Půl milionu měsíčně! I takový může být plat akademika na české univerzitě

ÚHEL POHLEDU: Akademici vyšli do ulic. Výše jejich platů je neúnosně nízká. Někteří vědci s titulem vydělávají méně než třicet tisíc hrubého. Nejhorší je situace na filozofických fakultách. Akademici říkají dost. Ke svým stížnostem by ale měli dodat i druhou část pravdy. Málokde panuje tak nepřehledný systém odměňování jako v akademické sféře. Někteří akademici mají díky tomu platy vyšší než prezident. Univerzity mají autonomii, tudíž si musejí poměry napravit samy. Moc se k tomu ale nemají.

Astronomické rozdíly

„Když jsem v roce 2018 nastoupil do funkce, nechal jsem si vyjet platy u nás na fakultě. A nestačil jsem žasnout. Výplata jednoho ze zaměstnanců byla vyšší než šest milionů korun ročně, druhý měl pět a další přes čtyři miliony,“ vypočítává děkan olomoucké Přírodovědecké fakulty Martin Kubala.

„Ukázal jsem to vedoucím kateder a řekl jsem jim, že tohle nejsem ochoten veřejně obhajovat.“ Děkan krátce po svém nástupu proto upravil vnitřní mzdové předpisy. Mzdový strop nastavil na 60násobek tarifní mzdy. V nejvyšší tarifní třídě tak roční plat nesmí přesáhnout tři a čtvrt milionu. Všichni zaměstnanci se novými pravidly smířili. Ten nejlépe placený se ale s univerzitou dodnes soudí a žádá doplacení mnohamilionových částek.

Jak je možné, že jsou rozdíly v odměňování na českých vysokých školách tak astronomické? Řeč je o veřejných penězích z kapes daňových poplatníků. Jak je možné, že může dojít až k takovým excesům, že někteří jednotlivci dostávají z veřejných rozpočtů víc než prezident země, víc než jejich kolegové na nejprestižnějších světových pracovištích, víc než nositelé Nobelových cen? Pro představu – nejvyšší roční plat v Evropské laboratoři částicové fyziky CERN je v přepočtu okolo 4,5 milionu korun. Přitom jiní akademici berou míň než pokladní v supermarketu.

Jaký je váš H index, pane kolego?

Pokud chceme nahlédnout do spletitého systému financování českých vysokých škol, musíme podniknout krátký exkurz do hlubokých devadesátek. Někdy v té době začínají vědci svoji „cenu“ odvozovat od počtu článků a citací publikovaných v odborných časopisech. „Zatímco exaktně orientovaným přírodovědcům se tento způsob hodnocení jejich práce mohl jevit jako přirozený, jejich humanitně orientovaní kolegové se tehdy mohli nad tak pošetilým nápadem potrhat smíchy: Můj kolega, světově proslulý germanista Ludvík Václavek jednou dostal na stůl dotazník, do něhož měl vyplnit nikoliv, jaké knihy napsal, ale kolik knih napsal. Rozčileně s ním běžel za rektorem a sdělil mu, že „taková tabulka jest humanitního vědce nehodna“. Ke cti rektora musím uvést, že se Václavkovi za tu tabulku tenkrát ještě omluvil,“ vzpomíná germanistka a judaistka Ingeborg Fialová.

Jenomže humanitní vědce smích brzy přešel. Špatně odhadli vývoj a zaspali změnu. Když se probrali, byl už svět kolem zcela uhranut výkony v oborech přírodních věd, novými objevy v medicíně, převratnými technologiemi… Vědecký svět žil heslem „publish or perish“ tedy „publikuj nebo zhyň“.

Humanitní vědci, kteří museli potupně čelit dotazům svých kolegů na H index vyjadřující počty vydaných článků v impaktovaných časopisech a jejich citací, kapitulovali: „Místo aby poukazovali na to, že se jejich výstupy nedají měřit podle počtu odborných publikací a průmyslových aplikací, přistoupili na tenhle krysí závod, v němž měli ale už mezitím přírodovědci pořádný náskok. Myslím, že z toho humáči – jak se humanitním vědcům někdy přezdívá – mají dodnes mindrák,“ zamýšlí se Fialová. Přírodovědci ovládli penězovody. Jejich výzkumy jsou sexy, a tak bádají a publikují a peníze se hrnou. „Kdo by taky chtěl financovat zkoumání vývoje posesivního dativu, když může podpořit výzkum léku na rakovinu?“ pokládá si Ingeborg Fialová řečnickou otázku.

