Kleslové na režimu nezáleží. Prostě si to zařídí

Celý den jsem přemýšlel, o čem bych měl psát, aby se čtenáři na Silvestra alespoň trochu zasmáli. Nakonec mi pomohl rozhovor starostky Prahy 10 Radmily Kleslové na Frekvenci 1, kde hovoří o omylu, jakým se dostala do evidence příslušníků Státní bezpečnosti. Přibližně od osmé minuty a čtyřicáté vteřiny se paní starostka lehce nervózním hlasem snaží vysvětlit, jak to s tím jejím špiónstvím bylo. Už jsem si několikrát řekl, že o tom nebudu psát a že jsem už vlastně napsal vše, co o tom vím. Jenže dokud lidé jako paní Kleslová zastávají veřejné funkce a lžou o své minulosti, je třeba jim ji neustále připomínat.

„Bylo to naprosto jednoduché, chtěla jsem jako vystudovaná mladá právnička pracovat v zahraničí, pracovat v diplomacii asi jako mladý člověk v té době (…) Mé zařazení na podniku zahraničního obchodu Centrotex mě nenaplňovalo, protože jsem věděla, že jako dítě nezajímavých rodičů nemám šanci někde někdy vyjet do zahraničí nebo tam něčeho dosáhnout, tak jsem se ucházela o místo na ministerstvu zahraničních věcí, prošla jsem testy (…) a pak mě kontaktovali, že jsem těmito testy prošla.“ Kdo vás kontaktoval? „To už si nepamatuju, nějaký pracovník, kádrový pracovník ministerstva zahraničních věcí (…)“ Takže to nebyla Státní bezpečnost? „Né, v žádném případě, v žádném případě, ale to nebylo jako tak jako teď, že si pošlete maily, zavoláte, tenkrát já na telefonu nebyla, že jo, nebyla jsem na mailu.“ (Tady se dozvídáme zajímavou informaci, že pracovníci podniků zahraničního obchodu nepoužívali v roce 1987 telefony, pozn. aut.)

Čtěte také: Babišova rozvědčice Kleslová, číslo průkazu 240361

„Takže ono to všechno dlouho trvalo, protože chodily dopisy (…) pak vás někde pozvali, to všechno bylo na měsíce (…) no a pak mě informovali, že jestli tedy chci pracovat v diplomacii, tak že musím projít určitou procedurou, vysvětlili mně naprosto logicky, že se do diplomacie dostávají i pracovníci cizích zpravodajských služeb (!), protože oni musejí mít jistotu, že lidi, co budou tady pracovat, že jsou prověření. Vůbec mně to nebylo divný, ani, musím říct, ani dnes by mně to nebylo divný. Řekli, že tímto se zabývá tenkrát rozvědka, dnes zpravodajská služba. Vždyť koneckonců NBÚ, co to je, to je to samý…“

Takže vy jste prošla nějakou tou prověrkou ministerstva vnitra? „Já jsem byla zařazená do odboru (…), který prověřoval, byla jsem prověřená.“ No a špiónovala jste tedy? „Né, nešpiónovala, k tomu nedošlo, k tomu nedošlo.“ Jak to? „V určité době, zhruba bych řekla červen osmdesát devět, jsem byla kontaktována těmi pracovníky, co se mnou jednali z toho ministerstva zahraničních věcí. Já jsem ani nevěděla, že to možná nejsou pracovníci ministerstva zahraničních věcí nebo že jsou možná i pracovníci někoho jinýho, a ti mi řekli, že jsem byla vyhodnocena jako vhodný kandidát pro práci zpravodajce někde v zahraničí a co já na to. A dali mi na to asi čtrnáct dní. A já pár dní jsem chtěla být Mata Hari, na mě to hrozně jako působilo jako dobrodružství, četla jsem Lady Hamiltonovou, no ale asi po třech dnech jsem zjistila, že chci být ta Radka, ta obyčejná Radka, která chce mít děti, rodinu a stýkat se s rodiči, to mi řekli, že bych rodiče už zřejmě nikdy v životě nemusela taky vidět, takže to dobrodružství nebylo tak prioritní (…) A na tu pozici jsem nikdy zařazena nebyla, protože jsem to odmítla.“

Takže pokračování toho příběhu není žádné? „Pokračování toho příběhu bylo, že mi pak dali nějakou lhůtu, abych si našla jiné zaměstnání. Nebylo to úplně příjemné, protože to moje odmítnutí pro ně nebylo příjemné (…)“ Když se vás tedy budu ptát na StB, co mi odpovíte, když se Vás zeptám, jestli jste byla, nebo nebyla u StB? „Byla jsem zařazena (…) v rámci odboru, který vyhledával (…)“ Tak to je tenhleten příběh? „Ano, to je celý ten příběh. Né, já jsem tam nikdy nepracovala, nikdy jsem neměla žádné úkoly, nic, já jsem pouze byla v jakémsi výběrovém řízení a ani jsem nevěděla, jako (…) mě nikdy nenapadlo, že by tohle mohlo někomu vadit.“

Myslím, že kdo dosud pochyboval, má jasno. Vždyť je to tak prosté, jenom jsem v podniku zahraničního obchodu Centrotex neměla telefon a chtěla pracovat v zahraničí, což mi nabídli nějací pánové, možná ani ne z ministerstva zahraničí, a já nikdy nic nepodepsala, jenom pak přišli, jestli nechci třeba do Ameriky, ale rodiče že už neuvidím. Dělat tam nic nemusím. To se mi nechtělo, a tak jsem si našla jinou práci.

Tady nám příběh malinko skřípe. Pokud byla paní Kleslová, jak sama říká, zaměstnána v podniku zahraničního obchodu, proč tam nepracovala dál? To měla opravdu štěstí, že ji z Centrotexu přeřadili rovnou na Správu spojení Federálního ministerstva vnitra. Tohle je vlastně na celém příběhu paní Kleslové nejpikantnější. Kdyby totiž z První správy Sboru národní bezpečnosti, tedy z rozvědky, která byla součástí Státní bezpečnosti, přešla rovnou do FBIS, pravděpodobně by se její počáteční kariéra nelegální rozvědčice nikdy neprovalila. Svazky nelegální rozvědky dosud spravuje Úřad pro zahraniční styky a informace a vede je stále v utajovaném režimu. Přechodem na Správu se však personální karta bývalé adeptky na nelegální špionku dostala do personální evidence ministerstva vnitra a tu převzal v roce 2007 Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty o jejím připravovaném „vysazení“ do zahraničí Úřad pro zahraniční styky a informace stále utajuje, například ve svazku s registračním číslem 81466.

Jsem přesvědčen, že po 25 letech jde o bezvýznamnou epizodu, která pouze ukazuje, že je konkrétní osobě úplně jedno, v jakém režimu dělá kariéru. Na celém příběhu je zajímavé pouze neustálé překrucování historických faktů a lhaní političky o vlastní minulosti.

Kdybych se někdy rozhodl pro dráhu podvodníka a chtěl okrádat státní správu, vybral bych si Prahu 10. Dle výše přepsaného rozhovoru tam vede radnici tak naivní starostka, že ani neví, kdo jí nabízí trvalou práci v zahraničí.

Krásný nový rok – prostě si ho zařiďte.

Přejít na diskusi