Trump je pro Evropu lepší volba než Biden

ARÉNA NÁZORŮ - Před letošními prezidentskými volbami ve Spojených státech se u nás vyskytl zajímavý fenomén. Řada konzervativců a lidí na pravici obecně podlehli hysterii, kterou kolem Trumpa roztáčejí liberální média a prohlašují, že si přejí vítězství Bidena, protože Trump je prý „blázen“ a „proruský“.

Zpravidla to doprovází stesky, kam se poděla ta stará dobrá reaganovská a bushovská GOP. A celé je to pak pevně vyfutrováno hlubokým přesvědčením, že každý kdo bezmezně nepodporuje Ukrajinu, musí být ruský kolaborant. Ve skutečnosti jsou však věci poněkud složitější, než by naše černobílá diskuze naznačovala.

Trump vs. Biden

Začněme srovnáním Trumpova a Bidenova prezidentství. Trump byl ve skutečnosti jeden z nejúspěšnějších prezidentů, pokud jde o zahraniční politiku, zatímco Biden je jedním z nejhorších. Za Trumpa oproti Bidenovi ve světě panoval pozoruhodný klid. Rusko na nikoho nezaútočilo. Čína nevyhrožovala obsazením Taiwanu. Blízký východ pod Trumpovým vedením směřoval k historické dohodě mezi Izraelem a Saudskou Arábií. Trump přestal ustupovat Číně, nechal zničit ISIS a zabít „nedotknutelného“ íránského generála Suleymaního, který byl organizátorem iránských operací v regionu. Trump měl respekt a jeho varianta Nixonovy madman strategie očividně fungovala.

Biden? Ruská agrese na Ukrajině. Útok Hamasu na Izrael. Naprosto ostudné stažení se z Afghánistánu, kde se poté k moci opět dostal Taliban. Blízkých východ, o kterém se Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan po nástupu do funkce vyjádřil, že je to netéma, v naprostém rozvalu. Asertivní Čína, asertivní Irán, asertivní Rusko. Trump na rozdíl od Bidena neměl zájem být světový četník, a přesto byl svět mnohem bezpečnějším místem za Trumpa než za Bidena.

NATO

Co se týče NATO, respektive evropské bezpečnosti, Trump pouze nahlas a neurvale říká to, co si Američané myslí už dlouho – Evropa je černý pasažér (Obamův termín), pro což není žádné ospravedlnění. Jako takové Trump NATO nepochybně neopustí, dobře si uvědomuje, že je to nástroj amerického vlivu. Hysterické obavy, že NATO opustí, jsme mohli poslouchat celé jeho první období a nic se samozřejmě nestalo.

V každém případě je nejvyšší čas ukončit historicky abnormální situaci, kdy Evropa, stále jedno z nejbohatších a nejvyspělejších míst na světě, zcela vědomě a záměrně outsourcovala obranu na cizí, byť spřátelenou velmoc. S ohledem na odklon Američanů od Evropy směrem k Asii, který se bude pouze prohlubovat, je naprosto nezbytné, aby Evropané začali brát svou obranu vážně.

Pokud Trump nažene Evropanům takový strach, že začnou náležitě investovat do vlastní obrany, je to jenom dobře. Pokud při tom Evropané zahodí Green Deal, protože na to kvůli zbrojení nebudou mít peníze, bude to ještě lepší. A pokud bude mít NATO ekvivalentně silnou americkou i evropskou nohu, bude to pro Západ ta nejlepší zpráva.

Je Trump proruský?

Mediálnímu mainstreamu se povedlo veřejnosti vnutit pocit, že Trump je v nějaké tacitní spolupráci s Putinem. Ve skutečnosti ovšem nejsou žádné důkazy, že by byl Trump proruský. Například celá Russiangate byla v zásadě hoax vydatně živený Demokraty a liberálními médii.