Na začátku byl kafemlejnek

To byl ale teprve začátek. O deset let později se totiž stejná diskuse – tedy jak hodnotit a oceňovat kvalitu – rozbíhá i ve vztahu k vysokým školám. Vysoké školy mají tři základní zdroje financí. Jednak dostávají peníze ze státního rozpočtu za to, že vyučují studenty. Ze státního rozpočtu dostávají i peníze za výzkum. Krom toho si obstarávají různé granty a projekty od grantových agentur, ministerstev, měst, krajů či Evropské unie.

„Po pár letech mírného tápání podle čeho školy financovat, stát pojal univerzity jako to, čím se samy staly a chtěly stát – nikoliv centry vzdělanosti a ušlechtilého lidského ducha, nýbrž továrnami, které každý rok vyplivnou dostatečný počet zubařů, soudců a učitelů,“ konstatuje Ingeborg Fialová. Výkonnost takových továren na vzdělání se samozřejmě dá poměrně lehce kvantifikovat. Stačilo „nacenit studenty“ jednotlivých oborů a vysokým školám posílat obnos na jednoho studenta vynásobený příslušným koeficientem, zvaným KEN.

A ani pro klíč k hodnocení a oceňování vědeckých výstupů na vysokých školách nebylo třeba chodit daleko. Stačilo se inspirovat výše zmíněným systémem, který už dávno fungoval v grantových řízeních. „Vznikl systém – v žargonu akademiků známý jako „kafemlejnek“ – z jedné strany nasyp odborné publikace, z druhé vypadnou miliardy. Vysoké školy přišly o motivaci věnovat se výuce, a naopak dostaly důvod soustředit se na co největší produkci článků. Z výuky se stala aktivita zdržující od skutečné práce,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Učím na vysoké škole už více než patnáct let a za celou tu dobu se nikdo z mých nadřízených nezeptal ani mě, ani mých studentů na cokoliv, co by souviselo s kvalitou mé výuky. Zato každý rok několikrát vyplňuju, kolik článků, které nikdo nečte, jsem napsal.“

I když se KEN ani kafemlejnek ve své původní podobě dnes už nepoužívají, jejich duch žije dál. Nastavily se podle něj totiž poměry pro rozdělování peněz a ty už zůstaly. A nerozdělují se podle něj jen peníze, které stát posílá vysokým školám, ale podle stejného klíče se přerozděluje se i uvnitř vysokých škol samotných. Vysoké školy mají přitom autonomii a mezi fakultami by si mohly peníze od státu rozdělovat podle svých pravidel. Pokud by byla vůle, mohly by ostatní fakulty humanitním oborům přidat K tomu ale většinou nedojde. Dělící poměry jsou zkrátka zakonzervované a moc se do nich nešťourá, aby se systém nerozložil.

500 tisíc měsíčně. Není to málo, Vaše excelence?

Vraťme se ale k případu z úvodu našeho textu. Jak konkrétně se tedy lze na státem placené univerzitě dopracovat k platu, který přesahuje představivost běžného smrtelníka?

„Například lze kouzlit s úvazky,“ vysvětluje děkan Kubala. „Na jednom pracovišti lze mít více úvazků – například jeden úvazek na akademickou funkci a k tomu ještě smlouvu na výkon funkce manažera. V průběhu roku pak výši úvazků přehazovat. Tam, kde se úvazek zvýší, zvýší se i plat, tam, kde se úvazek sníží, zůstane plat stejný či se změní jen nepatrně. Pokud to dotyčný udělá několikrát za rok, viditelné výsledky se dostaví,“ popisuje Kubala, jak v tom jeho kolegové chodí. A přidává další oblíbenou fintu: „Druhý způsob je přes osobní ohodnocení, které patří do kompetence šéfů kateder. Pokud se vědec zapojí do řešení grantů, může to jeho vedoucí považovat za aktivitu, která vyžaduje vyšší pracovní úsilí a navýšit mu osobní ohodnocení. Když potom grant skončí, na důvod přiznání vyššího osobního ohodnocení zapomene a vyšší osobní ohodnocení ponechá.“

Tyto peníze dotyčný vědec samozřejmě nedostává z grantových peněz, ale z balíku, který získala univerzita od státu na svůj chod. Při příštím úspěchu na grantovém poli, si opět nárokuje další zvýšení osobního ohodnocení. A tak stále dokola, až se plat vyšplhá třeba na zmíněných půl milionu měsíčně.

