Teorie kreativního zničení. Egyptolog Bárta poradcem

Do kuchyně nové expertní skupiny IPPS, také think-tanku neboli nádoby mudrců ministra financí a vůdce mezi voliči stále oblíbenějšího hnutí ANO, dal nahlédnout rozhovor s členem správní rady IPPS, ředitelem českého egyptologického ústavu University Karlovy Miroslavem Bártou (HN 9.12.2014). Téma rozhovoru zaujalo již nejednoho kritického komentátora (Ondřej Štindl, ECHO 24, 9.12.2014, Jan Lipold, Aktualne.cz, 10.12.2014). A není se čemu divit.

Ačkoliv jsou názory a profesně vědecké zájmy Miroslava Bárty celkem dobře známé - viz např. úspěšné publikace Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur (2011, 2014) a Něco překrásného se končí: kolapsy složitých soustav – příčiny, průběh, následky (2008), na nichž se autorsky podílel - vysloveny v rámci oficiálního politického poradenství vystupují z oblasti vědecké diskuse nad možnými koncepty porozumění světu, a stávají se (aniž by snad explicitně měly tu ambici) pokusem o recept na lepší řízení společnosti, a to konkrétní české společnosti v jejím současném momentu existence. A to je docela jiný šálek kávy.

Na poli vědecké debaty lze s názory Miroslava Bárty a celé řady dalších odborníků velice pěkně diskutovat. Problematika komplexních, ať už přírodních nebo společenských systémů (které nás budou nadále nejvíce zajímat, jimi se také zaobírá Miroslav Bárta), je fascinující, nesmírně dynamicky se rozvíjející badatelské pole euro-amerických společenských a humanitních věd, jež jako jedno z mála umožňuje něco, čeho lze jinak dosáhnout pouze velice zřídka - totiž intelektuální fúzi vědeckých přístupů individuálních vědních disciplín, v prvé řadě historiografie, archeologie, filozofie, sociálních a literárních věd, psychologie, lingvistiky (a mohla bych pokračovat dál), které jinak pracují odděleně a které často jen velice namáhavě hledají společné téma a řeč. A co je ještě lepší, na tomto poli se mohou výborně uplatnit i vědci z oborů přírodních věd, kteří se zajímají o širší možnosti společenské aplikace vlastních poznatků, a někdy obtížně hledají narativ, který by byl sto předpoklady, výsledky a možné společenské dopady jejich vědních oborů přiblížit laickému recipientovi, jenž zhusta tyto výzkumy financuje z vlastních daní.

Historie jako exaktní věda?

Srovnávací interdisciplinární studia, která se soustřeďují na velké společenské celky, jejich dějiny, dynamiku jejich vývoje, jejich vzájemné vztahy, vzájemné ovlivňování, charakter jejich vnitřní a vnější komunikace a s ní spojené symbolické systémy, které tyto společenské celky produkují, pracují zhusta s koncepty buď lineárního (tento přístup je nicméně v současné vědecké diskusi podrobován přísné kritice) nebo cyklického, respektive spirálovitého vývoje a přímo vybízejí k tomu aplikovat dosažené výsledky poznání na společnost současnou, a snažit se s jejich pomocí odhadnout trajektorie jejího dalšího vývoje. Úskalí takovéto aplikace je dvojí: za prvé všechny srovnávací vědecké teorie tohoto typu pracují s koncepty vývoje extrahovanými a verifikovanými na mimořádně velkých společenských celcích z více či méně vzdálené minulosti (můžeme také mluvit o "hospodářsko-politických systémech" či "společenském uspořádání" nebo "kulturách"). Poznatky o těchto velkých společenských systémech nám zprostředkovávají především historické vědy, a ty jsou, jak každý odborník, ale i přiměřeně vzdělaný laik ví, exaktními vědami pouze zdánlivě. A to je druhý kámen úrazu, s prvním kamenem úrazu komplementárně spojený: Historické vědy užívají celou řadu výzkumných metod, z nichž mnohé by si charakteristiku "exaktní" téměř zasluhovaly - jedná se totiž o metody svým způsobem "technické", umožňující "čtení" textů a památek materiální povahy, které po minulých společenských systémech neboli kulturách zůstaly a jejichž prostřednictvím se historikové snaží zjistit o těchto systémech co nejvíce, popsat je a pochopit mechanismy a principy jejich fungování a průběhy jejich existence.

Poznatky získané s pomocí těchto více méně exaktních metod (exaktních proto, že jejich opakovaná aplikace má vést k totožnému výsledku) pak historiografie prezentuje prostřednictvím vyprávění o minulosti. V tomto vyprávění o minulosti však historiografie opouští pole "exaktních" metod a pouští se do interpretace, která je její výsostnou úlohou a smyslem její existence, ale také - dalo by se říci - jistým faustovským prokletím. Protože vyprávění o minulosti není výsledkem aplikace exaktních historických metod, ale produktem interpretace dochovaných historických pramenů, intelektuálního a osobního ustrojení konkrétního historika - vypravěče, jeho hodnotového žebříčku, osobní zkušenosti a společensko-kritického horizontu, v němž se pohybuje.