Naopak to byla Trumpova administrativa, která začala Ukrajině dodávat smrtící zbraně, mimo jiné pověstné Javeliny, díky kterým se v počátku invaze Ukrajinci vůbec ubránili. Stejně tak je možné se ptát, proč Putin nezaútočil na Ukrajinu za Trumpa, když je tak proruský. Proč Krym zabral za Obamy a invazi provedl za Bidena (a invazi do Gruzie za Bushe)? Ne, Trump není proruský, ale proamerický. Hájí výhradně americké zájmy. Ty nemusí být v souladu s těmi evropskými, ale to je z Trumpova pohledu problém Evropanů.

Neokonzervatismus je mrtvý

Dále je potřeba zmínit zásadní posun v rámci republikánské strany a na americké pravici obecně co se týče zahraniční politiky a role Spojených států ve světě. Dochází k odklonu od neokonzervatismu, univerzalismu a intervencionismu směrem k většímu izolacionismu a realismu. Zájmy Ameriky mají definovat její závazky, nikoliv závazky zájmy.

Tento směr nabírá na síle a Trump je jeho nositelem. Byl by tu však i bez něj. Důvodem jeho nástupu jsou katastrofální výsledky intervencionistické zahraniční politiky posledních třiceti let – humanitární intervence, vývoz demokracie, nekonečné války bez výsledků, zbytečně utracené miliardy dolarů, rozvrácený Blízký východ, ostudné stažení se z Afghánistánu. To vše aniž by se vylepšilo postavení Spojených států. Právě naopak.

Z pohledu průměrného republikánského voliče je pak možná větší problém, že za Bidena se do země dostaly miliony ilegálních imigrantů a nikdo s tím nic nedělá, že americké korporace do lidí tlačí otevřenou woke propagandu, že se děti ve školách učí, že Amerika je strukturálně utlačovatelská země, anebo že se na nejprestižnějších amerických univerzitách vyzývá ke genocidě Židů, než to, kdo bude ovládat Adiivku.

Geopolitické posuny

Co je ale ještě zásadnější než posuny u republikánů, je relativní úpadek amerického vlivu a moci související zejména s nástupem Číny a multipolarity obecně. Spojené státy zůstávají nejmocnější zemí světa, ale už nejsou a nemohou být tím světovým četníkem jako v devadesátých letech. Amerika tak bude muset své zdroje, moc a vliv nasazovat promyšleněji a účelněji. To si více či méně uvědomují republikáni i demokraté.

Amerika ve skutečnosti tento posun reflektuje nejpozději od prezidenta Obamy, který vyhlásil asijský pivot a reset vztahů s Ruskem, který měl Američanům uvolnit ruce, aby se mohli zaměřit na Čínu. Amerika se bude za jakéhokoliv prezidenta stále více orientovat na Asii, na soupeření s Čínou, protože ta představuje hlavního a jediného vyzyvatele jejího hegemonního postavení (naopak Rusko jím v žádném případě není). A čím více bude Čína sílit, tím více se na ní budou zaměřovat.

Americký zájem o Evropu bude do budoucna klesat, respektive Američané budou předpokládat, že o svoji bezpečnost se Evropané primárně postarají sami. Stojí za zmínku, že za Trumpa Amerika opustila koncept vedení dvou velkých válek ve prospěch jedné, přičemž není těžké odhadnout s kým. A Bidenova administrativa tuto strategii přejala.

V souladu s tímto je pouze logické, že se Američané budou ptát, nakolik je územní integrita Ukrajiny bytostným zájmem Ameriky? Kolik vlastních zdrojů je ochotna uvolnit Ukrajině, aby obnovila svou územní integritu? Na to jsou pochopitelně různé názory a různé úhly pohledu, ale je pravděpodobné, že pohled nejmocnější země světa, kterou Rusko mimo jaderné zbraně nemůže nijak ohrozit, bude nakonec jiný než pohled malé středoevropské země s přímou zkušeností s ruskou nadvládou. Nemusí se nám to líbit, ale je to realita.