Ne každý vědec ale může takto svou alma mater vydírat. Za delší konec většinou tahají takzvané excelence, tedy vědci, kteří mají „jméno“. Jméno, na které dokážou pro své pracoviště sehnat granty. Že způsoby, jak někteří z nich granty získávají se nevyučují v nedělní škole, netřeba zdůrazňovat.

Univerzity se excelence snaží za každou cenu udržet, protože pro ně znamenají příliv grantových peněz. Pokud by jim univerzita neplnila jejich podmínky, pohrozí excelence odchodem, což znamená ohrožení dalších grantů.

Víme o tom, ale nedá se nic dělat

„Já samozřejmě vím, že ty peníze občas tečou jinak, než by měly, ale co my s tím uděláme?“ krčí rameny František Kratochvíl, vedoucí Katedry asijských studií na UP Olomouc a šéf odborové organizace na filozofické fakultě, která se připojila k protestu za vyšší platy nazvanému Hodina pravdy.

„V systému vysokého školství v tuto chvíli chybí deset miliard. To je třeba řešit. Pro nás je v tuto chvíli daleko slibnější, aby vláda něco udělala s tím reálným podfinancováním vysokých škol, než se tady hádat mezi sebou. My už se tady hádáme leta. Máme opakovaně zablokované rozpočty. Fakulty se nejsou schopny na ničem dohodnout. My se tady v rámci naší autonomie pereme pořád. To vy zvenku ani nevidíte. Mzdová situace se musí řešit racionálně celá. Když vyřešíme, že jeden člověk má 250 tisíc, fajn. Ale nám tady chybí třeba 20 milionů,“ říká (celý rozhovor s Františkem Kratochvílem si přečtěte níže).

S tím, že za podcenění humanitního školství nese odpovědnost stát, souhlasí i Ingeborg Fialová: „Stát není ochoten zohlednit, že humanitní vědy nemají ve výzkumu a aplikacích stejné šance jako přírodovědci, to je pravda.“ Jedním dechem ale dodává, že za stávající stav si mohou i humanitní vědci sami, když neumí veřejnosti vysvětlit, k čemu jsou. A do třetice podle ní nesou odpovědnost i univerzity, které nejsou schopny zabránit excesům ve vnitřních tocích peněz. „Obávám se, že výsledkem protestu bude nakonec to, že posílí bazálně podezřívavý vztah státu k univerzitám – kverulantům s příliš velkou autonomií. Stát zvýší dozor, nadiktuje, kde se má co vyučovat, odřízne obory – ze svého pohledu – nepotřebné. Zkrátka utáhne šrouby.“

Budeme se s univerzitou soudit

Rozhovor s Františkem Kratochvílem, vedoucím katedry asijských studií UP a šéfem odborové organizace na Filozofické fakultě UP Olomouc

Proč si myslíte, že univerzity nedostávají od státu dost peněz? Není problém jen v jejich přerozdělování? Univerzity mají autonomii a samy mohou ovlivnit, kam peníze potečou.

Když se podíváme na to, jaký podíl hrubého domácího produktu proudí v zemích OECD do vysokého školství, tak jsme na tom špatně. Sice říkáme, že nechceme být montovna, ale realita tomu neodpovídá. Předchozí vlády se věnovaly spíše nižšímu školství a na univerzity se zapomnělo. A ano, univerzity mají autonomii, takže se zřejmě počítalo, že si to nějak vyřeší samy. Ale v systému je málo peněz. Výsledkem je, že fakulty spolu bojují, nejsou schopny se spolu demokraticky dohodnout na kompromisu. V podstatě si konkurují.

