„Vnímání Mašínů a ozbrojeného odporu se v Česku posouvá“

Rozhovor s historikem a předsedou programové rady festivalu Nezlomní a obětovaní Petrem Blažkem o tématu a programu letošní přehlídky, o rozdílných postojích k sovětské nadvládě v jednotlivých státech východního bloku, o vzniku knihy Cesta na severozápad a o posunech v hodnocení ozbrojeného odporu proti komunismu. Celý program festivalu Nezlomní a obětovaní včetně možnosti zakoupit vstupenku do kina Atlas je ZDE.

Letošní festival má širší téma protikomunistického odboje, s důrazem na příběh skupiny bratří Mašínů, od jejichž útěku na západ uplynulo 70 let. Z pohledu člověka, který příliš tuto problematiku nesleduje, se může zdát, že například na rozdíl od Polska, kde přežívaly až téměř do 60. let 20. století protikomunistické partyzánské skupiny, v Československu podobně velký odboj proti komunismu neexistoval – alespoň ne se zbraní v ruce. Je to pravda, nebo ne?

Polská situace byla skutečně výrazně odlišná. Souvisela s odlišnými historickými zkušenostmi. Poláci se tradičně dívali východním směrem s nedůvěrou. Rozšířená byla rusofobie, která byla rovněž základem pro jejich postoje k bolševickému Rusku, se kterým Polská republika bojovala v roce 1920 o přežití. V roce 1939 se Sovětský svaz a Německo staly spojenci a napadly Polsko z obou stran. Polská armáda na rozdíl od československé bojovala a přinesla obrovské oběti i na východní frontě. Stačí vzpomenout jen slovo Katyň. Rudá armáda byla proto později vnímána většinou polské společnosti jako okupační armáda. V této nelehké situaci svedly v druhé polovině 40. let ozbrojené oddíly polské podzemní armády nerovný boj s oddíly sovětské armády a nové polské vlády, která byla přímo dosazena Moskvou.

V Československu byla po druhé světové válce přeci jen jiná situace, i když třetí republika měla také výrazně autoritativní rysy. Komunistická strana zde měla ovšem nepoměrně silnější postavení a dokázala postupně ovládnout zásadní pozice ve státě. Protikomunistický odboj přesto v Československu existoval, byť nebyl zdaleka tak početný jako v Polsku či v Pobaltí. Postupně vznikla řada odbojových skupin a nechyběly dokonce ani pokusy o ozbrojené povstání, které však byly bohužel infiltrovány komunistickými bezpečnostními složkami. Po únoru 1948 začaly být také více aktivní západní tajné služby, které do Československa vysílaly kurýry se zpravodajskými úkoly. V roce 1949 vznikla ve Washingtonu Rada svobodného Československa, která se měla stát zárodkem exilové vlády. V roce 1951 začalo z Mnichova vysílat Rádio Svobodná Evropa, které vyzývalo Čechy a Slováky k odboji proti komunistické vládě. Mezi posluchači nechyběli bratři Mašínové a jejich přátelé, kterým je letošním ročník festivalu věnován.

Ačkoli celý takzvaný východní blok měl po čtyřicet let od druhé světové války stejného uzurpátora, totiž Sovětský svaz, jednotlivé země na násilnou sovětizaci a nesvobodu reagovaly různě a s různou intenzitou. Obrazí se tyhle specifické situace také v zahraničních filmech, které na festivalu běží?

Sovětizace střední a východní Evropy měla řadu podobných rysů, ale současně také mnoho odlišností. Jak ve zmíněném Polsku, tak v pobaltských státech či na Ukrajině existovalo rozsáhlé protikomunistické podzemí, do kterého se zapojily desítky tisíc lidí. Na festivalu budeme promítat hned několik filmů, které se zabývají tímto tématem. Jedním z nich je polský film Zapora, který jeho režisér Konrad Starczewski věnoval jednomu z tzv. prokletých vojáků, jak se v Polsku říká protikomunistickým odbojářům. Major Hieronim Dekutowski, krycím jménem Zapora, bojoval za války s německými okupanty a poté s komunisty. V jeho životopise je také československá stopa, když se v roce 1945 neúspěšně pokusil získat pomoc na velvyslanectví USA v Praze. V roce 1947 byl při pokusu o útěk na Západ zadržen, o rok později byl odsouzen komunistickým soudem k trestu smrti a o dva roky později zastřelen. Promítat budeme také dva litevské a ukrajinské filmy, které se zabývají protikomunistickým odbojem.

