měli rozhodovat témata seriózní, dobře prodiskutovaná, kde jdeme hlasovat spíš racionálně než emocionálně. Vstup Slovenska do EU bylo téma pro referendum. Léta jsme vyjednávali o kapitolách, uzavírali jsme je a otevírali, hledali kompromis s Bruselem. Nakonec byla dohoda na stole a lidi přesně věděli, o co v ní jde. Mám plné porozumění, pokud se lidi rozhodují, jestli zimní olympijské hry v Tatrách, nebo ne, jestli stavět jaderné, nebo alternativní zdroje elektřiny.
Ale tady mám najednou pocit, že si zahráváme s člověkem v jeho nejcitlivějších polohách. Myslím, že otázky svědomí, které jsou vysloveně existenční a dotýkají se jeho světonázoru, by se takovým způsobem rozhodovat neměly. Zadruhé: můj nos cítí, jaké to na obou stranách zvedlo emoce. Emoce, které vedou až k urážkám a nenávisti. Jako věřící člověk vám povím, že se mi nezdá fér, aby většina válcovala menšinu v tak citlivých otázkách, které se dotýkají samotné podstaty lidské existence. No a zatřetí: toto referendum vytváří hustou dýmovou clonu, za níž se naší vládě daří odvádět pozornost od důležitějších věcí.
To byste si ale mohl říct, že pokud je toto referendum míněno jako pojistka do budoucna, pak pokud projde, nebudou se aspoň ta témata dlouho otevírat, protože homosexuální aktivisté by normálně měli tendenci je pořád nastolovat.
No, pokud věci stojí takhle, pak se příznivci tradiční rodiny sami střelili do nohy. Já se až teď dozvídám, které homosexuální nebo lesbické páry vychovávají už po léta děti. Známí lidé, herecké autority, i lidé neznámí... Doteď jsem o tom nevěděl. Jestli organizátoři zamýšleli to, co jste formuloval v otázce, tak dosáhli pravý opak, že se burcuje i druhá strana. A taková konfrontace nemůže vést k ničemu dobrému.
Rodák ze Spišského Čtvrtku (1955) vystudoval na konci 70. let Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, kde později pracoval jako analytik ve Výzkumném ústavu dopravy a posléze na oblastním ředitelství státních drah v Bratislavě. V roce 1990 spoluzakládal Křesťanskodemokratické hnutí a byl jeho expertem na ekonomiku. V letech 1998 až 2006 vedl dvě vlády, především ta druhá vešla do historie jako nejreformnější vláda, jakou Slovensko po Listopadu mělo. V letech 2010 až 2012 byl ministrem zahraničí. Dlouhá léta vedl Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii (SDKÚ), loni z ní spolu se svým bývalým ministrem financí Ivanem Miklošem vystoupili. Dzurinda žije v Bratislavě, je známý svou vášní pro vytrvalostní běh. Den po rozhovoru pro Echo oslavil šedesátku.
Jste vy osobně proti tomu, aby homosexuální páry mohly uzavírat manželství?
Já uvažuji radši v pozitivních kategoriích než v kategoriích proti. Svět se mění a povinností věřících je přemýšlet, jak čelit realitě. Můžeme před ní zavírat oči, anebo se můžeme pokusit nějak civilizovaně o to, aby mezi různými lidmi vládl mír. Takže z jedné strany ano, perspektivní je, aby spolu žili muž a žena, aby měli děti, aby i na můj důchod někdo vydělával. Jiná otázka je, jak máme zacházet se spoluobčany, kteří mají jinou sexuální orientaci. Můžeme s nimi pokojně koexistovat, nebo je můžeme válcovat.
Celý rozhovor Dana Kaisera s Mikulášem Dzurindou si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.