Kolik peněz chybí?

Vláda teď pod tlakem zřídila komisi, která se podfinancováním vysokých škol zabývá. Ta vyčíslila, že vysokému školství chybí deset miliard. Za posledních deset let se totiž poměr prostředků, které se dávají do vysokých škol snížil asi o třetinu. Inflace proti tomu roste a my už nemáme kam uhnout. Máme na fakultě lidi, kteří mají o třetinu nižší mzdu než učitelé na gymnáziu. S takovou se nám fakulty vyprázdní ve chvíli, kdy se ohýbá demografická křivka a na vysoké školy začínají nastupovat nejsilnější ročníky.

Kolik lidí by podle vás mohlo odejít, kolik jich hrozí odchodem třeba z vaší katedry?

Spousta lidí je na hraně, řeší, zda s tím seknou, nebo ne. Někteří už jsou rozhodnuti. A my ostatní vidíme, že když odejdou, nebudeme moci některé obory vůbec otevřít. A to, co se tady vybudovalo a o čem jsme si mysleli, že bude fungovat, mizí před očima. Takže musíme jednat. Máme důvěru v to, že Fialova vláda se pokusí situaci řešit – od té předchozí bych to snad ani neočekával. Nepočítáme s tím, že vláda najde hned celý balík chybějících peněz, ale musí udělat alespoň nezbytné sanace, aby se to celé nerozložilo a lidé neodešli během prázdnin.

Některé obory jsou na tom lépe, třeba ty přírodovědné, jiné hůře, to se týká hlavně humanitních. Jdete do toho společně?

Ano. To, že podmínky jsou nerovné, každý vidí. To je prostě fakt. Mezi námi je spor, jak se mají nerovnosti v odměňování řešit. Samozřejmě, že se řešení hledá obtížně, když nikdo nemá dost. I oni mají dojem, že na tom nejsou dobře. Ale nám už ti lidé opravdu utíkají. Bez toho, že ministerstvo nějak pomůže, už to samosprávnými mechanismy nevyřešíme. Je to jako na člunu, který se potápí. Měli bychom losovat, koho sníme nebo vyhodíme.

Když by se nakonec podařilo prosadit, že rozpočet na vysoké školy bude navýšen, jak chcete zajistit, aby se to nerozdělilo tak, že humanitní obory zase ostrouhají?

To samozřejmě nejde dopustit. Pak by ten současný stav zůstal a k nám se zase dostane ten malý objem peněz, tak jak to metodiky diktují.

A máte nějaký nápad, co s tím udělat?

Kdysi se nastavily přerozdělovací mechanismy. Tehdy to mělo opodstatnění, technické školy potřebovaly dovybavit, nakoupit přístroje. Ale dneska už všechny přístroje mají. Já mám kolegu chemika, který říká – my už nepotřebujeme třetí mikroskop. Ale peníze podle těch pravidel, které se nastavily před několika lety, v podstatě proudí dál. Takže oni si můžou dovolit je teď dávat do mezd. My ne. Stát tady dovoluje určité mrhání a dovoluje nerovnou distribuci peněz.

A proč si to nepohlídáte sami, máte přece autonomii? Je to na vás, jak se dohodnete a jak si peníze od státu rozdělíte Proč by vám do toho měl stát mluvit?

To je problém vysokoškolského zákona. Nejsou jasně definované pravomoci rektorů a děkanů. A ještě do toho mluví akademické senáty. Takže dělení těch peněz, které z ministerstva přijdou, podléhá složitému vyjednávání. Rektor sám nemůže nikomu nic nařídit a když se zástupci jednotlivých fakult nechtějí dohodnout, tak se nedohodnou. A navíc není kam se odvolat. Když se rozpočet kvůli sporům neschválí, tak rozpočet není. Není žádný arbitr, který by to rozsoudil.

A co se v takovém případě stane?