Trumpův přístup k Ukrajině

Je zřejmé, že Trump v souladu s výše popsaným nepovažuje Ukrajinu za bytostný americký zájem, nýbrž jej považuje především za evropský problém. Nemá zájem financovat Ukrajinu, dokud neosvobodí veškerá svá území, a deklaruje, že vyjedná mír. Tady je ovšem na místě zdůraznit, že na jednání jsou potřeba dvě strany. A momentálně není vůbec jisté, že Putin bude mít zájem o jednání. Pokud bude cítit, že na bojišti může dosáhnout víc než za jednacím stolem, bude se jednáním vyhýbat. Takový postoj by mohl Trumpa paradoxně donutit k vystupňování podpory Ukrajiny, aby Putina donutil jednat.

V každém případě jednání automaticky neznamená vítězství Ruska, jak se občas předkládá. Trumpovi možná nezáleží na Ukrajině, ale záleží mu na postavení Ameriky, a mír, který by byl ve výsledku pro Ameriku ponižující a dal by se interpretovat jako porážka Ameriky, nepřijme.

Jak by samotná mírová dohoda mohla vypadat teď nelze předvídat, ale ponejvíce bude odrážet situaci na bojišti a vůli a možnosti stran v boji pokračovat. Pokud ale nemá jít pouze o nestabilní a dočasné příměří, musí obsahovat nejen dohodu o územním uspořádání, ale také dohodu o celkovém politicko-bezpečnostním postavení Ukrajiny. To nebude vůbec jednoduché, v každém případě však takovou dohodu můžou momentálně za Západ a Ukrajinu vyjednat pouze Američané. A Trump si to dobře uvědomuje.

Bidenův přístup k Ukrajině

Biden je u nás vnímám jako protipól Trumpa a garant pokračování podpory Ukrajiny. Biden se vskutku ostentativně hlásí k podpoře Ukrajiny, dokud bude potřeba (byť v poslední době používá pojem, dokud budeme moci). Zdání ovšem klame. Biden ve skutečnosti pomoc dávkuje a očividně se úzkostlivě snaží vyhnout riziku eskalace a přímému zapojení Američanů.

Strategie Bidenovy administrativy je Rusko utahat a vyčerpat bez zásadní změny formátu války. Tato strategie směřuje k oslabení Ruska, ale sama o době neimplikuje ukrajinské vítězství. Nedávná snaha Američanů, aby Ukrajinci neútočili na ruské rafinérie, což je z pohledu Ukrajiny naopak naprosto žádoucí, mluví za vše.

Mimoto platí, že výše popsané geopolitické realitě neuteče ani Biden, jakkoliv u demokratů neprobíhá tak silná proměna pohledu na zahraniční politiku jako i republikánů (byť k ní také dochází zejména s ohledem na Izrael a Biden je dost možná poslední mohykán starého studenoválečného konsensu).

Jinak řečeno, stačí, aby eskalovala situace na Blízkém východě anebo na Taiwanu a Ukrajina půjde v seznamu priorit na poslední místo. Amerika má nepoměrně silnější vztah k Izraeli než k Ukrajině. Souboj o Taiwan má zase daleko strategičtější dopady na americké mocenské postavení než to, kdo povládne na Donbase.

Nakonec je potřeba zmínit, že Američané mají dlouhou tradici, že opouštějí konflikty, které je přestanou bavit. Zpravidla to jsou konflikty, kde si dají obrovské cíle a po čase, kdy se je nedaří dosáhnout, se prostě stáhnou. Biden to ostatně ukázkově předvedl v Afghánistánu, který Američané opustili prakticky ze dne na den. A obnovení kompletní územní svrchovanosti Ukrajiny včetně Krymu může být přesně takovým cílem.

Přání otcem myšlenky

Debata o Ukrajině u nás trpí zásadní vadou. Hodně se utvrzujeme v názoru, jak by měla válka dopadnout (vítězství Ukrajiny/porážka Ruska), a málo se diskutuje o tom, jak pravděpodobně dopadne. Zastánci Ukrajiny vytvářejí dojem, že západní velmoci jsou jednoznačně odhodlány dopomoci Ukrajině k totálnímu vítězství, ať to stojí, co to stojí, a jedinou překážkou jsou lidé jako Orbán nebo Fico a místní „chcimíři“. Ve skutečnosti je to ovšem přání otcem myšlenky. Žádný takový konsensus ani plán neexistuje.

