ROZHOVOR

‚Lidé v médiích si navzájem vůbec nevěří. U vás i u nás‘

O dědictví komunismu a Bělorusku

Témata: , ,

Komunismus v našich zemích zanechal hlubokou nedůvěru, která se dodnes projevuje v médiích, tvrdí zkušená polská novinářka Agnieszka Romaszewska-Guzy. Ta během pobytu v Ostravě v rozhovoru pro deník ECHO24.cz hovořila o mediální situaci v postkomunistických zemích, o současných mediálních změnách v Polsku a také o Bělorusku, na které se už léta specializuje jako ředitelka nezávislého televizního kanálu Belsat, vysílajícího na území poslední evropské diktatury. „Situace v Bělorusku se jen zdánlivě zlepšuje, protože Lukašenko má strach z Ruska,“ říká novinářka.

V médiích pracujete již od počátku 90. let. Pozorujete za tu dobu nějaké změny v polském mediálním prostoru?

Rozhodně ano, ale to je něco, k čemu dochází po celém světě. Informace se přesouvají na internet, kvůli tomu je čím dál tím těžší udržet tištěné noviny a časopisy. U nás jsou média bohužel již od 90. let tak trochu prodlouženou rukou politiky a jsou mimořádně silně rozdělená podle politických sympatií, což je velký problém. Média také velmi zeslábla. V Polsku je vidět, že se lidé rozhodují na základě informací, které pouze v malé míře čerpají z médií, ale ve velkém ze sociálních sítí, kde informace vůbec nemusí být pravdivé. Na sociálních sítích navíc není možné uvést nic na pravou míru. Když se tam objeví nějaká nepravda, která se později vyvrátí, vůbec tím nezastavíte její šíření a ona dál nekontrolovatelně obíhá. Otázkou tedy zůstává, jak to zařídit, aby se lidé nerozhodovali na základě informací, které jsou chybné.

Jak podle vás ovlivnila desetiletí cenzury fungování médií v postkomunistických zemích, jako jsou Polsko nebo Česká republika?

Myslím, že se to odráží právě v politizaci médií. Psát pravdivé informace byl dříve politický akt a člověk se tím, že vydával nějaké malé noviny nebo letáky, stával opozičním činitelem, což zůstalo v Polsku dodnes. Odtud se bere velmi hluboká politizace našich médií. Myslím, že sama cenzura jako taková zase takový vliv nemá, ale třeba společenský rozklad a nedůvěra, kterou komunismus v těch zemích zanechal, jsou výrazné. My jsme se například snažili vytvořit novinářský svaz, což je velký problém ve všech postkomunistických zemích, protože lidé pracující v médiích si navzájem vůbec nevěří.

Dá se v této oblasti očekávat zlepšení?

V Polsku teď probíhá zásadní generační změna, proto si myslím, že se situace může zlepšit. Generace, která dospěla v polovině 90. let nebo na přelomu tisíciletí, jsou lidé, kteří byli naučení, že musí o všechno bojovat, že neexistuje kooperace, že každý kolem nich je nepřítel. Nyní vyrostla další generace, která už nemá o co bojovat, protože většinu míst zabrali ti s ostrými lokty a mladí tak musí znovu přemýšlet o tom, co dělat, aby se jim podařilo situaci nějak změnit. Zároveň jsou to příslušníci generace, která už vůbec netrpí komplexem komunismu. Evropa pro ně existuje jako jeden spojitý prostor, nemají problém s cestováním a získáváním informací. Minimálně v Polsku tedy cítím, že se chystá opravdu velká změna. Zdá se mi, že končí doba ostrého neoliberalismu.

Na letošním ročníku festivalu Colours of Ostrava jste se v rámci česko-polského fóra zúčastnila debaty pod názvem Novináři bez bázně z Čech i Polska. Zažila jste někdy v souvislosti s vašimi profesními aktivitami situaci, kdy jste se skutečně bála?

