Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu. Ale pěkně od začátku

Témata:

Běžná česká zahrádka je plocha o velikosti dejme tomu 6 x 8 metrů, ale může být i mnohem větší či o dost menší. Uprostřed se pěstuje zelenina, jako je cibule či okurky, a někde v rohu bývají ovocné keře a stromky. Zvláštním typem zahrádky je předzahrádka, menší prostor pod okny domu, kde pro potěchu rostou květiny. Plodiny vypěstované na vlastní zahrádce jsou někdy dražší a ne tak pěkné jako z obchodu, ale mají výraznější a plnější chuť a činí nám dobře. Známe jejich historii a víme, jakou vodou jsme je zalévali. Zahrádka je anomálie vyvzdorovaná na přírodě, a nelze ji proto nechat bez dozoru a nejlépe každodenní péče, jinak zaschne, zplesniví nebo se nechá sežrat. Některé zahrádky mají sebevražedné tendence, ale jiné jsou celkem odolné. Pokud do zahrádek, kde jinak panuje zahradníkova monopolizace násilí, pronikne opatrná a částečná demokracie, hovoříme o permakultuře.

Filozofie? Ale prosím vás!

Filosofie zahrádek je protimluv. Velké zámecké zahrady vyžadují velká a ušlechtilá slova, abychom zdůvodnili, proč jsme majestátu přírody rázně ukázali, kdo je tady pánem. Tam je možné, dokonce nutné, posadit se na lavičku, prohlížet si umně vytvořenou scenérii a obdivovat něco, co není – stejně jako každé jiné umění – přírodou. Některé zahrady, zejména francouzského typu, to dotáhly tak daleko, že s přírodou mají společnou jenom zelenou barvu a zbytek je krásný klam, upřímná faleš a estetická manipulace. Zahrádka je jeden z možných a docela pracných způsobů, jak získat jídlo. Je pravda, že nás učí pokoře a spolupráci s přírodou, ale bez těchto lekcí bychom se nejraději obešli.

Filosofie je způsob, jak vykládat svět. Jejím základem je reflexe skutečnosti. Jenže zahrádku máme proto, abychom se najedli a potěšili květinami a ne proto, abychom se stali lepšími lidmi. Nakonec se to nejspíš stane, ale bude to důsledek toho, že zahrádka má schopnost ničit naši pýchu a pánovitost. Můžete potkat sebevědomého ekonoma, ale málokdy potkáte arogantního zahradníka. Skutečně dobrý zahradník se nemůže zabývat sám sebou, protože musí mít oči a ruce otevřené k půdě, počasí a rostlinám. Když budete na rostliny křičet, tak si moc nepomůžete.

I pokud by filosofie zahrádek – jak tomu někteří intelektuálové věří – doopravdy existovala, nejednalo by se o jeden názorový proud. Rozeznali bychom v ní například specifickou sektu líných zahradníků či lidi posedlé naukou o tvorbě dokonale přímých záhonů. Našli bychom v ní zarputilé globalisty se sbírkou rostlin ze všech částí světa, tradicionalisty, eklektiky, folkloristy, materialisty, romantiky i podivné moderní tvory vyrostlé na jídelních pořadech v televizi. Tito posledně jmenovaní lidé však buď zahrádkaření brzy nechají, anebo pod nenápadně uhrančivým vlivem salátu změní televizní kanál a s ním i svoji víru.

Kdo koho mění

Zahradníci sice proměňují krajinu a stávají se pány stromů a květin, ale i rostliny velmi nenápadně mění zahradníka na jinou bytost. Svou roli v tom musí hrát věčně plynoucí oblaka, která celý den kvůli slunci a dešti sledují, protože zahradníci ze skleníku jsou odlišní a mívají tendenci k industrializaci svého i rostlinného života. Říká se, že duše předků sídlí ve starých stromech, ale i v duši starého zahradníka nalezneme malý, leč velmi starý zářivý strom. Znal jsem člověka, který v sobě nosil jelena. Některé ženy budí dojem, že mají květinovou duši. České slovo „zahrádka“ znamená – podobně jako ve většině indo-evropských jazyků – „malá ohrada“, ale nejedná se zde ani tak o velikost, jako o funkci. Zahrádka je něco jako květinové a potravinové prodloužení vlastní bytosti, ve které se mísí touha po dobrém jídle s potřebou malé, neohromující krásy. Není to štěstí, je to něco víc – spokojenost, o jaké ani nevíme.