O Bidenovi již řeč byla a i balík 60 miliardové podpory zadržovaný republikány v Kongresu je maximálně udržovací, v žádném případě to není objem, který by na bojišti přinesl zvrat. Scholz místy působí, že by nejraději válku hned ukončil a vrátil se k byznysu s Ruskem as usual. Macron hodně mluví a správně pochopil, že Rusko nesmí vyhrát, ale materiální pomoc Francie je minimální a představa, že Francouzi půjdou skutečně bojovat s Rusy na Ukrajinu, je fantaskní. To ostatně platí pro jakoukoliv evropskou zemi. Evropané bez Američanů momentálně nemají kapacitu vést plnoformátovou opotřebovávací válku. Přímou účast v konfliktu přitom vylučuje Biden i Trump.

Je naprosto očividné, že Západ bohužel doposud nebyl a stále není ochoten Ukrajinu podpořit tak, aby osvobodila celé své území. Svou pomoc spíš dávkuje a někdy i protahuje. Rétoricky stanovuje maximalistické cíle, ale není schopen je podložit dostatečnou podporou. Dlouhodobě to vypadá, že Západ nenechá Ukrajinu padnout, ale nenechá ji ani vyhrát, protože se obává přílišné (potenciálně jaderné) eskalace s Ruskem.

Jak dál?

Západní podpora Ukrajině vrcholila před její neúspěšnou ofenzivou v roce 2023 a nic nenaznačuje, že by mělo dojít ke změně. Kyvadlo se obrací v neprospěch Ukrajiny. Vše směřuje k tomu, že se dříve či později bude jednat a momentálně se hraje pouze o to, kdo bude za jednací stůl zasedat v lepší pozici.

To nijak nesouvisí s Trumpem. Ten zde funguje jako hromosvod frustrace pro ty podporovatele Ukrajiny, kteří si odmítají připustit, že Západ nemá vůli Ukrajině pomoci tak, aby porazila Rusko. A zrcadlově, jejich podpora Bidena je únikem před realitou, že Západ není z mnoha příčin tak interesovaný na totálním vítězství Ukrajiny jako Česko, Polsko nebo Pobaltí. Biden zde pro řadu českých jestřábů a atlantistů funguje jako simulakrum devadesátek a totální americké moci - oni říkají Biden, ale ve skutečnosti myslí Clintona nebo Bushe – ale ta doba je prostě pryč.

Biden je jeden z nejhorších prezidentů v historii. Jeho jediná zásluha je, že nenechal Ukrajinu ve štychu po ruské invazi. Na druhou stranu americká podpora pod jeho vedením záměrně nikdy nenabyla takových rozměrů, aby Ukrajině přinesla vítězství. Jeho politika je předvídatelná, neodstrašující, nebudící respekt a nikam nevedoucí. Trump možná nevnímá Ukrajinu jako strategickou z hlediska amerických zájmů, ale celkově má mnohem lepší zahraničně politické instinkty a jeho madman strategie fungovala.

Pointa je, že válka na Ukrajině směřuje k jednání o míru či alespoň příměří, ať už bude prezident nadále Biden anebo se jím stane Trump. A v takovém případě bude mnohem lepší, aby jménem Západu jednal Trump než Biden.

Obecně se dá říct, že pro Evropu nastávají mnohem složitější a nebezpečnější časy. Nemá smysl před tím zavírat oči a upínat se k prezidentovi, který reprezentuje minulost, má pravděpodobně oslabené mentální schopnosti a svůj případný další mandát ani nemusí dokončit.

Trump naopak reprezentuje budoucnost, a i když nevyhraje, budoucí američtí prezidenti budou mít k zahraniční politice podobný přístup jako on, protože si to bude žádat velmocenská realita. Nemá tedy smysl vzlykat nad tím, kam se poděla reaganovská GOP, je potřeba se adaptovat.