Vytáhneme na vás naše plyšáky

KOMENTÁŘ

Vytáhneme na vás naše plyšáky
Snaha obklopit se znaky dětství zjevně –⁠ přinejmenším v očích podobně smýšlejících –⁠ nijak neoslabuje dospělé nebo rádoby dospělé poselství, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Konflikt na Blízkém východě je strašlivě, smrtelně vážná věc. To ovšem neznamená, že zuřivá debata, která se o něm vede, občas není někdy až groteskní, byť třeba mrazivým nebo velice vypovídajícím způsobem. Jeden se nestačí divit. Radikální feministky, pro něž je z jejich hlediska nevhodně zvolené slovo projevem nepřijatelného a brutálního sexuálního násilí, najednou dokážou mávnout rukou nad mučením a znásilňováním žen, pokud se ho dopouštějí bojovníci za „správnou věc“ a tak dále a tak podobně. Od určitým způsobem uvažujících lidí doba vyžaduje značnou pružnost. Je na co se dívat a člověku to místy leze na mozek.

Ale já chtěl psát o Gretě Thunbergové a jejím plyšákovi. I když. Ono není úplně jasné, jestli je její. Světoznámá ekologická aktivistka zaujala stanovisko ke konfliktu na Instagramu, zveřejnila tam společnou fotku se třemi dalšími mladými aktivistkami. Každá z nich má v ruce transparent s nějakým propalestinským sloganem. Na opěradle křesla za Thunbergovou je namodralý plyšák, představující nějakou roztomilou mořskou obludku, dala by se v něm snad vidět chobotnice.

 

V plyšákově přítomnosti na fotce byl odhalen skrytý význam: chobotnice byla dříve často používaná jako metafora (slovní či obrazová) pro moc „světového židovstva“. Hračka tedy měla být signál pro zavilé antisemity všeho druhu: jsme s vámi. Ještě před měsícem by mi tahle teorie přišla naprosto ujetá. Ve dnech, kdy v Berlíně někdo značkuje šesticípou hvězdou domy, v nichž bydlí Židé, a kdy se kdejaký vášnivý bojovník proti rasismu projevuje jako ten nejhorší antisemita, mi to sice pořád přišlo přehnané, ale vlastně jsem se nedivil, že to někoho v té šílené atmosféře napadlo. Thunbergová se později od toho antisemitského výkladu distancovala a vysvětlila, že plyšák je na fotce, protože plyšové figurky často používají autistické děti jako nástroj vyjádření emocí.

Greta Thunberg posted this on Instagram. pic.twitter.com/vgPM5KVkUu

— Visegrád 24 (@visegrad24) October 20, 2023

Stejně je to v něčem zvláštní. Greta Thunbergová se proslavila tím, že v šestnácti inspirovala klimatické protesty školáků a středoškoláků, stala se jejich tváří, „hlasem“ (uvozovky používám proto, že začínám být alergický na způsob, jímž se v soudobém diskurzu používá slovo hlas). Z toho titulu také oslovovala všelijaká shromáždění důležitých lidí. Dnes je už dospělá, je jí dvacet let, asi by se dalo říct, že má bohatší životní zkušenosti než většina jejích vrstevníků. Je o ní také známo, že trpí autismem, dřív ho v rozhovorech označovala za superschopnost, což –⁠ nemůžu si pomoct –⁠ nepovažuji za zrovna vhodné (i s ohledem na lidi, jejichž autismus má výrazně víc zničující projevy než v případě GT).

Jistě je v kontextu současného dění naprosto bezvýznamné, jestli se Greta Thunbergová fotí s hračkou, anebo bez ní. Ale myslím, že tím vyjadřuje něco širšího. Plyšák –⁠ i v tom kontextu, který ve svém vysvětlení zmiňuje Greta Thunbergová –⁠ je atribut dětství. Na sociálních sítích se přitom dá najít spousta fotek, na nichž jsou zachyceni mladí dospělí (ale nejenom mladí) ve společnosti plyšového zvířete, a nezřídka jsou to snímky, které doprovázejí sdělení o čemsi vážném. Ta snaha obklopit se znaky dětství zjevně –⁠ přinejmenším v očích podobně smýšlejících –⁠ nijak neoslabuje dospělé nebo rádoby dospělé poselství. Může na tom být i něco dojímavého, když v tom člověk vidí projev snahy zastavit čas, prodloužit to období nedotčenosti dospělým světem. Ale v kontextu snahy vyjádřit se k jaksi dospělému tématu a s dospělou vahou působí přinejmenším zvláštně.

Dětskost je jednou z důležitých charakteristik soudobého diskurzu. Mnohé z toho, co se na něm třeba lidem mojí generace zdá vyšinuté –⁠ třeba snaha neustále a dost černobílým způsobem moralizovat nebo upozorňovat na svoje momentální citové prožitky a přikládat jim nepřiměřenou důležitost, domáhání se vážnosti zraněným křikem –⁠, je jistým způsobem dětské a dá se pochopit, pokud to člověk bere takhle. Jako kdyby neoddělitelnou součástí prosazování pokroku, progresu na společenské úrovni byl regres na rovině individuální.

 

×

Podobné články