Zahrady jsou buď reprezentativní a okrasné jako na zámcích, nebo užitkové, nejčastěji ovocné. Téměř každé venkovské stavení mívalo svoji zahradu s ovocnými stromy. Důležité bylo, aby ovoce dozrávalo postupně od pozdního jara až do příchodu zimy. Nejčastějším stromem proto bývaly jabloně, které poskytovaly měkká letní jablka i tvrdé zimní plody, které vydržely až do května příštího roku. Velká, stará jabloň mohla poskytnout až tunu jablek ročně. Jablka bývala malá a nepravidelná, ale každý strom měl svoji osobitou chuť. Jako my dnes ochutnáváme víno, tak si lidé dřív cenili různých chutí jablek. Pečlivě je hodnotili a všímali si, kdy dozrávají a jak dlouho vydrží. Tvrdá, zelená, kožnatá jablka bylo zbytečné ochutnávat před Vánocemi, protože teprve tehdy začala ve sklepě dozrávat a měknout. Pár jablek se nechávalo na stromě pro ptáky, barevní klauni zimy.

Dětem se jako dárek často dávalo ovoce, ořechy nebo sušené švestky či křížaly, tenké plátky usušených jablek, jaké se ať už na troubě nebo ve zvláštních sušárnách připravovaly v každé venkovské domácnosti. Pro mnoho lidí byl pocit domova spjat s vůní čerstvých i sušících se jablek. Ta se někdy dávala i mezi oblečení, aby vonělo, ale jinde dávali přednost tvrdým kdoulím, které se nekazily.

Hrušně se nekácí, jinak někdo zemře

Ke svým stromům lidé měli silný citový vztah. Vždyť jejich plody jedli každý rok i několik měsíců a tak to mohlo trvat celá desetiletí, protože staré odrůdy jablek plodí 80 i více let. Bylo možné prožít celý život a živit se přitom plody jednoho stromu. Zejména v podhorských oblastech vnímáme, jak život lidí souvisel se životem ovocných stromů. Stromy zde musely být odolné vůči mrazu a nelámat se pod sněhem. Kolem chalup jich rostlo jen několik. V létě stínily stavení a chránily je před bleskem. Čeští i němečtí vystěhovalci do Ameriky se se svými stromy těžko loučili a tak si sebou brávali semena oblíbených ovocných stromů. Jednou možná dohledáme evropské předky starých amerických odrůd. I ty však prošly tavícím kotlem a přivykly na nové podmínky. Některé stromy se učí rychle. V českých vesnicích v rumunském Banátu byl prováděn výzkum starých ovocných odrůd, ale už po jednom století se ukázalo, že většina stromů má místní původ a to by spíš ukazovalo na sepětí stromu a jeho tradiční krajiny.

Minulý týden jsem jel do nemocnice vyzvednout svého tatínka, který na podmrzlé silnici dostal smyk a ošklivě havaroval. Ukázalo se, že ten den úplně zbytečně na naší zahradě porazil můj oblíbený strom – starou hrušeň, kterou jsem vnímal jako oázu pro sametové můry noci, které ke svému životu potřebují staré rozpadající se stromy. Tlumeně barevným vzorům na křídlech můr se ve středoevropské přírodě vyrovná snad jen abstraktní maskovací vzor na vejcích divokých ptáků a mysterijní květy tořiče. A najednou bylo po stromu. Tatínek si v nemocnici vzpomněl, jak mu za dětství říkali, že hrušně se nekácí, protože jinak někdo zemře. Naštěstí to byl v tomto případě zcela zničený automobil, ale bylo zajímavé vidět, jak informace skoro osmdesát let zasutá ve spodních vrstvách paměti probleskla do života. Myslím, že se oživil dávný pocit, že životy domácích stromů a lidí spolu souvisí. Platí to určitě pro medodárné lípy, hrušně a jabloně, ale mnohem méně pro drobné, houževnaté slivoně či křehké třešně.

V běžné české venkovské zahradě byla alespoň jedna třešeň, pár švestek, nějaká hrušeň, vlašský ořech a již zmíněné jabloně. Dříve bývaly častější i lískové oříšky, ale dnes je už skoro nikdo nepěstuje. Jídelníček sestával hlavně z domácích plodin, ale nejednalo se jen o prostou vazbu mezi jídlem a zahradou, ale také o kulturu a náboženství. Na určité dny, tedy na starodávné křesťanské svátky se totiž připravovala zvláštní jídla, pekly se koláče a různé dobroty. Bylo proto důležité mít k dispozici třeba sladkou pracharandu, která se připravovala z mletých, sušených hruštiček a sypaly se jí koláče, protože med byl drahý a domácí cukr přišel až s cukrovou řepou.