To se pak jede v provizoriích, podle loňského rozpočtu. A tím se vyvíjí tlak na ty, co už loni měli málo, aby ustoupili. Zkrátka, když máte v lahvi trochu vody a třesete s ní, tak vám uvnitř množství vody nepřibyde. Dělají se různé triky, které připomínají třesení vodou v té poloprázdné lahvi. Jednou se peníze počítají podle počtu studentů, tak se přiberou studenti, jindy se platí podle počtu kreditů, tak se vymýšlejí předměty za co nejvíc kreditů, zkrátka, navýší se to, co nese. Celkový objem peněz se ale nezvýší.

A jak to dělají jinde? V zahraničí jsou taky tak velké rozdíly v platech učitelů různých oborů?

Na zahraničních univerzitách mají učitelé smlouvu s univerzitou na to, kolik hodin výuky odučí. Neřeší se, jestli učíte dvacet nebo čtyřicet studentů. Oni chtějí udržet i malé obory. Takže dají pedagogovi smlouvu na objem výuky. Ve smlouvě je například napsáno, že odučíte šest hodin týdně. V té době samozřejmě nemůžete psát články, to platí pro každého. Kdežto u nás je to tak, že v těch málo ohodnocených oborech s malým počtem studentů lidi neustále učí, třeba 16 hodin týdně, zatímco na jiném oboru, kde mají v aule 200 studentů, učí třeba čtyři hodiny. A pak tomu, který učí 16 hodin vyčítají, že nemá publikace! Ale kde by na to vzal čas a kde energii?

To je ten hlavní důvod, proč humanitní vědci málo publikují?

V humanitních oborech člověk napíše za rok jeden článek nebo dva, napíše ho většinou sám a ten text bude mít třeba třicet stran. V technických oborech se píše víc týmově. Výzkum dělá třeba deset lidí. Když každý z nich napíše dva články, tak mají dvacet článků. Všichni se pod něj podepíší a všichni si ho vykážou. Kolega politolog zkoušel přepočítat, zda jsou publikační výkony těch excelentních vědců v různých oborech srovnatelné, a vyšlo mu po přepočtu, že toho napíší zhruba stejně. Ale H index mají samozřejmě každý jiný.

Ale pokud se nezmění systém, nepomůže do něj přilévat další peníze. Máte nějaké návrhy, jak to změnit?

My o tom teď jednáme v rámci toho protestního hnutí. Panuje shoda, že bude potřeba spojit lidi, kteří do toho mají odborný vhled, to jsou třeba lidi z CERGE nebo s FSV, a lidi, kteří mají zkušenosti nebo kteří ty univerzity řídí. Bude třeba vytvořit think tank nebo skupinu, která přijde s návrhy. Ale v tuto chvíli jsme v situaci, kdy říkáme, potřebujeme přilít do systému peníze, ať tyto návrhy můžeme začít racionálně řešit.

Lze to ale obhájit před veřejností, když si nedokážete nastolit pořádek uvnitř systému?

Teď je třeba vyřešit akutní situaci. Já jsem vedoucí katedry asijských studií. Mám tady lidi, kteří už jsou rozhodnuti a odcházejí. A pak mám lidi, kteří jsou pragmatičtí a řeknou mi – dobře, zůstanu, ale za tyhle peníze chci snížit úvazek a budu pracovat jenom dva dny v týdnu, protože mám hypotéku a musím si jít vydělat jinam. Takový zaměstnanec mi za peníze, které mám na celý úvazek, stejně odpracuje jen půlku. A já to nemám jak vyřešit, nemůžu ho vyhodit, nemám ho kým nahradit. Takový japanolog může okamžitě dělat například personalistu ve velké firmě s japonským kapitálem, kterých je tady v okolí spousta. A zahrnou ho penězi a benefity, které já mu nemůžu ani slíbit. To se týká i dalších oborů – koreanisti, vietnamisti, teď je velká poptávka po ukrajinistech, přitom ukrajinistiku tady u nás před časem téměř zavřeli. Nemluvě o lidech ze zahraničí, kteří by sem třeba i šli, ale my je nemáme jak zaplatit. To je začarovaný kruh.

Pořád se musím vracet k tomu, proč si nevystávkujete raději peníze na vedení univerzity.. Podle mých informací má například rektorát UP Olomouc rozpočet skoro jako celá lékařská fakulta, okolo 300 milionů. Skutečně potřebuje mít rektorát na svůj provoz tolik peněz, když nemáte z čeho zaplatit ukrajinisty?

