Divoká léta devadesátá

ÚHEL POHLEDU

Divoká léta devadesátá
Křest prvního čísla časopisu Týden. Foto: Archiv
1
Úhel pohledu
Jaroslav Kovařík
Sdílet:

ÚHEL POHLEDU - Týdeník EURO v loňském roce oslovil 25 let své existence. Časopisu TÝDEN bude letos už třicet. Obě periodika se zrodila v divokých devadesátých letech. Na tiskovém trhu bylo tehdy velmi rušno, řada zavedených novin a časopisů skomírala a postupně zanikala, současně s tím se rodily desítky nových titulů periodického tisku. Přežily však jen některé. S odstupem času stojí zato se ohlédnout, v jakých podmínkách se rodil časopis TÝDEN a týdeník EURO, tj. tituly, za kterými jsem stál, které „přežily“ do dnešních dnů.

Bylo to před vánoce roku 1993. Byl jsem tenkrát ředitelem úspěšné tiskárny Moraviapress z Břeclavi. V hotelu Hoffmeister na Malé Straně jsme měli tradiční setkání s klienty. V průběhu večera jsem se seznámil s novinářem Karlem Hvížďalou. Nejdřív byla řeč o přerodu a fungování deníku Mladá fronta DNES, kde Karel pracoval. Když jsem mu ukázal rakouský týdeník NEWS, který tiskl můj tehdejší partner, tiskárna Goldmann Druck z rakouského Tullnu, vznikl nápad založit na českém mediálním trhu zpravodajský časopis. Jméno TÝDEN vzniklo až později.

Od začátku roku 1994 jsme se s Hvížďalou scházeli a promýšleli koncept projektu. Z Moravy jsem se přestěhoval do Prahy, pronajal nejdříve kancelář na Václavském náměstí hned vedle sochy sv. Václava a vše mohlo začít. Společnost K-service, kterou jsem pro TÝDEN založil, následně pronajala jako sídlo vydavatelství velký likusák v pražských Vysočanech na Skloněné ulici. Karel Hvížďala měl jasnou představu o tom, jak má zpravodajský týdeník vypadat, a to zejména díky svým zkušenostem z Německa, kam emigroval v r. 1978. V 80. letech spolupracoval s řadou médií např. se Svobodnou Evropou, ale i s řadou německých a jiných médií (BBC).

Na počátku projektu sice časopis TÝDEN převzal strukturu rakouského týdeníku NEWS (sekce: události, peníze, scéna, lidé), jeho koncept byl však jiný. NEWS byl společenský časopis, zatímco koncept TÝDNE byl od počátku zpravodajský tedy news magazin s velkým důrazem na seriózní obsah. Hvížďala zavedl od začátku jasná pravidla fungování redakce, na svou dobu nebývalá: součástí pracovní smlouvy každého člena redakce byl přísný etický kodex novináře, založený na profesionalitě a nezávislosti.

TÝDEN si stanovil ambici komentovat slovem i obrazem zásadní politická, ekonomická a společenská témata doma i v zahraničí. To odrážel i jeho reklamní slogan „Buďte v obraze“. Do redakce začali postupně přicházet zkušení a také mladí perspektivní novináři, kteří byli zárukou, že se koncept časopisu podaří naplnit. Za všechny musím jmenovat Milana Slezáka, Marka Wollnera, Martina Ehla, Tomáše Čechtického, Daniela Anýže, Martu Bystrovovou, Zdeňka Procházku, Viktora Vondru, Milenu Geussovou, Alenu Slezákovou, Petra Šiktance a další včetně zahraničních zpravodajů, kterými byli třeba Jaromír Štětina a Petra Procházková z agentury Epicentrum nebo Dušan Neumann v USA.

Časopis chtěl v době předinternetové mluvit hodně obrazem a rozmáchlou grafikou, i proto vsadil na silnou sestavu včele s Vladimírem Nagajem, který byl šéfgrafikem a tvůrcem layoutu, dále pak na obrazového redaktora Jiřího Pekárka a již tehdy zkušené fotoreportéry Jana Mihalička nebo Jana Šilpocha. Už od prvního čísla měl TÝDEN otevřené dveře do nejvyšších pater politiky i ekonomiky. Redaktoři TÝDNE byli zváni na Pražský hrad i do sídla vlády a jednotlivých ministerstev, stejně tak se od počátku potkávali s hybateli tehdejšího ekonomického vývoje. Postupně Hvížďala redakci dál posiloval; přišli osobnosti jako komentátor Petr Nováček nebo novináři Adam Černý, Jiří Pšenička, Ištván Léko, legenda Čestmír Klos a další.