Současná euro-americká historiografie velice často - i když zdaleka ne vždy - reflektuje tento základní paradox vlastní existence, který ovšem je také jejím jediným opodstatněním: Historiografie v současné euro-americké společnosti personifikuje společenskou paměť, schopnost určitého sociálního celku reflektovat vlastní dějiny, na základě vlastní minulosti nahlížet sebe sama nejenom v prostoru, ale i v čase.

Společnost je citlivá na změny

Právě proto, že je toto její úlohou a smyslem je pro historiografii a historiky zvláště obtížné odolávat společenskému volání nejen po výkladu minulosti, ale i budoucnosti. Toto volání, které je samo o sobě pochopitelné už proto, že vyprávění o minulosti je základním nástrojem, které užívají společnosti pro reflexi sebe samých, se stává silnější a naléhavější v dobách, které společnost pociťuje s menší či větší intenzitou jako krizové, totiž období, kdy zdánlivě dochází k rozpadu stávajících společenských vztahů a hodnot a kdy se mění zákonitosti společenské komunikace. Řekla jsem "zdánlivě", protože jedním z mimořádně cenných výdobytků současných společenských a humanitních věd je mimo jiné i poznatek, že společnosti, jejich vztahy, jejich hodnoty a zákonitosti komunikace se mění neustále, odlišná je jenom míra intenzity, s níž to je konkrétní společnost schopna a ochotna vnímat.

Je zcela jasné, že mediální revoluce, která probíhá cirka posledních 20 až 30 let, mimořádně zvýšila citlivost společnosti na změny na všech úrovních. Tato citlivost se projevuje různým způsobem: sdíleným pocitem hodnotové dezorientace, pocitem zvyšující se všudypřítomné společenské nespravedlnosti, pocitem chaosu ve společenských vztazích a komunikaci, což vše ústí v opět více či méně silnou touhu po zjednodušení stavu pociťovaného jako stále méně snesitelný. Na tuto společenskou poptávku reagují na různých úrovních jedinci a společenské skupiny, kteří a které se jí snaží vyjít vstříc - ať už jde o mediálně vlivné politiky a osobnosti veřejného života, kteří v lepším případě formulují recepty na jednorázové ekonomické a/nebo politické zprůhlednění, v horším případě nacházejí vnějšího nepřítele, kterého by mohla společnost označit za viníka a tak nepřehlednou situaci příjemně zpřehlednit. Je jenom zdánlivým paradoxem, že za takového viníka je dnes po celé Evropě velice často označována Evropská unie, ve své podstatě nejpodivuhodnější výdobytek moderní evropské společnosti. I Evropská komise samozřejmě vnímá společenskou náladu a snaží se jí čelit: Cesta stále komplexnější byrokratizace, resp. byrokratické kontroly je pochopitelná a do značné míry i fakticky efektivní, nicméně obecný pocit nezvladatelné složitosti ve společnosti zvyšuje natolik, že se rovná v každém případě balancování na ostří nože.

Jsme jako starý Řím

Na stejnou společenskou poptávku mohou a měly by reagovat i společenské a humanitní vědy, rozhodující otázka však je, jak. Nejsem vůbec přesvědčena o tom, že aplikace poznatků a historického vyprávění o vzestupu a pádu starověkých říší (tzn. nejsložitějších společenských celků, které z minulosti známe) na současnost je tím správným krokem. Produkuje totiž nové vyprávění o minulosti, které se tváří jako předpověď budoucnosti: Na jedné straně toto vyprávění vzbuzuje dojem zdánlivé možnosti budoucnost ovlivnit, na druhé straně právě pro svůj charakter proroctví nutně nese apokalyptické rysy. Taková či onaká apokalyptická proroctví, jejich rozmach a obliba, vždy přicházejí v dobách, které společnost pociťuje jako krizové. A dějinným paradoxem je, že jako takové mohou skutečně vést přesně k tomu, co prorokují - mohou pak fungovat jako sebevyplňující se proroctví, a to z toho důvodu, že nálada, která ve společnosti panuje, může být sice reakcí na reálný stav nebo průvodním jevem tohoto stavu, nicméně jenom ona v důsledku rozhoduje o tom, zda bude základní společenská stabilita fatálně narušena či nikoliv. To neznamená, že každý, kdo za společnost pociťuje odpovědnost, by měl šířit pouze optimistické výklady a prognózy, ale v každém případě by měl svá varování vyslovovat jedním dechem s nabídkou konstruktivních řešení problémů a v každém případě namísto lkaní nad rozpadem hodnot je sám svými slovy a konáním zastávat a bránit.

Co lidé dělají a říkají, je důležité, i když to z pohledu historika na osudy dávných říší, které zavál prach a po nichž zbyly jenom velkolepé ruiny, nemusí v tuto chvíli tak docela vypadat. V každém případě lze o příčinách jejich pádu diskutovat a vytvářet vědecké teorie, používat je však jako podklad pro politické poradenství například o nutnosti snížení mandatorních výdajů neb jinak skončíme, my, malá Česká republika, jako starý Řím (a v médiích to nakonec bude takto interpretováno, i když to Miroslav Bárta vůbec takhle nemusel myslet), je v lepším případě poněkud zpozdilé, v horším případě hrou s ohněm.

Čtěte také: Prezident versus kavárna

Přejít na diskusi