Já samozřejmě vím, že se takového věci dějí a že se ne všude utrácí, jak by se mělo. Ale co my s tím tady z fakulty naděláme? My bychom potřebovali, aby ministerstvo dělalo nějaký dohled. Ministerstvo si u nás objednává službu a ministerstvo by mělo dělat audity a kontroly. Mělo by mít evaluační komise ze zahraničních odborníků, neměly by se hodnotit univerzity mezi sebou, protože víme všichni, jak to pak dopadne. Tady zevnitř nemáme páky na to, abychom s tímhle něco dokázali dělat. Veřejnost do toho peníze dává – je v jejím zájmu, aby kontrolovala službu, kterou za to dostává. To máte jako u středoškolských maturit. Podle výsledků víme, že některé školy jsou a některé nejsou dobré a dá se s tím něco dělat. Existují nástroje, kterými to stát může hlídat.

To ale v případě vysokých škol asi naráží na samosprávu.

Ano, naráží. Je třeba nějakým rozumným způsobem předělat zákon

Ale proč tedy v rámci samosprávy nevyjdete s transparenty před univerzitu a neupozorníte na to, že si rektorát z rozpočtu vzal 300 milionů?

Tak rektorát má taky nějaké výdaje, třeba na informační technologie, databáze, centrální záležitosti, které musí řešit. Já myslím, že zrovna u nás má rektorát poměrně tvrdý chlebíček, protože fakulty bojují o to, aby na něj šlo co nejméně peněz. Ale neumím k tomu nic konkrétně říct, chybí mi srovnání. Nevím, kolik si bere rektorát v Brně a jestli bychom v takovém srovnání obstáli. To by si mohl porovnat pan ministr.

Velké rozdíly v odměňování jsou ale i v rámci jednotlivých a fakult a třeba i v rámci jedné katedry, proč?

Mzdy a mzdové tarify jsou nastavené. Ale když dostanete například evropský grant, tak jsou pak ty odměny někde úplně jinde. Evropská unie si například myslí, že český postdoc by měl vydělávat zhruba 100 tisíc měsíčně. Tolik dává EU, když sem posílá postdoca třeba v rámci programu Marie Curie. V některých jiných programech je to ještě víc. A pokud někdo z našich vědců v takovém programu uspěje a získá grant, což může být někdy otázka schopností, někdy štěstí, ale většinou obého, tak tyto peníze má. Pokud pak takový člověk pracuje s lidmi, kteří berou těch pětatřicet, vede to k závisti, ke sporům, řevnivosti a nespravedlnosti, protože ti lidé dělají vlastně stejnou práci A to vám spolehlivě rozbije všechny vztahy na pracovišti.

Ty rozbité vztahy, to je případ přírodovědecké fakulty?

Přírodovědecká fakulta je v získávání grantů úspěšná. A ano, tam ty spory vyvrcholily do takové míry, že se ta fakulta roztrhla. Ti, kterým se dařilo granty získávat, s nimi odešli a založili si vysokoškolský ústav. Fakulta zůstala bez grantových peněz, chybí jim lidi ve výuce, musí řešit, jak to zvládnou s akreditacemi atd., takže škodu utrpěli všichni. Pravidla hry jsou zkrátka nastavena způsobem, který není spravedlivý. A tohle jsou pak výsledky.

Počkejte, ale tam pobíral jeden zaměstnanec půl milionu měsíčně, a nakonec v tom zůstal sám děkan, který se tomu snažil udělat přítrž. Co na to říkáte vy jako odboráři?

My jako odboráři na to říkáme to, že když univerzita je ochotna uzavřít s takovým člověkem smluvní mzdu, ať si dělá co chce. Ale my ostatní bychom měli mít racionální mzdové tarify. Srovnatelné s tím, co berou lidé mimo univerzitu.

Půl milionu měsíčně?

To máte těžké, když mu to univerzita nedá, on se sebere i se svými granty a jde do Německa. Evropské granty si s sebou můžete vzít kamkoliv. Takového člověka pak nemáte jak udržet. Ale EU to dělá záměrně, ona chce, aby byla mobilita mezi vědci, aby špičkoví vědci měli špičkové podmínky. A aby univerzity, které to nejsou schopny zajistit, byly potrestány. S tím my nic neuděláme, to jsou evropské pravidla.