První číslo TÝDNE vyšlo 3. října 1994. Provázela ho masivní reklamní kampaň, která pokračovala do konce roku a potom ve specifické formě i v roce 1995. Podpůrná komunikace časopisu byla tehdy unikátní: každý výtisk, který dostal nový předplatitel do ruky, byl současně losem, takže každé pondělí jeden z předplatitelů vyhrál vůz značky Opel Corsa. Strategie vstupu nového časopisu na trh se nám dařila, prodaný náklad postupně rostl. Časopis se poměrně rychle - díky svému obsahovému zaměření i kvalitě polygrafického zpracování - stal vyhledávaným nosičem inzerce. To ale bohužel nestačilo. Moje finanční možnosti jako vydavatele časopisu byly limitované. Proto jsme se s Karlem Hvížďalou začali počátkem roku 1995 poohlížet, koho oslovíme s nabídkou partnerství v projektu s cílem posílit financování časopisu.

Nejdříve do mého vydavatelství K-service vstoupilo nakladatelství Victoria Publishing, které patřilo do skupiny firem Viktora Koženého, později se stal společníkem ve vydavatelství Karel Schwarzenberg, velký mecenáš médií. Stále mám v hlavě naše dvě schůzky s knížetem na loveckém zámečku Dřevíč v letech 1995-96. Vzpomínám si, že jsem tenkrát panu knížeti přivezl láhev moravské meruňkovice, načež on po jejím ochutnání konstatoval: „Je výborná, ale na slivovici z Horňácka nemá“. Prestiž TÝDNE na tiskovém trhu postupně rostla, spolupracovali jsme s Českou televizí i s Českým rozhlasem. Redakci se dařilo naplňovat obsahový záměr, časopis si úspěšně budoval obec věrných čtenářů, předplatné rostlo.

TÝDEN se tiskl na Slovensku v moderní tiskárně Neografia v Martině, která splňovala naše nároky na kvalitní tiskové zpracování. Protože časopis vycházel každé pondělí, byla redakční uzávěrka každého čísla v pátek v poledne. Tiskové podklady pak putovaly kurýrem na Slovensko, kde proběhl tisk a vždy v neděli večer už bylo nové číslo předáno Poštovní novinové službě tak, aby si jej mohli lidé v pondělí ráno koupit na stáncích nebo jej předplatitelé našli ve svých poštovních schránkách. Samozřejmě pro redakci nebylo jednoduché pracovat v tomto stresovém režimu. Naštěstí jsme našli řešení; data tiskových podkladů se v druhém roce přenášela vzduchem. TÝDEN tak byl na přelomu roku 1995/96 prvním časopisem na českém trhu, který dokázal přenášet elektronicky data přímo do tiskové formy v tiskárně. Tím nám odpadl problém fyzické dopravy podkladů z Prahy do Martina, navíc jsme díky tomu mohli posunout čas redakční uzávěrky každého čísla.

V průběhu roku 1996 si sílícího postavení TÝDNE na českém mediálním trhu všimlo německá skupina Axel Springer Verlag z Hamburku. Oslovilo nás s nabídkou kapitálového vstupu do vydavatelství K-service. Samozřejmě bylo lichotivé, že jeden z největších německých vydavatelů má zájem o partnerství, zároveň jsem byl opatrný, s čím Němci přijdou. Pozvali nás s Hvížďalou do Hamburku. Pamatuji se, jak nás v sídelním mrakodrapu ve dvacátém patře v Hamburku přijala samotná paní Friede Springer – vdova po Axelu Springerovi. Bylo pro nás ctí stát v kulisách tohoto mediálního obra, kde na člověka dýchala historie. Ujištění Němců, že budou respektovat obsahové směřování TÝDNE a posílí jeho další financování, přispělo k tomu, že Axel Springer Verlag převzal podíly obou našich dosavadních společníků a získal ve vydavatelství K-service, které se transformovalo na akciovou společnost, majoritní postavení.

Časopis se ve třetím roce své existence pomalu dostával do vyrovnaného hospodaření. Co čert nechtěl, Němci proti dohodám a bez našeho vědomí prodali v polovině roku 1997 svůj podíl vydavatelství Ringier ČR, které tenkrát vydávalo na tuzemském trhu bulvární Blesk a další tituly. Byla to pro nás s Hvížďalou studená sprcha. Němci nás tenkrát znovu pozvali do Hamburku. Už nás ale nevítala jako poprvé paní Friede Springer, jen pověření úředník pan Kläsener. Jeho omluvy a ujišťování, že Ringier bude stejně jako Axel Springer Verlag plnit uzavřené dohody, mě neuklidnily. Dny příští tomu daly za pravdu. Michael Ringier, majitel českého vydavatelství, nás sice pozval do švýcarského Zurichu a sliboval skvělou budoucnost našeho partnerství, vše ale nakonec dopadlo úplně jinak.