Většinou jsem neměla čas se bát (smích). Když člověk plní úkol, je jím tak nesmírně pohlcený, že si ani nestihne uvědomovat, že by měl mít strach. Vzpomínám si na situaci, kdy nevím, jestli jsem se přímo bála, ale rozhodně pro mě byla psychicky velmi vyčerpávající. Na začátku tisíciletí proti sobě v Makedonii bojovali etničtí Albánci a Makedonci. Přijeli jsme tehdy s kameramanem a zvukařem do Tetova, kde se boje odehrávaly, a ještě ten den jsme měli poslat hotovou reportáž do Varšavy. Nevěděla jsem, co přesně tam budeme točit, ale najednou jsem uslyšela, že se někde poblíž střílí. Rozjeli jsme se tam a ukázalo se, že na konci ulice stojí baterie kulometů, která se navzájem ostřeluje s bojovníky na protějším kopci. Zastavili jsme a rozhodli se, že si je natočíme zblízka. Vystoupili jsme z auta a rozběhli se směrem k nim. Jenže jsme si nevšimli, že vedle nás leží makedonští vojáci, které také průběžně ostřelovali. Najednou jsem uslyšela takové bzz bzz. Nevěděla jsem, co to je, tak jsem se podívala na kameramana a teprve v tu chvíli mi došlo, že nám kolem uší sviští kulky. Člověk zná z televize výbuchy, ale neví, jak zní kulka, která letí kolem něj. Okamžitě jsme si lehli a odplazili se k nejbližším domům, kde jsme čekali. Zvuk kulek se nám tehdy dokonce nahrál na mikrofon kamery. Večer, když jsem se konečně dostala na hotel, jsem se ani nesvlékla, jen jsem padla na postel a usnula. Uprostřed noci jsem najednou měla pocit, že někdo buší na dveře. Byla jsem přesvědčená, že se ke mně snaží dostat můj kameraman a že mě volá jménem. Když jsem ale otevřela dveře, nikoho jsem neviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit, tak jsem šla na recepci a ptala se, jestli mě někdo nehledal. Recepční se na mě pobaveně dívala a řekla mi, že jsou tři hodiny ráno. Ukázalo se, že se mi to zdálo. Na tomhle příkladu je vidět, že spíš než o strachu můžu vyprávět o chvílích velkého psychického vypětí.

V roce 2006 jste stála u zrodu nezávislého televizního kanálu Belsat, který vysílá z Polska na území Běloruska a představuje tak alternativu k běloruským státním médiím. Proč jste se rozhodla do projektu zapojit?

Vyplynulo to z mých zkušeností korespondenta. Jako zahraniční zpravodajka jsem pracovala v Rusku, na Ukrajině i v Bělorusku, kde jsem zjistila, že se lidé v příhraničním regionu dívají na polskou televizi. Divila jsem se, proč to tak je, a pak jsem pochopila, že ti lidé potřebují mít pravdivé informace o tom, co se u nich děje, a já jsem jim takové informace přinášela prostřednictvím polské televize. Tak mě napadlo, že když jsou ochotní dívat se na televizi v polštině, mohli by mít chuť sledovat také programy ve svém vlastním jazyce. Na konci roku 2005 mě z Běloruska deportovali a zakázali mi vstup do země. Byla jsem tam sice zaměstnaná jako korespondentka, ale seděla jsem ve Varšavě a nemohla nic dělat. Potom jsem potkala běloruské kolegy, kteří pracovali v Praze a ve Varšavě pro Svobodnou Evropu a spolu s dalšími lidmi jsme se rozhodli vytvořit televizní kanál. Tomu, abychom mohli vůbec práci zahájit, velmi přála tehdejší politická situace, protože jsem spoustu politiků znala ještě z dob disentu a bylo možné je pro věc přesvědčit. Říkala jsem jim, podívejte, my jsme kdysi měli Svobodnou Evropu, pojďme pro Bělorusy udělat něco podobného a pomoct jim. Kromě toho je zde ještě jedna zajímavá věc. Bělorusové, kteří se na projektu podíleli, mi říkali, že Lukašenko je vlastně taková mluvící hlava z televize, která ho vytváří, proto bude jen s její pomocí možné proti němu nějakým způsobem bojovat.