Připravil jsi k vydání vzpomínky bratrů Mašínů a Milana Paumera s názvem Cesta na severozápad. Kdy vznikly? A mluvil jsi se všemi aktéry osobně?

Rukopis jejich vzpomínek na cestu do Berlína jsem získal od Olgy Bezděkové, se kterou jsme se dvakrát vypravili za hlavním autorem Ctiradem Mašínem do USA. S Josefem Mašínem jsem se vídal zpočátku v Německu, kde má pobočku jeho firma. A Milana jsme oba znali dlouho, žil od 90. let v Poděbradech. Vzpomínky vznikly na konci 50. let, kdy odešli z armády USA. Chtěli je vydat, ale nakonec z toho sešlo. Poprvé je využil až Ota Rambousek v polovině 80. let, když psal knihu Jenom ne strach. Vycházeli z nich i další autoři včetně Barbary Masin a Jana Nováka. S Olgou Bezděkovou jsme oslovili další autory, kteří napsali do knihy své texty. Připravil jsem z dokumentace komunistických bezpečnostních složek a archivů pamětníků rozsáhlou obrazovou přílohu, kde byla poprvé publikována řada dobových fotografií a dokumentů. Hodně mi to poté pomohlo při tvorbě historické expozice Památníku tří odbojů v Lošanech. Nechybí tam také úvodní dokumentární film, který natočil režisér Martin Vadas, jehož připravovaný snímek o bratrech Mašínech budeme na festivalu promítat.

Památník v Lošanech byl dokončen minulý rok. Slavnostního otevření se zúčastnil také premiér Petr Fiala, předseda horní komory parlamentu Miloš Vystrčil a řada dalších politiků a osobností. Je možné to chápat jako signál, že se vnímání ozbrojeného odporu proti komunismu přeci jen trochu posouvá?

Zmíněný památník je dokladem tohoto posunu, neboť vznikl díky převážně drobným dárcům, kteří přispěli ve veřejné sbírce. Lošanský památník vznikl podle architektonického návrhu Tomáše Hradečného a jeho přátel z ateliéru IXA, kteří stejně jako řada dalších lidí a firem pracovali za náklady či zdarma. Pomohl nám také Středočeský kraj, jehož příspěvková organizace Regionální muzeum v Kolíně zajišťuje jeho správu. Letos byli také opět navrženi Senátem na vyznamenání bratři Mašínové a další členové jejich odbojové skupiny. Na stranu druhou se proti jejich vyznamenání postavil prezident, který má sám komunistickou minulost.PhDr.

V programu festivalu se po letošním pilotním projektu už definitivně zabydlela i soutěžní sekce studentských filmů, tentokrát nejen z pražské FAMU, ale hned z několika českých, moravských i slovenských filmových škol. Myslíš, že dnešní dvacátníky zajímá 20. století? Chápou ho jako období, které se stále propisuje do našich současných postojů a rozhodování (třeba v případě postoje k přepadení Ukrajiny), nebo jako mrtvou minulost?

Historie podle mých zkušeností značnou část studentů zajímá, pokud je ovšem zajímavě přiblížena. 20. století bylo plné hraničních událostí, podnítilo mnoho dramatických životních osudů. Každá generace si navíc tvoří svůj vlastní pohled na dějiny, který může být pro ostatní inspirující. Jsem proto rád, že letos již podruhé budeme mít na festivalu studentskou sekci, kterou připravil člen naší programové rady Jiří Voráč.