Ale ani v zahraničí neberou běžně profesoři půl milionu měsíčně. A tady šlo o peníze, které vyplácela univerzita v rámci pracovní smlouvy, nikoliv o grantové peníze.

V zahraničí mívají profesoři z grantu třeba okolo 10 tisíc euro měsíčně. To je někde kolem 300 tisíc. A jestli ještě k tomu měl smlouvu s univerzitou a všechno si to sečetl … Tady prostě chybí pravidla. Máte pravdu, že tohle v cizině nejde. V cizině když dostanete grant, tak si k němu nemůžete přičíst svoji mzdu. Tam musíte přerušit smlouvu s univerzitou, za ty peníze se pak najde někdo, kdo bude za vás dělat vaši práci, abyste se vy mohla věnovat grantu.

To zní logicky. A proč se to nedělá u nás stejně?

V těch dolních mzdových patrech to takto udělat nemůžete, protože by lidem už nic nezbylo. Uvedu příklad. Zaměstnanec má 30 tisíc v tarifu a z grantu má třeba dalších 15. Já mu nemůžu vzít tarifní mzdu a nechat mu jen grant. Jednak by nevyžil a jednak by už nikdy žádný grant nepřinesl. Takže mu opticky snížím úvazek a těch 15 tisíc mu dám do osobního ohodnocení. A všichni jsou spokojeni. On má víc peněz za to, že přinesl grant, a pracoviště má práci, peníze i publikace. Je to spravedlivé a takhle to mělo i být, aby lidé měli motivaci se o granty ucházet. Ale když totéž uděláte v těch vyšších patrech, tak jsou pak ty částky úplně jiné.

Ale v tom, případě, o kterém mluvíme, pak dotyčnému to osobní ohodnocení zůstalo, i když grant skončil. A když přinesl další grant, tak se mu zase zvýšilo.

Já ty detaily neznám.

A tohle by musel změnit kdo?

Mohla by to změnit vláda, ministerstvo to může nařídit. Ale to by znamenalo, že na těch nižších úrovních by byla ta mzda nekonkurenceschopná.

Proč vláda? Univerzita také může dát nějaký strop, ne? Pokud vím, tak děkan po svém nástupu ty peníze nakonec zastropoval.

Ano, šlo by to zastropovat. Umím si představit, že bude mít univerzita vnitřní mzdový předpis nastavený tak, že v něm má i kategorii “evropský projekt”. Ale my máme vnitřní mzdový předpis, který se zaměřuje jen na ty nízké mzdové hladiny a řeší tam ty nepřežitelné mzdy. Je v něm napsáno, jak málo můžete platit například zaměstnanci fakulty zdravotních věd, ale nikdo neřeší, jak moc můžete platit profesorovi z fakulty přírodních věd.

Ale to je přece vaše role. Kdo by to měl říct?

Ale my se tady o tom dohadujeme. Jenomže když chceme těm nejhůře placeným přidat, dozvíme se, že škola na to nemá. A ministerstvo nám to nedá.

Vy sice říkáte, že Evropa si hlídá, aby byli excelentní vědci dobře placení, ale shodli jsme se, že to, co se odehrálo na Přírodovědecké fakultě se vymyká i těm evropským mantinelům… Proč o tom víc nemluvíte? Proč na to neupozorňujete?

Ta věc je jednoduchá: Protože pro nás je v tuto chvíli daleko slibnější, aby vláda něco udělala s tím reálným podfinancováním vysokých škol, než se tady hádat mezi sebou. My už se tady hádáme léta. Máme opakovaně zablokované rozpočty. Fakulty se nejsou schopny na ničem dohodnout. My se tady v rámci naší autonomie pereme pořád. To vy zvenku ani nevidíte. Ale pořád je to o tom, že toho chleba je méně, než by mělo být, a my se můžeme o něj prát, ale toho chleba víc nebude. My můžeme tyhle excesy řešit. Ale mzdová situace se musí řešit racionálně celá. Když vyřešíme, že jeden člověk má 250 tisíc, fajn. Ale nám tady chybí třeba 20 milionů.

