1

Na Západě boří a nemají ponětí, jak to vypadá, když systém opravdu nefunguje

Bulhar Ivan Krastev, jeden z mála východoevropských intelektuálů, který se prosadil jako hlas v západních liberálních kruzích, řekl kolegovi Danielu Kaiserovi v rozhovoru, který si můžete přečíst v nejnovějším Týdeníku Echo:

„Přišlo mi teď zajímavé, že my liberálové z východní Evropy jsme většinou nebyli zaskočeni brexitem ani Trumpem. Byli jsme možná šokováni, ale ne překvapeni. Když mi dnes americký kolega vypráví, že Trump bude zkrocen institucemi americké demokracie, sice může mít naprosto pravdu, ale já tomu stejně nevěřím. Protože moje životní zkušenost z roku ’89 mi říká, že v dobách epochálních změn nezáleží na institucích, ale na lidech. Stejně jako vy vím, že možné je všechno a změna může být velmi rychlá.“

Nejsem si jistý, jestli rozumím všemu, co říká. Například jestli opravdu v dobách epochálních změn záleží na lidech, a ne na institucích. Ale na tom, že není tolik překvapen událostmi jako brexit a zvolení Donalda Trumpa, asi něco východoevropského je. Nevím, jestli jsme aspoň šokováni – mám podezření, že samotné to slovo, přestože v češtině fakticky existuje, je ve skutečnosti matoucí anglicismus. Ale východoevropská reakce je v něčem opravdu jiná.

Můžeme říci, že je částečně cynická. Sám Krastev napsal v září 2015 do New York Times článek o nechuti Východoevropanů přijímat uprchlíky, kde používá pojem „deficit soucitu“. Ale v textu samotném dává najevo, že nedostatek žádoucí ctnosti je jen jeden způsob, jak se na východoevropskou reakci dívat. Nedostatečně diskutovanou roli hraje podle něj demografický kolaps mnohých z těchto zemí – z Bulharska se po roce 1990 odstěhovalo 10 procent obyvatel a podle projekcí má do roku 2050 přijít téměř o celou třetinu obyvatel. „Příchod migrantů pro ně signalizuje jejich vlastní exit z dějin,“ píše Krastev. Další důvod je zkušenost s Romy, kterou Západ dlouhodobě nemá, jak je zřejmé už z toho, že se Romové dlouho do angličtiny překládali matoucím „gypsys“ nebo „travellers“. „Východoevropané se bojí cizinců, protože nedůvěřují kapacitě státu integrovat „jiné“, kteří tu už jsou,“ vysvětluje Krastev.

Česku se po roce 1989 vedlo relativně lépe, ale co se týče třeba takových Bulharů, lze férově říci, že mají dost důvodů být z této éry zklamaní a nemít pocit, že by se vypočítávání všeho toho, co je na tržní ekonomice, demokracii a evropské integraci tak skvělé, jich nějak týkalo.

V tom mají něco společného s lidmi, kteří v Americe, Británii či jinde volí proti statu quo. Ti lidé nemají pocit, že v místech, kde oni bydlí, systém funguje. Připočtěme k tomu, že jsme zvyklí být častěji objektem než subjektem dějin – že jsme zvyklí, že velké věci rozhodnou „ti nahoře“, „o nás bez nás“ – a máme o důvod víc necítit se tolik překvapeni radikálními zvraty, jako je zvolení takového Trumpa.

Ale jsou tady podstatné rozdíly.

Západní země jsou bohaté a cítí se být bohaté a chovají se jako bohaté – to je pocit, který má své základy v poválečném boomu, „skvělých třech dekádách“, jak říkají Francouzi, přičemž ovšem v posledních deseti dvaceti letech průměrný člověk tolik už nebohatl a v jeho životě spíš přibývalo nejistoty. Ale ty společnosti se stále chovají jako bohaté, jako společnosti, jež mají prostředky na zaručení jakýchkoli práv, o nichž si společnost zamane, že jsou oprávněná. Odtud ochota přijímat statisíce uprchlíků. Ale třeba i nesmírné problémy, na jaké ty společnosti narážejí, když se mají popasovat s úkolem odebrat sociální dávky svým občanům, kteří odejdou do Sýrie zabíjet v řadách Islámského státu. Anebo, abychom použili případ z jiného konce politického spektra, cítí se povinny platit léta ochranku a utajené bydlení politikovi, jako je Geert Wilders, přestože si za hrozby, jimž čelí, může částečně sám.