Brambory, které se rozšířily až po posledním velkém středoevropském hladomoru v letech 1772-73, kdy jenom v malých Čechách zahynulo čtvrt milionu lidí, se vařily společně s kmínem. Strýc proto na okraj obilného pole vyséval hrstičku kmínu, pak jej sklízel a ve velkých kyticích sušil. Hned vedle rostl křehký kopr. Bylo věcí cti zbytečně neutrácet za plodiny, které si člověk mohl sám vypěstovat. Peníze se šetřily, kdyby byl člověk nemocný, pro syna na studium, pro dceru na věno, anebo nejčastěji, kdyby bylo možné dokoupit nějakou půdu. Ve středoevropských hospodářstvích tak od 19. století většinou bývalo dost jídla, ale málo peněz. Lidé nestrádali, ale ani neutráceli.

Léčba z globalizace?

Staré odrůdy ovocných stromů a tradiční plodiny byly provázány s rodinnými svátky i duchovním životem, jehož zastavení a slavnosti v podstatě sledovaly chod zemědělského roku. Máme pocit, že tehdy život víc směřoval jedním směrem, zatímco dnes nás rozmanité možnosti a různorodá přání táhnou a někdy trhají do různých stran. Osobně mně nadbytek možností, s jakými se potkávám třeba v samoobsluze, spíš zneklidňuje, protože když si mohu vybrat třeba mezi řeckou, thajskou nebo mexickou kuchyní, tak občas nevím, čím jsem a kam patřím. Co když se v hloubi mysli mohu cítit skutečně doma, jen když i můj žaludek ví, že nejsem někde na výletě v tropech? Anebo si můj organismus vskrytu zvykl na určité stopové prvky, jaké obsahují jen místní půdy, a když do sebe nacpe třeba chróm z Argentiny, tak neví čí je? A pokud věříme na homeopatii, není určité jablko či ořech homeopatickým lékem, které nás léčí z globalizace a provazuje s domovem? Kolika drobnými rovnováhami mezi pocity, látkami, prvky a elektrickými náboji jílů a organických molekul jsme vlastně obklopeni?

Dnešní chuťově a tvarově normalizované ovoce, například jablka, se na vzdálených španělských či jihoamerických farmách stříkají až dvacetkrát za sklizeň, ale tradiční většinou malé a tvarově nenápadné či skvrnité ovoce chemické přípravky nikdy nepoznalo. Bylo tak vyšlechtěno, aby se v klimaticky běžném roce dokázalo samo ochránit před škůdci a plísněmi. Některé stromy jednou za dva až šest let odpočívaly, ale nikdy se to nevědělo předem. Tuto nevypočitatelnost si dnešní producent nemůže dovolit. Samy stromy tak ukazovaly, že je nutné a přirozené občas neplodit a obnovit své síly. Moje babička i strýc tomu rozuměli a neměli to stromům za zlé.

A co když stromy myslí?

Podle data rozkvétání ovocných stromů a jejich úrody se usuzovalo, jaká bude zima, či dokonce nehrozí-li válka. Podle všech těchto znaků bych měl být zneklidněn (psáno 18. července 2015), protože na jaře měly smrky tolik pylu, že když zavál vítr, tak to vypadalo, že v lese hoří. V této míře jsem to nikdy nezažil. Na rybnících se tvořila až centimetr silná vrstva žluté, pylové kaše. Podobně u nás ve Lhotě na Kokořínsku si nepamatuji, že by kdy tak mocně kvetly lípy. Stromy vytvářejí květy a semena, když tuší, že jde do tuhého, že se něco neobvyklého stane. A tak i já jsem přes tu všechnu krásu kolem sebe znepokojen a váhám, zda mám číst zprávy analytiků Světového ekonomického fóra, anebo se jen dívat kolem sebe.

Neobvykle velké množství pylu bylo nejspíš reakcí na sucho předešlého roku. Stromy se snaží plodit, protože mladší generace s menšími energetickými nároky bude odolnější. Jenže jedna věc mi vrtá hlavou. Trvalo to asi 30 let diskuzí a hádek, než se prokázalo, že tak malý tvor s dočista maličkým mozkem, jako je včela, je schopen si vytvářet mentální mapu okolí. Včely se orientují podle slunce, podle magnetického pole, podle vůně, ale také se učí rozeznávat krajinu asi jako dnešní turista. O stromech existuje velké množství pranostik. Podle množství plodů se odhadovala zima, podle květů, jaký bude podzim. V lidové tradici byly stromy do určité míry nadané předvídavostí, snad protože díky kořenům věděly, co se děje v půdě. Možná, že jednou budeme podobně jako u včely překvapeni schopností stromů vytvářet si mentální obraz budoucnosti. Ale pojetí času by u nich mělo být jiné. Pro nás je přítomnost krátkým zábleskem mezi minulostí a budoucností, ale u stromu by se spíš mělo jednat o nějaké delší kontinuum sahající do minulosti i budoucnosti.