Programová skladba Belsatu je pestrá, tvoří domácí a zahraniční zpravodajství, ale i kulturní a ekonomické programy. Kdo je vaše cílové publikum?

Belsat hraje roli veřejnoprávní televize, která v Bělorusku úplně chybí. Naše cílová skupina je v podstatě běloruská střední třída, ale na samotnou podobu programového složení má vliv několik faktorů. Za prvé jsou to realistická očekávání. Belsat nemá šanci konkurovat ruským médiím, pokud jde například o zábavu. Je třeba si uvědomit, že Bělorusko je kompletně pokryté signálem ruské televize, která je tam daleko aktivnější, než jakékoliv běloruské vysílání. V tomto ohledu prostě konkurovat nemůžeme. V čem konkurovat můžeme, jsou informace a objektivní fakta. Kromě toho trpí Bělorusko velmi vážně absencí sebeidentifikace občanů. My se snažíme Bělorusům ukázat třeba skutečnou historii jejich země nebo lidovou kulturu, protože tohle všechno jejich státní televize nedělá. Belsat se samozřejmě dostane hlavně k elitám, ale v našem případě můžeme říct, že to nejsou jen velkoměstské elity, ještě víc pronikáme k elitám malých měst. Ve velkých městech je nás těžké sledovat, málokdo má satelit, lidé mají většinou kabelovou televizi, zato v menších městech jsou satelity velice rozšířené, proto se na nás můžou lidé dívat snadno. Jak důležité a rozsáhlé je to, co děláme, jsme zjistili, například když Světlana Alexejevičová dostala Nobelovu cenu za literaturu a my jsme byli jedinou televizí, která udílení ceny v Bělorusku přenášela. Ukázalo se, že spousta obyvatel i v zastrčených vesnicích o vysílání věděla. Naší další cílovou skupinou jsou malí podnikatelé, kteří mají v Bělorusku stále velké problémy. A také se ukazuje, že nás velmi často sledují státní úředníci. Například když v televizi mluvíme o tom, že je na nějakém místě nelegální skládka, za dva dny přijedou a začnou uklízet, z čehož vyplývá, že se na nás asi taky dívají (smích).

Redakci Belsatu tvoří z velké části představitelé běloruského exilu a přívrženci opozice, vy sama jste několik let měla zakázaný vstup do země. Jak získáváte informace z Běloruska?

Není pravda, že by převážnou část redakce tvořili Bělorusové, kteří žijí v emigraci. Většinu našich obsahů tvoří Bělorusové v Bělorusku, což je takové tajemství našeho úspěchu. S každým rokem přenášíme víc a víc výroby do Běloruska. Z počátku jsme se samozřejmě obávali, jestli se nesetkáme s represemi, proto jsme zkoušeli krůček po krůčku, co nám projde. Ale již několik let máme korespondenty ve spoustě běloruských měst nejenom v Minsku, ale i v Mohylevě, Homelu, Vitebsku nebo Grodně.

Běloruské úřady zatím odmítají udělit Belsatu akreditaci. Stěžují práci vašim redaktorům i jinými způsoby?

Například zadržují naše novináře a trestají je za to, že nemají akreditaci, kterou jim předtím samy nedaly. Je ale evidentní, že zároveň naši činnost zřejmě do určité míry tolerují, protože při rozsahu našich aktivit je nemožné, že by o tom nevěděly. Občas omezí jednoho, jindy se zaměří na jiného novináře, ale celkové fungování televize nechávají být, nejsou uplatňovány žádné masové represe. Myslím, že si nás drží a souhlasí s naší činností zřejmě z obavy před ruským vlivem. Protože my vysíláme bělorusky, ukazujeme pravdivou historii a nezávislou kulturu, což ostatní média v Bělorusku vůbec nedělají.

Stává se, že by vaši reportéři byli i zatýkáni nebo vyhoštěni?

