Umělý redaktor

KOMENTÁŘ

Umělý redaktor
Pronikání počítačů do světa psaní na zakázku bude nějakou dobu trvat. Začne u drobných noticek z nezáživného utkání v házené juniorů, kterého se nezúčastnil žádný živý reportér, ale které se dá automaticky analyzovat ze vzniklého videozáznamu. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kdysi, kdesi jsem četl zajímavou poznámku: kdyby novinářům hrozilo, že jednoho dne přijde majitel novin a řekne jim „tak od prvního ledna rušíme 50 procent míst a nahradíme vás levnějšími přistěhovalci z Bangladéše“, vypadal by přístup novinářské obce ke snadné prostupnosti hranic podstatně méně vstřícně, než teď obvykle vypadá – zvláště pak na Západě. Mít „kůži ve hře“, jak říká Nassim Nicholas Taleb, změní člověku perspektivy.

Levní přistěhovalci z Bangladéše pozici novinářů nijak neohrožují a ohrožovat nebudou. Dobrá znalost místního jazyka a místních poměrů, která je pro novinařinu nezbytná, se nedá jen tak transplantovat z hlavy do hlavy. Existenční hrozba se ale pomalu přibližuje z jiného směru a jmenuje se umělá inteligence.

 

U technického vývoje mají lidé nebezpečnou tendenci podceňovat první prototypy, protože z jejich neohrabanosti a nevýkonnosti není bezprostředně vidět skutečný revoluční potenciál oboru. První let bratří Wrightů stěží překročil délku třiceti metrů a první počítač ENIAC byl extrémně pomalý; a přesto od nich vedla poměrně krátká cesta ke skutečným stíhačkám a počítačům, na kterých už nic směšného nebylo a s jejichž pomocí se vyhrávaly války a létalo na Měsíc. Podobným dojmem na mne působí ChatGPT, „kecálek“ založený na současné AI jménem GPT-3. Zatím neohrožuje dominanci živých novinářů o nic více, než Wrightova dřevěná konstrukce ohrožovala dominanci balonů a vzducholodí, ale ten potenciál tam je.

Dosavadní publicistická činnost ChatGPT připomíná spíš „bullshitování“ s řadou faktických chyb, ale ty faktické chyby se v dalších generacích modelu postupně vychytají, a co se „bullshitování“ týče, až příliš mnoho lidí si na něm založilo úspěšnou kariéru, takže pro robota to také zásadní překážka nebude.

A schopnost generovat originální myšlenky, typická pro určitou menšinu lidí, není pro publikační úspěch příliš důležitá. Takový Malcolm Gladwell se stal autorem bestsellerů právě proto, že dokonale ovládá umění sdělit svým čtenářům přesně to, co chtějí slyšet a co už nejspíš někde jinde i slyšeli. Nedá se tedy říci, že by AI na cestě k budoucímu úspěchu čelila nemožně vysokým principiálním bariérám, i kdyby originální myšlení nikdy nezvládla.

Pronikání počítačů do světa psaní na zakázku bude nějakou dobu trvat. Začne u drobných noticek z nezáživného utkání v házené juniorů, kterého se nezúčastnil žádný živý reportér, ale které se dá automaticky analyzovat ze vzniklého videozáznamu. Bude pokračovat neutrálními zprávami z akciových trhů a podobných dobře vyčíslitelných jevů, na kterých se „vychytá“ nejvíce triviálních chyb. Ale jednoho dne, doufejme, že v dostatečně daleké budoucnosti, budou programy stokrát silněji než dnes schopny věrohodně napodobit libovolného autora. Tak dobře, že ani on sám jasně nerozezná, kterou větu napsal kdo.

V Kyberiádě, sbírce sci-fi povídek vizionářského polského autora Stanisława Lema, vystupuje robotický bard postavený jedním konstruktérem, kterému druhý konstruktér zadává různá nemožná témata ke zbásnění. Ve Varšavě na Koperníkově polytechnickém institutu tomuto fiktivnímu bardovi dokonce postavili (ocelovou) sochu. Pouhých šedesát let po svém vzniku by se povídka o robotickém bardovi mohla stát realitou. A ne-li za šedesát, tak za sedmdesát let, což je mimochodem pořád kratší období, než byla délka života samotného Stanisława Lema. Za jeden život se toho dnes dá zažít hodně.

Rád bych sám sobě namluvil, že žádného „umělého Kechlibara“ přece lidé nebudou chtít číst, ale nějak mi ten sebeklam nejde…

×

Podobné články