Reportování o Sýrii bylo strašně ohnuté, říká diplomatka Eva Filipi
DIPLOMATKA NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ
ROZHOVOR
Posledních deset let byla tzv. nejkontroverznějším členem české diplomatické služby. Eva Filipi, několikanásobná velvyslankyně, vedla ambasádu v Sýrii od října 2010, brzy nato však propuklo arabské jaro a i v Sýrii nepokoje a posléze občanská válka. Všichni velvyslanci států Evropské unie byli na protest proti režimu Bašára Asada z Damašku staženi, zůstali jsme jen my, k nelibosti některých lidí v zahraničí i u nás doma.
Některé z nich na ministerstvu zahraničí nebo v mezinárodních institucích Eva Filipi iritovala navíc ještě obsahem svých diplomatických zpráv posílaných do ústředí. Stažena byla však i přes svůj věk teprve současným ministrem Janem Lipavským (Piráti). Náš rozhovor vznikl asi tři týdny po návratu velvyslankyně do Prahy. Jeho leitmotivem je otázka, nakolik se můžeme spolehnout na tradovaný výklad různých konfliktů dneška se zkušeností, jakou Filipi udělala v Sýrii.
Váš pobyt v Sýrii byl sporný. Část odborné veřejnosti prosazovala zavření ambasády, prý abychom nelegitimizovali krvavý režim Bašára Asada. Proč bylo užitečné v Damašku zůstat?
Odpověď bych rozdělila na dvě roviny. Ta první je jakýsi praktický humanismus. V Sýrii máte české občany, evropské občany, spousta Syřanů má americký pas. Těm lidem na místě pomáháme a máme opravdu velké výsledky, včetně repatriace mnoha syrských Američanů. Například za covidu jsme jich 250 převezli autobusy z Damašku do Libanonu. Podařilo se nám dostat z vězení několik méně závažných i více závažných případů. To je užitečná práce, příjemná tím, že po ní máte zážitek konkrétního výsledku. Ta druhá rovina, z níž pocházejí všechny ty kontroverze, je tato: na místě sledujete dění zevnitř a máte mnohem lepší vhled do toho, co se opravdu děje. Tím pádem jednak reportujete do svého ústředí, my do Prahy, kde pak mohou přijímat informovaná rozhodnutí, zadruhé můžete si tak jako my vytvořit skupinu podobně smýšlejících v rámci EU a s tou se snažit přiblížit unijní politiku realitě.
Politika EU vůči Sýrii není realistická?
Je dvanáct let stejná, od roku 2012 hlásáme: Asad musí odejít. Dnes už to takhle explicitně a s jeho jménem neříkáme, ale politika změny režimu je v pozadí pořád. Nám z oné skupiny podobně smýšlejících – tedy Čechům, Italům, Španělům, Rakušanům a několika dalším – vadilo, že závěry evropských rad jsou jedenáct let pořád tytéž, ale za těch jedenáct let jsme s těmito závěry nedosáhli vůbec ničeho. Realita je taková, že Bašár Asad má po jedenácti letech sankcí moc pevně v rukou a nevidí důvod ji odevzdat.
A bylo v onom roce 2012, tedy už po těžkých bojích armády s povstalci, správné chtít Asadův odchod?
Co byl na jaře 2011 v Sýrii ten spouštěč? Vždycky se zmiňuje demonstrace v Dar’á, při níž padli tři lidé. Kdo střílel?
Není a celkem ani v té době nebylo tajemství, že ozbrojenou islamistickou opozici podporovalo Turecko. Proč?
Chápu vaše líčení správně, že v té první fázi skutečně tvrdě protirežimní byli jenom islamisti?
Asad při potlačování opozice zjevně na životy nehleděl. Co říkáte na číslo 300 000 a víc mrtvých civilistů?
Jaká je v Sýrii obecně atmosféra? Poznáte na ulici, že jste v diktatuře?
Řekla byste, že mezi Syřany, kteří zůstali a žijí na vládou kontrolovaných územích, má Asad reálnou podporu?
Ještě jste v Damašku působila, když na Izrael zaútočil z Gazy Hamás. Jaké to bylo?
Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.
