Dějiny sovětského bloku jsou plné příběhů lidí, kteří se střetli s vládnoucím systémem, říká historik Blažek
ROZHOVOR
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas. Historik Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX. století, v rozhovoru přibližuje, jakou transformací si festival během let prošel a proč je důležité si připomínat události roku 1989.
Letošní ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní je jubilejní. Čtyřdenní maraton projekcí, debat, seminářů a studentských soutěží se koná již popáté. Je největší akcí, kterou Muzeum paměti XX. století pořádá. Jak se z vašeho pohledu od svého vzniku proměnila?
Je to velká změna. První ročník se v roce 2020 uskutečnil v obtížných podmínkách. Vypukla pandemie covidu-19 a vše bylo jinak, než jsme plánovali. Proběhl z pohledu diváků ve virtuálním prostředí. Účastníci debat byli v kinosále Bia Oko přítomni sami a mluvili do kamer. Sledovanost byla nakonec dobrá a ohlasy na promítané filmy a následné besedy jsme měli příznivé, takže jsme se rozhodli pokračovat. Druhý ročník byl pandemií ovšem také ovlivněn, diváci i hosté museli mít roušky. Teprve třetí ročník se uskutečnil tak, jak jsme si naplánovali. Mohli jsme na dopolední projekce pozvat školy, přibyly různé doprovodné akce, které jsme na začátku neměli. Zavedli jsme přehlídku studentských filmů. Výrazně se rozšířil prostor věnovaný základním a středním školám. Proměnil se počet partnerů festivalu. Hlavním podporovatelem je hlavní město Praha, zakladatel Muzea paměti XX. století. Od druhého ročníku nás podporuje také Česko-polské fórum a klíčovým partnerem je i Česká televize. Od minulého roku spolupracujeme s Ústavem pro studium totalitních režimů. V letošním roce jsme získali rovněž podporu od Prague City Tourism. Dlouhodobě spolupracujeme na programu s Národním filmovým archivem, Vojenským historickým ústavem a kulturními centry řady zahraničních států. V programové radě je mnoho známých režisérů, dokumentaristů a historiků. Další významnou změnou je fakt, že původně festival začínal jako festival dokumentárních filmů, ale nyní máme v programu i hrané a animované snímky či experimentální studentské filmy. Žánrová pestrost je nepoměrně větší než na začátku, což umožňuje také to, že máme nyní k dispozici dva kinosály v Kině Atlas, s nímž spolupracujeme od roku 2023. Díky tomu jsou součástí festivalu různé semináře, workshopy a máme prostor pro uspořádání slavnostního závěrečného večera.
PODCAST: Co nám dá ČT za to, že jí budeme platit víc? A jak to dopadne s Václavem Moravcem?
V čem spatřujete největší přínos festivalu?
Festival se zaměřuje na témata, kterým se věnuje Muzeum paměti XX. století. V současnosti se jedná o největší českou filmovou přehlídku filmů, které se věnují soudobým dějinám. Festival je unikátní tím, že umožňuje setkávání lidí, kteří se zajímají o historii a současně mají rádi filmy. Důležité místo mají v programu debaty tvůrců s diváky. Vytváří příležitost pro mladé tvůrce, aby se mohli se známit s renomovanými režiséry. Je to prostor, který je zároveň věnován debatám o soudobých dějinách nejen v Československu, ale i v dalších státech bývalého sovětského bloku a některých západních státech.
Ústředním tématem festivalu je rok 1989 v Československu a dalších státech sovětského bloku. Proč je důležité si události tohoto roku připomínat? A to nejen tehdy, když se jedná o kulaté výročí, jako je tomu tento rok?
Pád komunismu je jednou z největších událostí nejen 20. století. Změnil zásadním způsobem tvář Evropy, ale měl velký vliv na události v dalších částech světa. Zmizela jedna velká říše, která byla vybudována jako totalitní. Nechala za sebou velké množství obětí a zničených životů. Dějiny sovětského bloku jsou proto plné příběhů lidí, kteří se střetli s vládnoucím systémem a dostali se do hraničních životních situací. Komunistické režimy byly ovšem udržovány nejen represí a výhodami pro privilegované vrstvy, ale od šedesátých let také více sofistikovanými metodami, pomocí kterých byla kontrolována a usměrňována společnost. V letošním roce si chceme připomenout filmové obrazy historických událostí konce osmdesátých let. Je to rozhraní dvou epoch, které velmi přitahovalo filmaře jak dokumentárních, tak i hraných filmů. Chceme též připomenout dobové televizní zpravodajství v Československu, které mělo navíc v listopadu 1989 různou podobu.
Jak jste vy sám prožíval rok 1989 a jeho závěr? Na jaké nejvýraznější momenty si vzpomenete?
Byl jsem ve třetím ročníku střední průmyslové školy na poměrně malém městě nedaleko západních hranic. Dějepis mě sice zajímal, ale vůbec jsem si neuměl představit, že bych se tomuto oboru mohl někdy věnovat profesně. Rodiče z matčiny strany pocházeli ze selského prostředí a prožili na venkově nucenou kolektivizaci, která přinesla velké utrpení mnoha lidem. Když přišel listopad 1989, byl jsem na rozdíl od mnoha spolužáků docela poučený. Stal jsem se členem celoškolského stávkového výboru za naši třídu. Tam jsem zažil situace, které nebyly nepodobné Škvoreckého Zbabělcům. Měly takovou tragikomickou podobu. Učitelé měnili své postoje během několika hodin. Asi po dvou týdnech jsem z výboru odešel, protože neměl po mnoha debatách žádné výsledky. Dokonce kolegové odmítali zrušit školskou organizaci Socialistického svazu mládeže. Byl to zvláštní kontrast, protože na jednu stranu jsem měl velkou radost z toho, co se v Československu děje, ale v tom mikrosvětě to mělo spíše demotivující povahu. Přesto to pro mne byly zcela klíčové okamžiky, které mne také nasměrovaly ke studiu soudobých dějin. Je to ovšem zvláštní, že jsem nyní po pětatřiceti letech vlastně už pamětníkem.
