Za dnešek hloupější!

KOMENTÁŘ

Za dnešek hloupější!
Spíš mi ta nová verze písně Jolene připadá jako přešlechtěný produkt, který vychází vstříc potřebám publika, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Budu psát o písničce. Před týdnem jsem taky psal o písničce, nechci z toho ale dělat nějakou tradici, prostě se to tak sešlo. Možná jste zaznamenali, že vyšlo nové album zpěvačky Beyoncé, globální mega super atakdále hvězdy. Je to takzvaná událost doprovázená téměř uniformním nadšením. Zakaboněného kritika či kritičku, kteří by „plivli jedovatou slinu“ a znectili populární idol, aby jeden pohledal. A týká se to nejenom velkých komerčních médií, ale i alternativněji laděných časopisů a webů. Souvisí se (snad už zvolna odeznívající) vlnou tzv. poptimismu. Nadšeného přijímání všeho masově populárního a nacházení v tom hloubek dřív vskutku netušených.

Přístup se rozšířil i mezi autory ideologicky značně radikálními, řekl bych, že to mimo jiné souvisí s podobností mentalit a móresů mezi pokrokářskými aktivisty a tvrdými jádry členstva fanklubů populárních umělkyň. Není nijak neobvyklé, když se lidé, kteří jinak nedočkavě vyhlížejí příchod nějakého konečně spravedlivého a vůbec lepšího komunismu, veřejně dojímají nad tím, co na půdě hudebního průmyslu vyprodukovala kapitalistická velkovýroby. No nic. Zpátky k Beyoncé. Její deska, nebo přinejmenším jedna písnička na ní, s až bolavou výstižností ilustruje to, že volání po přizpůsobení toho či onoho smýšlení a vůbec potřebám dneška ve skutečnosti znamená volání po zplošťování a větší polopatičnosti, snad i zblbělosti.

 

Nová deska Beyoncé se jmenuje Cowboy Carter a je ve stylu country, čemuž média přikládají převratný až revoluční význam. Černá umělkyně si bere zpět žánr, který si hamounsky přivlastnili bílí muži (Beyoncé přitom není zdaleka první černošská hvězda, která natočila country album). Je na ní i píseň Jolene, kterou v roce 1973 vydala Dolly Partonová. Beyoncé ji natočila v lehce modernizovaném a pro současné komerční špičky charakteristicky přeprodukovaném zvuku.

Jde ale o text. Jolene je v tom ohledu zvláštní píseň, jako kdyby jejím tématem bylo cosi, o čem nepadne ani slovo. Je to jednoduchá a krásná píseň, která ale nese i značně temný podtón. Zpěvačka se v ní obrací ke krasavici jménem Jolene, snaží se jí vlichotit, přesvědčit ji, aby nechala na pokoji jejího manžela, nebrala jí ho, může si přece vybrat kohokoliv, když je tak krásná... Může to znít poníženě a podlézavě. V tlumené vášni podání, melodii té skladby je ale slyšet něco úplně jiného. Jako kdyby ta píseň byla spíš poslední varování než uplakaná prosba bezmocné ženy. Jako kdyby se dávalo té Jolene z titulu na vědomí, že vypravěčka je odhodlaná ke všemu včetně té největší krajnosti, zatímco zpívá, už možná připravuje trestný čin vraždy, možná už za zády drží nůž. A právě v tomhle napětí mezi přeuctivými slovy a temnými city spočívá síla té písně.

Beyoncé se ale rozhodla to subtilní kouzlo zrušit. Ne, na odiv stavěná poníženost, opakované zdůrazňování nadřazenosti Jolene nad ženou, jež zpívá, neodpovídá soudobé představě silné a sebevědomé ženy. Současná hvězda proto musí zpívat jiný text, v němž konkurentku varuje napřímo, moralizujícím způsobem ji kárá (mimo jiné za nedostatek ženské solidarity) a nakonec i konstatuje vlastní nadřazenost („I know I'm a queen, Jolene, I'm a Creole banjee bitch from Louisiana“). Nadšeně se to opěvuje jako žádoucí upgrade, z písně vystrašené puťky se stal song sebevědomé a silné ženy, připravené uhájit to svoje. Moc nevím. Spíš mi ta nová verze připadá jako přešlechtěný produkt, který vychází vstříc potřebám publika být o své síle s únavnou doslovností ujišťováno, mít všechny významy vytažené hezky na povrch a artikulované dostatečně srozumitelně a jednoduše. Vydobýt si právo být považované za hlupáčky. Moudré hvězdy to právo respektují, o to větší umělci a umělkyně se z nich v očích toho publika stanou.

×

Podobné články