Ringier ČR nasadil do vedení vydavatelství K-service svého manažera, moje exekutivní úloha tím končila, další setrvávání na pozici ředitele ztratilo smysl, a bylo jen otázkou času, kdy TÝDEN „spadne“ mezi ostatní tituly vydavatelství Ringier. Ukázalo se, že rozmáchlý koncept TÝDNE na 100 barevných stranách s početnou redakcí je pro český mediální trh příliš velký, příliš nákladný. Z hlediska tematického záběru, šíře novinářských žánrů a rozsahu byl časopis na českém mediálním trhu ve své době mimořádný. Stejně tak mimořádná byla i parta novinářů, která se tenkrát v redakci na Skloněné ulici sešla.

V únoru 1998 jsem Ringierům předal svůj podíl, převzal vyrovnání a po více jak třech hektických letech jsem z vydavatelství K-service odešel. Také Karel Hvížďala nedokázal s Ringier ČR dlouho koexistovat, z pozice šéfredaktora TÝDNE odešel v roce 1999. Musím říct, že jeho vize, zkušenost i profesionální přístup k novinářské profesi byl obdivuhodný. Postupně se celá redakce časopisu TÝDEN rozutekla.

Já potom odjel na lyže do Nízkých Tater. Dlouho jsem si však relaxu neužil. Nevím jak, ale o konci mého angažmá v projektu časopisu TÝDEN se dozvěděl podnikatel a majitel PPF fondů Petr Kellner. Bylo to v březnu 1998, když mě kontaktovala za účelem schůzky jeho sekretářka. Kellner na mě přišel s myšlenkou projektu ekonomického týdeníku. V té době ještě neměl žádné zkušenosti s vlastnictvím médií. Jeho fondům se na trhu dařilo a média ho evidentně vzrušovala a přitahovala. Seděl tehdy na Pankráci v sídle České pojišťovny, kterou se mu podařilo s pomocí IPB v 90. letech ovládnout. Začali jsme se scházet. Chtěl do detailu vědět, co založení a vydávání seriózního média obnáší. Začal jsem o projektu přemýšlet a postupně na něm pracovat.

Kellner byl nesmírně vytížený a pracovitý, neustále si s někým telefonoval, pořád něco řešil. Scházeli jsme se různě, ze začátku vždy večer po hospodách. Na schůzku přišel obvykle trochu později, než jsme měli domluveno. Sedl si a jak v saloonu na divokém západě místo koltů položil na stůl dva mobily, pak jsme si začali povídat. Stále zdůrazňoval, že chce mít seriózní ekonomický týdeník, ale vždy neopomněl podotknout, že nechce, aby mu někdo dal bombu do autu, až se dozví, že majitelem periodika je právě on. Naše dohoda byla taková, že já založím vydavatelství, do kterého PPF později kapitálově jako druhý akcionář přistoupí. Po nějaké době jsme se už scházeli přímo v sídle PPF na Pankráci, většinou v pozdních nočních hodinách, někdy až před půlnocí. Jeho odpolední sekretářka paní Renáta, později druhá manželka a dnes nejbohatší Češka, mně tenkrát vařila čaj. Když jsem seděl v zasedačce vedle jeho kanceláře u velkého stolu, Kellner chodil kolem, nikdy si nesedl. Tak jsme diskutovali. Když na to dnes vzpomínám, měl talent stratéga. Je škoda, že už mezi námi dnes není. Česká republika nemá mnoho takových manažerů, vizionářů.

