Feministická diktatura ohrožuje prosperitu Evropy

Názorový obrat české vlády proti vůli obou komor parlamentu (kde mají vládní strany většinu, jejich hlas je ovšem jen poradní) nejspíš přivede k životu direktivu Evropské unie diktující na burze obchodovaným firmám, aby 40 procent členů jejich dozorčích rad nevýkonných představenstev byly ženy. Dosud jsme byli klíčovým příslušníkem blokační menšiny, která měla šanci tomuto diktátu zabránit. Teď ministr pro lidská práva, moderní socialista Jiří Dienstbier předkládá do vlády návrh na názorový obrat. Kabinet o něm bude jednat v nejbližších dnech. Kvóty tlačí jako svoji nejvyšší prioritu genderová eurokomisařka, Češka Věra Jourová. Dá se čekat, že vláda Dienstbierovi vyhoví, protože za náš národní zájem považuje být za každou cenu v hlavním proudu a nemít vlastní názor.

Je to pěkný případ hned dvou obratů pod tlakem nebo dokonce spíš v obavách z progresivistického unijního diskursu.

Věra Jourová bývala jako ministryně pro místní rozvoj odpůrkyní kvót. Zastávala zdravý názor, že se dokáže do nejvyšších společenských pater prosadit bez nich. A naopak jí škodí, protože je přirozeně považována za handicapovanou chudinku, které se nahoru musí uměle pomáhat. Posteskla si, že ji trochu mrzí, jak o její nominaci na prvním místě rozhodovalo ženství, protože šéf komise Jena-Claude Juncker ženy poptával.

Když jsem s ní krátce poté, co jí byl přidělen nechtěný úřad pro gender a spravedlnost, dělala rozhovor, řekla, že bude pokračovat v prosazování směrnice o kvótách, kterou rozjela její předchůdkyně Viviane Redingová. Na otázku, jestli by sama aktivně takovou směrnici navrhla, Věra Jourová odpověděla. „Nejsem si jistá. Možná bych se snažila stejného cíle dosáhnout jinak.“ Umírněná, obecná, nevinná, spíš vyhýbavá odpověď.

Dva dny po rozhovoru mi Věra Jourová, která už v té chvíli pobývala v Bruselu, volala, že má z některých svých odpovědí špatný pocit, jestli bychom je ještě nemohli upravit. Rozhovor už byl v té chvíli publikován, takže šlo o čistě akademickou debatu. Když jsem se ptala, z čeho konkrétně má špatný pocit, řekla, že právě z výše zmíněné odpovědi. Připravovala se na grilování v Evropském parlamentu a měla obavy, že ji tvrdé křídlo feministických progresivistů může právě na nedostatečném kvótním aktivismu sejmout.

Ve čtvrtek se zmíněná směrnice předjednávala v Bruselu na COREPER (výbor stálých zástupců, v zásadě velvyslanců při Evropské unii). Předsedající Itálie podle zápisu z jednání sdělila velvyslancům, že Evropské komise vzkazuje, že zmíněná direktiva o kvótách je prioritou paní komisařky. Z jednání vyplynulo, že Češi, Němci a Švédové, kteří dosud kvóty odmítali, otáčí názor. Tím se rozpadá blokační menšina a diktovaný podíl žen má šanci projít. Jasně proti jsou už jen Britové, Maďaři, Estonci, Slováci, Nizozemci, Dánové a Chorvati. Pohled do The Global Gender Gap Report 2014 ze Světového ekonomického fóra, asi nejlepší studie o rovných příležitostech za poslední roky, jasně ukazuje, že odpůrce rozhodně nikdo nemůže nazvat machistickými státy, kde nemají ženy šanci se prosadit. Naopak.

Dá se sepsat dlouhý seznam argumentů, proč jsou kvóty nejen nesmyslné, ale proč zájmům žen přímo škodí. (Udělala jsem to v komentáři Více Merkelových, méně Jourových. Posedlost ženami v politice škodí ženám). Nechci čtenáře unavovat opakováním.

Větší sílu má konkrétní test navrhovaných kvót v praxi. V Norsku, které patří stejně jako ostatní skandinávské země k etalonům feministek, schválili zákon diktující firmám na burze 40 procent žen v dozorčích radách v roce 2003. Žádná nová severská vlna špičkových manažerek z toho nevzešla. Podniky hledaly cestu nejmenšího odporu a dávaly ženám formální místa čistě do počtu. Jen 6 procent norských veřejně obchodovaných firem má v čele ženu. V největších amerických firmách ze žebříčku Fortune 500, kde nikdo nikomu žádné kvóty nediktuje, je to 5 procent.

Zastánci kvót můžou namítnout, že od roku 2001 se podíl ředitelek norských firem zvýšil ze dvou na zmíněných šest procent. Jenže v sousedním Dánsku, kde žádné kvóty nejsou a Kodaň je tvrdě odmítá i na evropské úrovni, byl ten růst úplně stejný.

Podstatná změna se naopak odehrála na burze v Oslu. V roce 2003 před zavedením kvót se tam obchodovaly cenné papíry 563 firem, v roce 2008 už jen 179. Dá se tedy bez váhání říct, že kvóty výrazně prohlubují finanční problémy evropské ekonomiky. Ta se do nich dostává mimo jiné i proto, že má na rozdíl od Ameriky mnohem větší podíl bankovních úvěrů na HDP. V Americe si firmy chodí pro peníze na burzu, v Evropě do banky. Nejenže jsou peníze z burzy pro firmu podstatně výhodnější a levnější. Zásadní rozdíl přichází, když začne krize. Akcie prostě oslabí a firma jede dál, i když jí třeba kvůli pádu ekonomiky ubývá zakázek. Bankovní úvěr jsou ale náklady, které musíte splácet, i když zakázky nemáte. Tohle břemenu Evropu dusí a kvóty ho budou jednoznačně zvyšovat.

Marianne Bertrandová z Chicagské univerzity podrobně zkoumala dopady norské reformy. A feministky z nich nebudou mít radost. Zastánci podnikových kvót argumentují tím, že už jen samotná přítomnost žen v dozorčích radách rozbije sítě „kluků, co spolu mluví“ a vytvoří nové sítě „holek, co spolu mluví“ a pomáhají si v cestě vzhůru. Nic takového se v Norsku nestalo. V patrech těsně pod představenstvy a dozorčími radami (kde je počet diktován kvóta) žen nepřibylo. Nezmenšil se ani rozdíl v platech mužů a žen se stejným manažerských vzděláním. Nerozrostly se ani řady studentek byznys škol.

Možná by stálo za to, kdyby si militantní modernisté sem tam přečetli, jaké mají aplikace jejich snů do reálného života následky. Kvóty nejsou jediným příkladem, kde obracíme názor. Stejný obrat dienstbierovci prosazují u antidiskriminační směrnice, která má ještě podstatně širší důsledky. U ní platí právo veta. Dosud jsme byli proti už jen my a Němci. Doufejme, že alespoň tady Berlín vydrží a nedovolí tento aktivistický diktát uvést do života. 

Přejít na diskusi