Smutná přímá demokracie

Smutná přímá demokracie
Demonstrace Pegida Foto: FOTO: Archiv
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hnutí Pegida, které na sebe upozornilo protiislámskými demonstracemi v saských Drážďanech, se rozpadlo, část jeho někdejšího vedení se sdružila pod hlavičkou Přímá demokracie pro Evropu. V Česku demonstrace proti islámu zatím nepřitahují tak velké zástupy jako v Drážďanech, pozdržet svůj odchod mezi irelevantní politické kuriozity se pomocí protimuslimské rétoriky snaží Tomio Okamura, předseda Úsvitu přímé demokracie. Přímá demokracie v názvu dvou hnutí, ideologicky spřízněných také nesnášenlivostí. Nemyslím si, že to je jenom shoda okolností. Přepjatý strach před hrozbou zvnějšku a touha po zavedení skutečné vlády lidu jako kdyby nějak souvisely, byly výrazem podobného stavu ducha.

Přímou demokracii jako stav veřejných věcí, jehož je třeba dosáhnout, popisují někteří stoupenci radikální levice i pravice, je to přece ta nejautentičtější forma vlády lidu, lék na současný stav, který je v očích mnohých výrazem odcizení lidí a moci, politické reprezentace a lidí dole. V lidu přitom dřímá jakási imanentní moudrost, široce sdílená a v zásadě správná představa jak by věci měly správně být (zápal některý stoupenců přímé demokracie také značně ochládá, uvědomí-li si, že by ten lid mohl o některý věcech hlasovat jinak, než si oni představují). V tom novém světě se ona moudrost bude moci naplno projevit, lidé po práci v demokraticky řízeném podniku usednou k počítači, zahlasují si v referendech na rozličná témata, popřemýšlejí, zda toho či onoho politika ve funkci podpoří nebo budou požadovat jeho odvolání. Docela chápu přitažlivost toho obrázku, zvlášť pro někoho, jehož ideálem naplněného života je permanentní schůze.

A touha po nějaké podobné změně vychází z nějakého pocitu, který sdílí asi víc lidí než by bylo zdrávo. Pocitu vykořenění, odcizení, možná i nepřátelství vůči světu kolem. Mohou to být třeba pánové plus mínus mého věku, kteří třeba přišli o práci nebo se o ni bojí, přesvědčení o tom, že pravici jde jen o to, aby je mohla odírat, a kulturní levici je jejich způsob života v tom lepším případě pro smích, spíš jím ale opovrhuje a nejradši ze všeho by ho zakázala. Je to svět, který je ze všech stran posílá na "smetiště dějin", a v němž se nedá věřit nikomu, informace o něm k nim přicházejí z různých prapodivných serverů a skládají se do obrazu asi stejně realistického jako představa Česka akutně ohroženého islamizací. Mluvívá se o nich jako o konzervativních lidech, přitom jim ale chybí to, co představuje základ každého konzervatismu - oddanost nějaké tradici. Těžko ji mohou ctít a cítit, když vyrůstali ve světě, který t staré tradice popíral a žádné nové nevytvořil, "lidový konzervatismus" tak nesou chabé pilíře normalizací přežvýkaného národovectví, asi se není co divit, že představa ruského siláka, jenž konečně "ošéfuje" zkaženou Evropu, je pro jeho stoupence značně přitažlivá. Příchylnost k vůdcovství, autoritě a touha po přímé demokracii mohou působit jako protichůdné, ve skutečnosti ale jedna druhou doplňují, mohou působit synergicky. Každá utopie má tendenci měnit se při uskutečňování ve svůj protiklad. a v jádru téhle je touha nahradit současnou demokracii - prý manipulovanou, v níž se těžko vymáhá odpovědnost za špatné nebo zlým úmyslem motivované rozhodnutí, a v níž se politici jenom hádají, případně žvaní - demokracii lepší, přímou. Ta by ovšem byla manipulovatelná daleko snáze, odpovědnost by v ní fakticky nebyla možná a rozhádanost či žvanivost, by se v ní mohly z politické sféry rozrůst do sfér všech - viz česká zkušenost s přímou volbou prezidenta. Vůdcovské autoritě by se v jejím prostředí existovala velmi pohodlně.

Stoupenci těch zmatených představ jsou často vysmívání, je celkem snadné brousit si na nich ostrovtip v rámci nějaké "cool" bubliny, mohou posloužit jako dostatečně kontrastní pozadí pro to, aby ještě lépe vynikla pokrokovost vtipkujících. To ale může lidi, přesvědčené o tom, že svět je proti nim, jenom utvrdit. Navíc - zas až tak odlišní od ostatních nejsou, nemají monopol na domněnku, že politické uspořádání může  být zárukou, nositelem vyššího  smyslu individuální existence. 

Sdílet:

Hlavní zprávy