Souběžně s přípravou projektu a jeho byznys plánu jsem musel urychleně přemýšlet o tom, kdo bude šéfredaktor nového týdeníku. V TÝDNU pracoval v rubrice peníze Ištván Léko, výborný investigativní novinář. Když jsem ho oslovil a vysvětlil mu, o co se jedná, dlouho se nerozmýšlel a moji nabídku přijal. Začali jsme shánět lidi; nejdříve redaktory do nové redakce, o něco později také grafiky a konečně i lidi do inzerce a obchodního oddělení, které mělo na starosti distribuci a prodej. Vedle Ištvána Léko, který i v EURU plně uplatňoval své investigativní schopnosti a zkušenosti, byl pro organizaci a řízení reakce nenahraditelný jeho zástupce novinář Pavel Páral. Novému týdeníku jsme vymysleli název EURO. Otcem loga i layoutu týdeníku byl grafik Jindřich Jetel, velký bohém a úžasný člověk. Redakce byla složena ze zkušených novinářů, za všechny musím zmínit Karla Kleina, Ondřeje Léra, Josefa Michla, Janu Havligerovou, Romana Pospíšila, Jana Kreidla a další. Týdeník sázel hodně na obraz, proto jsem byl rád, že k nám z TÝDNE přišel zkušený fotograf a profesionál Tomáš Novák.

V červnu 1998 jsem dle dohody s Kellnerem založil vydavatelství EURONEWS a.s., které mělo vydávání nového týdeníku EURO v předmětu činnosti. Sídlili jsme na Smíchově v Holečkově ulici. Kellner přes naši dohodu o brzkém podpisu partnerské smlouvy pozorně sledoval, jak se mi daří celé vydavatelství personálně vybudovat a titul připravit ke vstupu na trh. Vše šlo podle plánu. Skupina PPF ale nakonec do společnosti EURONEWS přistoupila smlouvou až na přelomu srpna/září 1998 tj. necelé dva měsíce před vydáním prvního čísla. Byly to nervy! Osobně jsem měl jeden problém: s Ringier ČR jsem při odchodu z TÝDNE podepsal roční konkurenční doložku, což znamenalo, že jsem za vydavatelství EURONEWS nemohl oficiálně vystupovat.

26. října 1998 vyšlo první číslo týdeníku EURO, které bylo slavnostně pokřtěno v Lapidáriu na pražském výstavišti v Holešovicích. Kmotry týdeníku se stali tehdy významní kapitáni českého průmyslu. V projektu jsem od jeho počátku využíval všech zkušeností, které jsem za minulé čtyři roky načerpal v TÝDNU. I zde museli všichni členové redakce ctít přísné zásady nezávislosti a profesionality, které pro ně vyplývaly z etického kodexu, jenž byl nedílnou součásti každé pracovní smlouvy. Už od prvního čísla se týdeník netajil svou ambicí být štikou mezi ekonomickými tituly na trhu, přinášet aktuální a fundované informace z domácí i zahraniční ekonomiky. Postupně se dařilo plnit byznys plán jak co do příjmů z inzerce, tak i z prodeje a předplatného.

Investigativní zaměření týdeníku však postupně začalo narážet na zájmy druhého z akcionářů. Od poloviny roku 1999 jsem byl ze strany PPF pod stále větším tlakem, abych odvolal Ištvána Léko z pozice šéfredaktora zejm. poté, když se redakce týdeníku začala do hloubky zabývat kauzou vytunelování společnosti Liberta, za kterou stál tehdy sloužící ministr financí Ivo Svoboda (myslím, že tehdy probíhalo něco jako přelicencování investičních společností). Skupina PPF na mě tenkrát nasadila Marcelu Dolečkovou, velkou dámu a komunikátorku, aby mě přemluvila a já šéfredaktora Ištvána Léko odvolal.

Vše ale dopadlo úplně jinak, s paní Marcelou jsme se nakonec skamarádili, chodili jsme spolu za Prahu na procházky. Tlaku PPF jsem neustoupil s odkazem na etický kodex každého redaktora. Naše vztahy v akcionářské struktuře vydavatelství se potom dále zhoršovaly. Záměr vydávat vedle EURA další titul Point, který měl být zaměřen na marketing a komunikaci, byl tak od začátku odsouzen k neúspěchu. Skupina PPF nasadila do vydavatelství své lidi. Přemýšlel jsem, co dál. V polovině roku 2000 jsem se s Petrem Kellnerem potkal, korektně jsme se domluvili, že PPF odkoupí hodnotu mého akciového podílu ve vydavatelství EURONEWS i ochrannou známku týdeníku. Naše vyrovnání proběhlo dle dohody.

Tak skončila moje divoká léta devadesátá ve vydavatelské branži. Když na tu dobu s odstupem času vzpomínám, ničeho nelituji. Bylo mi ctí potkat řadu vynikajících lidí, novinářů – všichni společně jsme budovali nezávislou českou žurnalistiku. Řada z nich k nám dodnes přes média promlouvá. Vážím si jejich práce a děkuji, že jsem je mohl v redakcích obou týdeníků potkávat, být jejich kolegou!

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit