Posraný životy voličů

Témata:

Po úspěších v dalších amerických státech se kandidatura Donalda Trumpa zdá zase o kus pravděpodobnější. Je docela dobře možné, že o funkci prezidenta největší světové mocnosti bude bojovat muž, který mimo jiné ani ne moc skrytě povzbuzuje svoje stoupence k násilí, vyhrožuje násilím stoupencům potenciálního konkurenta, projevuje odhodlání porušovat zákony a jeho praktické politické recepty působí jako nesourodá změť primitivních sloganů. Člověk velikášský a – dle jeho veřejných vystoupení soudě – docela labilní by mohl dosáhnout na velikou moc, která taky nějakým způsobem formuje svého nositele. Omletá poučka říká: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Moc prezidenta USA jistě není absolutní, velká je ale hodně.

Potenciální úspěch Donalda Trumpa je pochopitelně velké téma za hranicemi, samozřejmě se týká i Česka. Nejenom ze známých geopolitických důvodů, stoupenci Trumpovy kandidatury se totiž rekrutují z vrstvy, která má v Česku početné „příbuzné“. S pokračujícími úspěchy Trumpova tažení se mění i jejich obraz v amerických médiích, už nejsou prezentováni jenom jako karikatury, jakkoliv některé jejich projevy si karikování jistě zaslouží. S jistou mírou překvapení ale média zaznamenávají, že mezi Trumpovými voliči jsou lidé, kteří jsou schopni svoje důvody formulovat docela přesně a kultivovaně. A navíc to mohou být důvodu, nad nimiž nejde jen tak mávnout rukou. A když už jsme u těch analogií s Českem, v podobné situaci jako hypotetický „typický volič Donalda Trumpa“ je i v téhle zemi docela dost lidí, zatím se nejčastěji projevuje převážně neorganizovaně, ale to se může taky změnit.   

Leitmotivem těch protrumpovských vyznání je nechuť nebo rovnou nenávist k americkým elitám. Trump chce kandidovat za republikány, tedy stranu pravice. Averze, která jeho kampaň pohání, je ale jaksi širokospektrální, obsáhne elity jako celek zleva doprava. Ten „typický volič“ je běloch, patří k dělnické třídě, jež to v posledních letech hodně schytala. Kvůli politice pravicových elit jeho životní úroveň klesla, má míň peněz za práci, která se mu výrazně obtížněji hledá. Kulturní levice (jež je ve státech výrazně vlivnější a mocnější než tady) ho poučuje o tom, jak moc je jeho existence bělocha privilegovaná (chlapík, který žije v traileru, protože v jeho městě skončily všechny fabriky, si něco takového jistě rád vyslechne z úst zpovykaných radikálních studentů). A vidí v něm problém, cosi co musí být překonáno, opovrhuje jím i vším, co v jeho životě představuje nějakou hodnotu nebo autoritu. Ten člověk často nemá záchrannou síť, ať už rodinnou nebo třeba církevní, může si připadat úplně sám. Jeden americký komentátor popsal rozdíl mezi voliči konzervativního republikána Teda Cruze a těmi Trumpovými následovně: evengelikální Cruzovi stoupenci se mohou domnívat, že svět směřuje do pekel, svoje vlastní životy ale vnímají jako v zásadě v pořádku, mají rodinu a církevní společenství, Trumpovi stoupenci často nic takového nemají. 

Čeští „bratranci“ Trumpových stoupenců na tom mohou být v mnoha ohledech podobně. Mohou mít zhusta oprávněný dojem, že pravicové nebo ekonomické elity nad nimi vnímají přezíravě jako přítěž, lidmi ne dost zorientovanými a flexibilními na pracovním trhu, kteří se po x letech na šachtě prostě nedokážou rekvalifikovat na prodavače v butiku. Kulturní levice nad nimi ohrnuje nos jako nad brzdou vývoje směrem k vyspělé západní společnosti nebo jejímu akademickému ideálu, jsou jí pro smích se svými názory kulturními preferencemi nebo jejich absencí, hodnotami. Nemluvě o tom, že nemají vkus, často věří nesmyslům, holdují pokleslým zábavám a někdo by je měl naučit používat deodorant, vedou – slovy sloganu jedné aktivistické kampaně – „posraný životy“. Jasně, generalizuji. Tihle lidé dnes mohou vyjadřovat nenávist, k cizincům, k elitám. Sami ale mohou mít dojem, že byli nenáviděni jako první, že jejich zatím naštěstí jen slovní agrese je sebeobranná. Nezačali se, alespoň si to myslí. 

S jejich nenávistí i tady někteří politici docela šikovně pracují, je otevřená k tomu, aby byla zneužita ke skutečně neblahým cílům. Pokud by elity (v širším smyslu slova) chtěly tohle nebezpečí zažehnat nebo tomu aspoň napomoci, musely by se s takovými lidmi naučit komunikovat. To neznamená dávat jim za pravdu, ale třeba projevovat jim aspoň trochu věrohodný respekt, vidět v nich lidské bytosti třeba, ne jenom snadný terč. To neznamená dávat jim za pravdu, pokud se nebezpečně mýlí. A součást elementárního respektu k druhému je i ochota přiznat mu svobodnou vůli, nevidět jeho život jenom jako výsledek působení vnějších vlivů, jimž  – třeba na rozdíl od nás, poučenějších – nikdy nemůže porozumět. Od Trumpovy kandidatury někteří lidé očekávají, že v jednom ohledu povede k dobrému. Šok z toho, že něco jako Trumpův úspěch bylo vůbec možné, třeba přivede elity vůbec a ty republikánské zvlášť k nějaké výraznější sebereflexi. Bylo by to pěkné, možná ale až příliš opožděné. V Americe jako v Česku.    

Z nového čísla Cesta do neznáma a chaosu. On-line kontrola za dveřmi

Recenze: Autentický Topolánek, jak si ho pamatujeme ● Kam kráčí Česko? Petr Pithart: Nekráčí nikam Vycouváváme ze Západu ● Analýza: Geniální tah statistiků. Prosperita neskončila ● Svět: Triumf londýnského oportunismu ● Profil: Nebyl to lobbista, ale anděl strážný ● Fotoreportáž: V ďáblově kuchyni ● Rozhovor s Miroslavem Krobotem: Fakt si nemáme na co stěžovat ● Umění & kritika: Česká kniha a její stav ● Recenze: Znepokojivě normální sektáři ● Kulturní tipy ● Postavy: Arnoštek z Kouře: český ďábel ● Přeceňovaný & Podceňovaný: Přeceňovaný Milouš vs. Podceňovaná Karla ● Auto ● Styl ● Technologie ● Aplikace

Policejně-prokurátorský komplex na ose Bradáčová-Ištvan-Šlachta? Neporušují státní zástupci zákony? Nepřekračují své pravomoci? Jaké jsou výsledky jejich působení?
Jediná šance? Přiznat si krach Schengenu. Ale na to nemají Rozhovor s Peterem Gauweilerem, jedním z nejvyprofilovanějších kritiků Merkelové

Přejít na diskusi