Jsou stromy, které rostou jako vojáci. Zasadíte smrk a dopředu víte, jak bude vypadat. Dnešní „mechanizované“ ovocné stromy jsou vypočitatelné, protože jejich tvar musí umožňovat strojovou sklizeň. Staré ovocné stromy se spíš podobají sochám. Když si navykneme pozorovat krásu stromů a nemyslíme si, že jenom to, co je divoké, je krásné, jsme překvapeni kouzlem ovocných stromů. Některé krásy přitom objevíme až v okamžiku, kdy odmítneme mýtus divočiny, což je zvláštní forma náboženství složená z westernových filmů, puritánské představy čisté země a předkřesťanského živlového vnímání světa.

Mnoho ovocných stromů vyšlo ze stejných oblastí a dokonce i v podobné době jako praotec Abrahám putující z vlhčího podhůří Mezopotámie, Persie a východní Anatólie do některé ze zaslíbených zemí. Řekové a po nich Římané a Makedonci pak roznesli zdomácněné stromy a druhy zeleniny po celém impériu. Na sever od starých antických oblastí však většinou nepřežily temná století velkých migrací. Jabloně, vyšlechtěná vinná réva, ale také kapr či králík se do střední Evropy dostávaly zhruba před tisícem let ze španělských, italských a francouzských klášterů. Sklenka vína, sladké jablko či dobré jídlo tak v sobě nosívaly sotva slyšitelný hlas gregoriánského chorálu. Vezměte Francouzům jejich zahradní koření, vína a sýry a vnuťte jim syntetický kečup a připravíte je o kus slova Božího. V chladných a deštivých letech před Velkou francouzskou revolucí zakryl sopečný prach oblohu a neurodilo se víno. Bůh si zastřel tvář a dopadlo to tak, že padla Bastila.

Propojení s dějinami

Ovocné stromy jsou něco jako psi. Zvykaly si na člověka, vyrůstaly, měnily se a putovaly spolu s ním. Možná že v evropském globalizovaném světě už tuto archeologii plodin tak nevnímáme, ale jednou jsme napříč projížděli pásmem saharských oáz v egyptské Západní poušti. Místní lidé nám nabízeli drobné meruňky s kulatými peckami (Prunus armenica). Byl z nich cítit odolný duch nejenom beduínů, ale i prvních křesťanů, římských vojenských táborů a perských kořenů ještě z dob, kdy válčili s Řeky u Thermopyl. Pecky meruněk jsem přivezl domů a předal kolegům na DNA analýzu. Podobaly se starým horským anatolským a arménským druhům, které jako nádherné, životem těžce zkoušené růžově kvetoucí stromy pronikly hluboko do afghánských údolí a himálajských výšin. V saharských oázách, horských údolích Bhaktrie a Sogdiany i v některých evropských krajích se tak dá propadnout archeologii chutí a jíst skoro stejná jídla jako Césarovi vojáci, přátelé svatého Augustina nebo vazalové Karla Velikého.

I první kočka na českém území pochází z hrobu germánského velmože, který ji nejspíš dostal od římského přítele. Do Říma kočky kdysi z Egypta propašovali etruští obchodníci, protože toto posvátné zvíře nesmělo opustit africkou půdu. Běžné věci jako kapusta, česnek nebo ředkev se tak stávají nití procházející dějinami stejně jako třeba bronzová dýka nebo tvar fénického písmene. Jenže zahrady a zahrádky přeci jenom nakonec patří té nejobyčejnější, trochu zablácené každodennosti, ve které se poetický popis křenu stává pantagruelovskou satirou a nikoliv esejem hodným Michala Montaigna.

Našli jsme ztracený ráj

Slovo zahrada znamená ve většině jazyků ohrazené místo a obvykle v sobě skrývá stejný etymologický původ jako slovo ráj – paradisio. Ráj je podle biblické definice rovněž uzavřené místo obklopené velkou zdí. Tak vysokou, že podle jedné středoevropské anekdoty se cestovatel do ráje vyptával sv. Petra, co je za velkou zdí uprostřed ráje a on údajně řekl, že katolíci – protože si myslí, že tam jsou sami. Dějinami velkých zahrad prochází motiv rajské zahrady. Možná to vyvolal objev dalekohledu, díky kterému bylo vidět mezi hvězdy. Ale jaký astronom tam kdy zpozoroval ráj? To byl problém. S peklem to bylo jednodušší, protože kdejaká žhavá a rachotivá sopka jasně ukazovala, kde je vchod do hlubin pekelných. Ale ztracený ráj bylo nutné znovu vytvořit, a tak vznikla zahrada s vodní plochou a s tvory žijícími pod vodou, na zemi i ve vzduchu – s rybami, zvěří a pávy.

