Invaliditu po čase snížili i beznohému. „Je to absurdní a na pár facek,“ kritizuje Václav Krása

Bývalý dlouholetý ředitel protokolu Kanceláře prezidenta republiky Jindřich Forejt ostře kritizuje praxi posuzování invalidity u žadatelů o invalidní důchody. Pro deník Echo24 situaci popsal jako pocit bezmoci, kdy se přes úřední „razítko“ nelze domoct spravedlivého posouzení zdravotního stavu. Podle předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásy nejde o nic ojedinělého, praxi kritizuje roky. Popisuje například snížení stupně invalidity u člověka, který přišel o obě nohy. „Je to absurdní a je to na pár facek, opravdu,“ říká v rozhovoru s deníkem Echo24 Václav Krása.

Příběh pana Forejta ilustruje dlouhodobou situaci, na kterou naráží žadatelé o invalidní důchody. Popsal byste, jak nynější systém funguje?

Posudkové řízení především u invalidního důchodu probíhá zcela anonymně mimo klienta, pouze na základě předložené lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, případně dalších ambulantních specialistů, pokud se jedná o nějakou nemoc, která vyžaduje dlouhodobé ambulantní léčení. To znamená, že posudkový lékař – dělají to dokonce i vyškolené zdravotní sestry – přečte papíry, klienta vůbec nevidí, neznají jeho prostředí a ani nevědí, co může zhruba dělat. Velmi častá je navíc kombinace několika zdravotních postižení, lidé jsou třeba tělesně postižení a nevidomí. Taková kombinace vylučuje člověka z jakýchkoliv pracovních aktivit.

Oni tyto věci vůbec nemají k dispozici, nevědí a rozhodují jenom administrativně. A tedy dokonce mimo klienta, takže on třeba po přiznání invalidního důchodu ani nevidí, že se ho úřad najednou rozhodl znovu posoudit. Najedou zjistí, že byl posouzen a byl mu snížen či odebrán důchod. Nevím o případu, kdy by došlo ke zvýšení invalidního důchodu, vždy je to snížení. A to, aniž by došlo k nějakému zlepšení situace klienta. Je to vždycky subjektivní stanovisko toho pracovníka, který si přečte zprávy, a podle toho taky vypadá to rozhodnutí. Je to opravdu neuvěřitelná džungle, neprůhledná, mimo klienty.

Abychom si to snadněji představili, vzpomenete si na nějaký další konkrétní případ?

Takových případů by bylo více. Dokonce se nám stalo, že byl snížen stupeň invalidity u člověka, kterému chyběly nohy po stehna. S tím, že občan už si na tuto situaci zvykl, adaptoval se, tudíž si bez toho v životě poradí. A to se týká nejen případů invalidity, ale i příspěvků na péči. Je to absurdní a je to na pár facek, opravdu.

Proč je podle vás nynější systém takhle nastaven?

Protože to nestíhají. Nikdo nechce dělat posudkového lékaře, to je dnes asi 300 lidí, od šedesáti let výše. Částečně to tedy nahradili nyní vyškolenými zdravotními sestrami, které to čtou, dají návrh a doktor to jen podepíše. Tedy, ten systém je nefunkční, protože je tam málo lidí, protože se na tom šetří prostředky a protože je to tak prostě nejjednodušší. Ti lidé zkrátka neotravují.

Zažil jsem ještě dobu, protože mám invaliditu od dětství, kdy jsem chodil na každé posouzení přímo na okresní pracoviště správy sociálního zabezpečení. Dokonce mě i prohlédli, mluvili se mnou a podobně. To dnes nepřipadá v úvahu, a to ani v odvolacím řízení. To znamená, když člověk podá námitku a ta je projednána, ani tehdy není pozván, aby ho aspoň někdo viděl.

Mají posuzovaní nějakou další možnost, jak se v případě nesouhlasu efektivně bránit?

Jedině podáním té námitky, případně podáním žaloby ke správnímu soudu. Tam proces trvá dva roky. U námitky tak zhruba půl roku. U námitek je ale zpravidla úspěšnost poměrně nízká.

V případě soudů je to úspěšnější?