A proč jste nepodpořili děkana, který ty nejvyšší mzdy zastropoval?

Do sporů na Přírodovědecké fakultě se jako odboráři nechceme plést. Oni si to “vyvedli”, nás se na to neptali. Na tomhle si akorát spálíte prsty a uděláte si nepřátele. A stejně to nevyřešíte. Část z nich to vždycky bude brát jako útok a my se tady zase dostaneme do vnitřní polarizace a budeme se hádat mezi sebou. My se snažíme být neutrální. Staráme se o lidi dole. Ten problém je složitý. Pokud se zaměstnancem byla uzavřena pracovní smlouva za nějakých podmínek, musí mít nadřízený důvod k tomu, aby ji měnil. My, jako odboráři to se zaměstnanci také někdy řešíme. Nemůžete jen tak vzít zaměstnanci osobní ohodnocení, pokud tam není přesně specifikováno, za co ho ten zaměstnanec měl. České pracovní právo má svá pravidla, i když se někdy může zdát, že to není v souladu se selským rozumem. Ale v tomto je zákoník práce tvrdý. Právo je často na straně zaměstnance. A tento spor musí rozhodnout soud.

Musím se ale zeptat znovu. Když vám ministerstvo pošle peníze navíc, jak zajistíte, aby většina nešla zase na přírodovědu a medicínu a obrovský balík třeba na rektorát, a na vás zase nezbyde nic.

Záruku nemáme. Ale potřebujeme, aby to nejdříve ministerstvo poslalo a až to pošle, my už si to pohlídáme.

Jak, když jste si to nebyli schopni pohlídat dosud?

My, odbory se už chystáme na soud. Existují judikáty Ústavního soudu ve věci České pošty. Šlo tam o to, že zaměstnanci pošty v různých místech republiky měli za stejnou práci různé mzdy. Zaměstnavatel argumentoval tím, že v Praze jsou vyšší životní náklady. Ústavní soud rozhodl, že to není možné a že u jednoho zaměstnavatele musejí mít zaměstnanci stejnou mzdu. V našem případě je to obdobná situace. Máme všichni stejného zaměstnavatele a děláme stejnou práci – učíme. Ale bereme diametrálně odlišné mzdy. My si myslíme, že toto je nezákonné. A jako odbory se chystáme na to, že se se zaměstnavatelem budeme soudit. Chystáme paralelní žaloby na několika univerzitách a budeme požadovat nápravu. To sice bude trvat několik let, ale pokud by to dopadlo, tak nám zaměstnavatelé budou muset doplatit mzdy zpětně. V případě České pošty to tenkrát byly tři roky a týkalo se to všech zaměstnanců, kteří uměli prokázat, že byli ve stejné situaci. To, co vám popisuji, je ten kanón, který čeká na konci. O kterém se zatím jenom mluví. Ale pokud na tohle dojde, tak to ty univerzity položí. Věřím, že to je hrozba, která nakonec udělá ten pořádek i uvnitř.

A co s těmi, kteří berou astronomické platy nad rámec té běžné mzdy? Přece to nejde dorovnat platy na jejich úroveň, aby měli všichni půl milionu?

Já mám doktorát z Holandska, a když to, co se u nás děje, vyprávím svojí školitelce, nechce mi věřit. Tam se výjimečným vědcům prokazuje zejména úcta a respekt. Existuje totiž odměňování materiální a nemateriální, v podobě prestiže. A ta je pro člověka někdy mnohem důležitější než peníze. Dají jim metály a pojmenují po nich auly. Když mají slušné příjmy a současně společenskou prestiž, jsou rádi. Oni svoji práci přece dělají hlavně proto, že v tom vidí svoje poslání. Protože je to baví a jde jim to, ne primárně pro peníze. Kdyby to dělali pro peníze, jsou dávno z univerzity pryč a mají soukromé firmy. Našim úkolem jako odborářů je starat se o lidi dole. Ale já jsem přesvědčen, že když se to podaří, odrazí se to i nahoře.

Angelika Bazalová, Petr Šourek, autoři pocastu Mainstream, který se systematicky zabývá stavem české vědy