S tím souvisí jeden velký problém, který myslím Východoevropan vidí, když sleduje západoevropské populisty. Jejich ochota rozbít, rozdrtit, porazit, zadupat stávající systém se zdá být lehkovážná člověku, jehož historická zkušenost říká, že stávající systém, byť třeba špatný, je křehký. Zrovna včera Trumpův poradce Steven Bannon na konferenci prohlásil, že cílem administrativy je mimo jiné „dekonstruovat administrativní stát“ a „rozdrtit globalistickou agendu“. Podobné věci říkají on a Trumpovi lidé často a fanoušci jim naslouchají a opakují jejich sliby ještě rezolutnější terminologií. A přitom si zřejmě udržují záviděníhodnou jistotu, že jim administrativní stát i po svém rozdrcení bude dál pravidelně doručovat důchody a sociální dávky, z nichž žijí, že soudy konečně začnou soudit v jejich prospěch, až z nich Bannon vyžene „takzvané soudce“, a že ceny televizí, počítačů a mobilů, na nichž sledují Bannonův projev, budou ve Walmartu dál klesat, i když Bannon rozdrtí jeho globalistické dodavatelské řetězce a americké loďstvo přestane garantovat globální dopravní cesty.

Jejich protihráči na levici vykřikují na potkání o fašismu a o Hitlerovi, o nichž nic nevědí. Netuší, že skutečný úpadek zpravidla není fotogenický ani dramatický, ale šedivý a malátný. K „drcení“ nemají o nic dál – při nedávných demonstracích v Berkeley proto po vystoupení pravicového provokatéra Mila Yiannopoulose maskovaná mládež, jež si říkala Antifa (jak se ta Evropa s Amerikou sbližuje, že), v rámci svého vyjadřování názorů rozmlátila železnými tyčemi a zapálila několik bankomatů, kaváren, aut a lidí.

Jeden z amerických protitrumpovských konzervativců Tom Nichols nedávno komentoval nadšení Trumpových příznivců z jeho útoků na média: „Je to rozmazlenost svobodných a blahobytných lidí, kteří nikdy nezažili skutečné podřízení médií státu.“ Dalo by se to zobecnit i mimo média. Východoevropan, nebo aspoň Čech, si může pamatovat, jak nesmírně snadno komunisté u nás spoustu věcí zničili. Nejen to viditelné – průmysl s tradicí, budovy, organicky rostoucí města –, ale i to neviditelné, od fungujících lokálních a zájmových společenství po bohatství uložené v bankách, pojišťovnách a penzijních fondech. A jak obtížně se to všechno opravuje. Možná taky proto při protirežimních demonstracích v letech 1988–1989, které jsem zažil, nikdo nehodil jedinou dlažební kostku, nerozbil jedinou výlohu. Možná proto bylo tak málo pochopení pro antiglobalizační demonstranty, kteří do Prahy poprvé dorazili v roce 2000. Pro ně byly rozbité výlohy něco, co zaplatí pojišťovna. „Maloburžoazní“ Čech viděl, že jednou vybydlený dům už třeba nikdy nikdo neopraví. Demonstranti zatím odjedou někam do bezpečí, do nějaké své bohaté země, která, i kdyby třeba už bohatá nebyla, se jim vždy postará o nějaké bydlení, o nějaké stipendium, grant či dávku. Musí.

Trochu se zkrátka bojím, že lidé na Západě ochotní zpřetrhat, zrušit a zpřevracet kdeco, protože systém už stejně nefunguje, nemají ponětí, jak to vypadá, když systém opravdu nefunguje.

Bitcoin: pizza za miliardu a zabiják státu Digitální měna, do níž vkládají naděje nejrůznější nadšenci, si veřejnost získává jen velmi pomalu
Propil se do nebes Tvůrce románového šperku české literatury Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů

Hesla: ,

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.