U soudů je to často úspěšné, ale soud nerozhodne, jen tu věc vrátí zpět a řekne, že došlo k takovému a takovému pochybení v úředně-správní rovině. Nezkoumá odbornou stránku. Pokud podáte žalobu, musíte ji podat tak, že byl porušen zákon. Správní soud pouze posuzuje, jak byl porušen zákon. Buď zákon o důchodovém pojištění, či správní řád. Ale on může pouze toto konstatovat, nemůže říct, že posudkový lékař pochybil. Je ale pravda, že když se vrátí toto řízení s rozhodnutím zpět k posouzení na ČSSZ, zpravidla už se sociální správa řídí, řekněme, názorem správního soudu.

Trvá to ale skutečně dlouho. My vždycky doporučujeme, aby lidé po půl roce požádali o přezkoumání znovu s tím, že došlo ke zhoršení zdravotního stavu a pokusili se, aby to jejich ošetřující lékař do jejich zdravotní dokumentace nějak uvedl. To je jediná šance, jak dosáhnout například návratu na původní stupeň invalidity.

Jak by se měl systém podle vás změnit?

My jsme dokonce už před mnoha lety ministerstvu navrhli, jak by se mělo postupovat. Především to musí být komisionální posouzení. Mělo by zahrnovat ergoterapeuta, to znamená člověka, který umí skutečně změřit funkčnost jednotlivých svalů a objektivně to posoudit. Pak je třeba důkladně prověřit skutečné možnosti zaměstnanosti, zda třeba při kombinaci zdravotního postižení může člověk efektivně pracovat či ne. S tím by měly pomoci zejména úřady práce, skutečně domlouvat jednotlivá zaměstnání lidem, aby jim pomohly. Tvrdí, že to dělají, ale je to velmi neefektivní. Pak by u toho měl být ambulantní specialista zaměřený na konkrétní hlavní nemoc, poté posudkový lékař a vždy to musí být za účasti klienta. To je podmínka, která je nepřekročitelná.

Já byl na takovém posouzení v Rakousku, je to zhruba deset let, požádal jsem je o posouzení mé invalidity z hlediska jejich systému. Přišli dva lékaři, kteří byli nasmlouvaní jako odborníci na mé zdravotní postižení – to je klíčové -, prohlédli mě, zacvičili se mnou a tak dále. Pak mi vydali o rozsahu mého zdravotního postižení usnesení, akorát s tím, že ho tady nemohu nikde použít. Byla to nicméně pro nás dobrá zkušenost – stát by měl mít nasmlouvané odborníky na jednotlivá zdravotní postižení a ty zvát ke konzultacím či zdravotním prohlídkám. To je podle mě nejlepší systém, ale samozřejmě by to něco stálo, lékaři by to nedělali zadarmo. Bylo by to ale spravedlivé a funkční.

Za problémem kapacit tedy vidíte spíš problém motivace pro lékaře něco takového vykonávat?

Ano. Ta nynější rozhodnutí jsou subjektivní názory téměř starců, kteří jsou mnohdy motivováni i tím, že to těm lidem závidí.

Mluvíte o rakouském systému, kdy se žadatelé vždy vidí osobně s těmi, kteří je posuzují. Je takových případů v zahraničí víc?

Ano, velmi podobný systém má Německo. Bez toho to tam nejde. Jak je to nastavené u nás, to je lumpárna, zločin, ti lidé ani nevědí, že jsou posuzovaní.

Zkoušeli jste při navrhování změn i spočítat, kolik by to mohlo stát?

Nedokázali jsme přesně odhadnout, kolik by to bylo. Určitě by to něco stálo, ale bylo by to spravedlivější. Ti lidé jsou v Česku vydaní napospas nějakému staříkovi, který si cosi přečte a rozhoduje o jejich životě. To není legrace. Když jim nedá důchod a oni neseženou zaměstnání, protože nemohou, stanou se stejně příjemci jiných sociálních dávek, akorát, že o ně musí žebrat.

Já nechci, aby se ten systém zneužíval, vždy jsem byl proti tomu a vždycky budu. Samozřejmě, že každý systém má nějaké minimální procento lidí, kteří ho zneužívají, u nás není větší ani menší. Pokud by se nynější systém změnil, je možné, že bude příjemců invalidních důchodů méně, možná více, já si spíš myslím, že by jich bylo stejně. Ale ten systém musí být spravedlivý. Ti lidé jsou vydaní napospas nějakému individuálnímu názoru někoho, koho ani nikdy nevidí. Ale samozřejmě by to bylo dražší, to nezapírám.