Výlet do rozděleného města. Polský a Český Těšín

Na okrajích České republiky leží hned dvě města rozdělená státní hranicí. Jedním z nich jsou České Velenice, bývalé nádražní předměstí rakouského Gmündu, oddělené od svého mateřského města jen tenkou a mladou Lužnicí. Tím druhým je Těšín. Na české straně opět leží železniční uzel – o ty železnice ostatně také před sto lety v obou případech šlo – a zdejší Lužnice se jmenuje Olza. V atlasech ji sice najdete pod novodobým názvem Olše, ale to tady nikdo nevypustí z huby, ani Češi, ani Poláci.

Na rozdíl od Gmündu je Těšín velké město a dříve bylo i hodně významné, bývalé sídlo Těšínského knížectví. Jeho správní moc sahala od Ostravice až po Bílsko, vládli tu Piastovci a později i Habsburkové; a není to nijak dávná historie, vždyť poslední těšínský kníže, Bedřich Rakousko-Těšínský, zemřel v exilu roku 1936.

Po rozpadu Rakouska-Uherska rozsekla bohatou a úrodnou zemi sedmidenní válka mezi Polskem a Československem a její rozštěpení definitivně potvrdily velmoci, které přiřkly ČSR strategicky důležitou železnici do Košic a Polsku druhý břeh Olzy. To znamenalo, mimo jiné, konec pro místní tramvajový provoz, který byl spuštěn teprve roku 1911 a který se kvůli pohraničním kontrolám a nájezdům pašeráků stal neúnosně komplikovaným. Ke krátkému sjednocení pod polskou vlajkou došlo roku 1938, kdy Poláci zabrali Těšínsko v rámci pomnichovské likvidace naší země. Po necelém roce se většinově německé město stalo součástí třetí říše. Po porážce Německa pak došlo k obnovení polsko-československé hranice v předválečné podobě. Město přežilo válku bez větších škod, s výjimkou zdejší židovské komunity. Jak její příslušníci, tak obě synagogy padly za oběť nacistům.

Prochází-li státní hranice přímo městem, můžete poměrně jednoduše posoudit, jak se kde žije, a odvážnější povahy se mohou přestěhovat i z jedné strany na druhou. Těšínská hranice byla v 80. letech, za Jaruzelského junty, němým svědkem toho, jak špatně na tom Polsko vůči Československu bylo. Na jedné straně byly k dispozici aspoň základní potraviny v libovolném množství, na druhé panoval nedostatek narovnávaný jenom černým trhem. Obdobné poměry platily pro oblečení, hračky, různé spotřební zboží: polské krámy zívaly prázdnotou. Bývalé knížecí město Českého království, po kterém tu zůstala ještě historická rotunda sv. Mikuláše a sv. Václava, tehdy odtržením od své staré země jednoznačně trpělo.

Uplynulo třicet let a poměry se zásadně proměnily, ovšem v náš neprospěch. Na polské straně se ještě dají najít drobné stopy bývalé bídy, jako třeba léta nenatřené zábradlí u silnice. Ale staré město neskutečně rozkvetlo. Jdete-li z hlavního náměstí, Rynku, ulicí Hlubokou směrem k habsburskému zámečku, mohli byste být zase ve starém Rakousku, aspoň v dobách, kdy tam ještě nežilo příliš mnoho mohamedánů. Cestou míjíte vzorně opravené secesní domy, kavárny, restaurace, muzea, školy. Všude je živo a přitom čisto, žádní opilci se nepovalují po ulici, jak bylo v dávných osmdesátkách ještě běžné. Sejdete dolů k řece, před hraničním mostem smíte na chvíli obdivovat dokonale zrekonstruovanou historickou tramvaj (i zevnitř, nikdo vám ve vstupu bránit nebude; žádné „nedotýkejte se vystavených předmětů“) a pak už jen překročíte Olzu do…

… no, a to je právě to. Kam? Papírově je to Česká republika, prakticky spíš Rumunsko. Rakousko a Rumunsko spolu nikde nesousedí, ale kdyby sousedily, kontrast mezi nimi by byl zhruba stejný, jaký uvidíte na třídě honosně zvané Hlavní. Hlavní třída Českého Těšína, naše výkladní skříň směrem do ciziny, je depresivní místo plné podivných krámků s levným chlastem, obléhaných lidmi, již se neštítí chodit ven v teplácích. Jako by tu ani nebyla zdravá řevnivost mezi sousedy, snaha vyrovnat se aspoň trochu tomu, co leží půl kilometru odsud za nepříliš širokou řekou. Jako by to tu bylo dvakrát chudší než naproti, nejenom co se peněz týče, ale i ve věcech duševní úrovně a kultury.

Neodvedli jsme s tou naší půlkou Těšína dobrou práci. Obě ta města jsou z hlediska svých vzdálených metropolí periferie, ale u nás jako by periferie nehrály v národním životě žádnou roli. Praha a Brno, dvě města zamilovaná do sebe samých, sotva vnímají jejich existenci. Stahují k sobě peníze, moc a talentované lidi a zpátky dávají jen holé minimum.

Nedivil bych se, kdyby tu příští volby vyhrála nějaká příšerná strana. Pokud se tak stane, nebude to výsledek nějaké Putinovy propagandy, ale pomsta místních lhostejné vrchnosti. Poslední zbraň, kterou naše zapomenuté regiony mají, je totiž volební hlas.