Za hranice ještě nikoho nevyhostili. V roce 2010 několik našich novinářů uvěznili, naštěstí pouze na krátko. Spíše zakazovali lidem z Polska vyjet do Běloruska, což se netýkalo jenom mě, ale i jiných kolegů.

Vysílání stanice je z většiny financováno polským ministerstvem zahraničních věcí a polskou veřejnoprávní televizí, pod niž kanál také spadá. Dotkly se fungování stanice nějak změny, které v oblasti médií prosadila nová polská vláda?

Nás se žádné změny nedotkly, protože kanál vznikal v době, kdy bylo Právo a spravedlnost, které vládne dnes, naposledy u moci, a tudíž by bylo nelogické, kdyby nás teď likvidovali, protože jsme projekt, se kterým tehdy souhlasili. Zajímavé ale je, že jsme zároveň také jeden z mála projektů akceptovaných i druhou stranou, která mezitím vládla. Občanská platforma se nás žádným způsobem nedotýkala, také nás nechala pracovat, což je v polském kontextu skutečně výjimka.

Znamená to, že si tyto dvě politické strany běžně vyřizují účty přes média?

Ano, samozřejmě a neustále přebírají kontrolu nad médii. Nás ale naštěstí nechávají všichni na pokoji.

V květnu jste na setkání s diváky v Minsku uvedla, že sponzoři Belsatu se od Běloruska odvrací, protože se domnívají, že se situace v zemi vrací do normálu. Proč si to myslí?

Především proto, že propustili politické vězně, teď už tam žádní nejsou. Režim se v současné době snaží být méně represivní. Na podzim budou v Bělorusku volby a je docela pravděpodobné, že v nich povolí účast několika lidem z opozice. Tyto kroky ale úřady podnikají hlavně proto, že se bojí Moskvy. Nejde o to, že by Lukašenko byl nějakým způsobem demokratičtější než dřív, ale cítí, že má velký problém a potřebuje se o někoho opřít, jinak by se mu taky mohlo stát, že už nebude prezidentem, ale pouze gubernátorem ruské gubernie.

Neuvažujete s ohledem na současnou situaci na Ukrajině o zřízení podobného televizního vysílání také tam?

Ano, přemýšlíme o tom. Musím říct, že během Majdanu a na začátku války na východě Ukrajiny jsme s velkým překvapením zjistili, že nás spousta Ukrajinců sleduje. Belsat je stále dostupný například na Krymu, proto máme diváky i tam. Ukrajinci k nám měli důvěru, protože měli pocit, že nejsme spojení s žádnou stranou, ani s žádným oligarchou. Na Ukrajině je ale problém, že je tam obrovský televizní trh s mnoha kanály a spousta z nich je právě napojena na různé oligarchy. Abychom mohli vstoupit na tento trh, potřebujeme značné množství peněz a je otázkou, jestli nám tyto peníze bude ochotný někdo dát. Na druhou stranu jsem se v Polsku setkala s argumentem, k čemu by byl další kanál, když už jich tam mají tolik.

Příští rok uplyne deset let od oficiálního spuštění Belsatu. Jaké jsou vaše plány s televizní stanicí do budoucna?

Máme plán, že se jednou přestěhujeme do Minsku a budeme mít velkou budovu, na které bude obrovský neonový nápis Belsat (smích). Pak už asi nebudeme moct být veřejná televize, ale pokud budeme první soukromá nezávislá televize na běloruském trhu, tak bychom mohli mít také dobrý přístup k reklamě. Takový máme plán na rozvoj. Ale to já už Belsatu nebudu šéfovat, budu jen zasedat v nějaké radě.

Novinářka Agnieszka Romaszewska-Guzy je zakladatelkou a ředitelkou nezávislé televizní stanice Belsat vysílající v Bělorusku. Narodila se v roce 1962 ve Varšavě, kde později na vystudovala historii na Varšavské univerzitě. Od 90. let působila v různých polských médiích také jako zahraniční reportérka z Běloruska a Ukrajiny. V roce 2007 obdržela Rytířský kříž Řádu polského znovuzrození. Již pět let je viceprezidentkou Svazu polských novinářů.

Přejít na diskusi