Z tohoto všeho vysokého symbolismu zdědila ovocná či zeleninová zahrádka právě jen ten plot. České slovo „plot“ je odvozeno od pletení, protože ty nejstarší ploty, jak nám ukazují archeologické nálezy i první, ještě pozdně středověká vyobrazení, vznikly tak, že do země byly tak jednu až dvě stopy od sebe zatlučené tyče a prostor mezi nimi se horizontálně vyplétal tenčími proutky. Hlavním důvodem byly mlsné kozy, pátravá prasata i blízkost lesa, kde žili opatrní zajíci a plaché srnky. Ti si v zimě dodávali odvahu a v zahradách zapadlých sněhem okusovaly stromky. Koza je ve své podstatě labužník (dokonce to vnímám i naopak – když občas v restauraci vidím zjemnělé znalce jídel, automaticky v nich vidím kozy). V nouzi bude klidně žrát i staré noviny a to bez ohledu na to, jaký politický názor hlásají, ale pokud si může vybrat, tak se i na louce plné dobré trávy vyšplhá dva, tři metry vysoko do koruny jabloně a okusuje mladé větvičky. V životě by člověk nepomyslel na horolezecké sklony obyčejné kozy z úrodné nížiny, ale když uvážíte, že je blízkou příbuznou kamzíka, tak je situace jasnější.

Podle starých vyobrazení, ale také sousedských soudních sporů víme, že kozy přečasto plenily cizí zahrádky. Zdaleka nejhorší však byli pracovití vepři obdaření výborným čichem a cílevědomou inteligencí. Dokázali proniknout i do střežených zámeckých zahrad a zcela je přerýt. Chutnala jim přitom nejenom prostá zelenina, ale i cibulky drahých tulipánů. Čeští vepři se na podzim často vyháněli na žaludy a bukvice na lesní pastvu, ale některé například maďarské druhy prasat žily venku celý rok a jen občas je lidé přikrmovali. No, a pak tady byly děti, které běhaly vesnicí a všímali si, kde co dozrává k snědku. Sám jsem kdysi patřil mezi tyto drobné a většinou tolerované zahradní škůdce. Prostě zahrádka bez plotu je jako děvče bez studu.

Sice jsem napsal, že staré odrůdy se obešly bez chemické obrany, ale hmyz a plísně se nedají podceňovat. Ve starých listinách se často dočteme o housenkách. V Napajedlech byl roku 1717 vydán příkaz ke sběru a ničení housenek pod pokutou dvou liber vosku. Proč vosku? Bylo to svým způsobem univerzální platidlo, protože svítit potřeboval každý. Lidé chodili brzy spát také z toho důvodu, že cena světla získávaného třeba z tuku velryb bývala oproti ropnému dnešku až tisíckrát vyšší. Svíčka byl drahý a pro mnoho rodin výjimečný zdroj světla, který se zapaloval jen v případě nutné potřeby.

Úřady vydávaly přesné návody, jak hubit housenky. Kmeny se čistily dřevěným nožem od mechu, do kterého hmyz kladl vajíčka. Rozsochy mezi větvemi se zasypávaly popelem a listí se hrabalo a pálilo. Kdo neuposlechl, byl odsouzen ke třem dnům veřejných prací. Lidé byli nabádáni, aby šetřili zpěvné ptactvo. Někdy dokonce byly ptákům, jako jsou čejky (Vanellus vanellus), zastřiženy letky a ptáci pobíhající po zahradě vyzobávaly hmyz. Proti mšicím se používal slaný nálev z rybiček, odvar z máku a mýdla. Velké škody na třešních měli na svědomí vrabci. Bylo proto zakázáno sázet tyto stromy poblíž kostelů a stodol, kde se zpěvní ptáci zdržují. Kdo neodevzdal určitý počet vrabčích hlav (v Napajedlech to bylo 117 kusů) musel za každou chybějící zaplatit groš. A i za našich časů jsme ještě organizovaně sbírali chrousty a mandelinku bramborovou.

Třetí díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Čtěte druhý díl: Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Přejít na diskusi