1937 podruhé

KOMENTÁŘ

1937 podruhé
Rok 1937 byl posledním rokem, kdy se v Evropě násilně neměnily hranice. Podobným dojmem působí svět dneška, píše Marian Kechlibar. Na snímku obraz Guernica od Pabla Picasa. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Není nad dobře natočenou vraždu

PODCAST MUŽI ZA PULTEM

Muži za pultem se rozplývají nad filmem MaXXXine, závěrečným dílem hororové trilogie režiséra Ti Westa, oblíbence Martina Scorseseho a dalších veličin. Trpěli ...

00:01

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Rok 1937 byl posledním rokem, kdy se v Evropě násilně neměnily hranice. Ve východní Asii už ale zuřila čínsko-japonská válka, která byla jasným varováním před nadcházející válkou světovou. Španělsko se nacházelo v křečích krvavé občanské války, která sice fyzicky nepřekračovala hranice země, ale evropské národy ji se zaujetím sledovaly. Němci si na baskickém městě Gernika „otestovali“ hromadné bombardování a konstatovali, že „funguje“. Jednotlivé státy si začaly pozvolna vybírat svoji stranu v budoucím konfliktu.

Podobným dojmem působí svět dneška. Jenom ohniska napětí jsou přepólována. První velká válka sice začala v Evropě, ale skutečné obavy lidstva se točí kolem otázky, co se může semlít ve východní Asii. Příliš mnoho tamních vůdců kopíruje nacionalismus po vzoru Evropy 30. let, příslušné státy mají hodně výrobní a průmyslové kapacity a panuje mezi nimi často dlouholetá nevraživost. Otázky typu „kdo bude mít převahu ve kterém moři?“ začínají být velice výbušnými. Obě Koreje dodávají zbraně a munici do ukrajinsko-ruské války, což poněkud připomíná intervenci různých států v té španělské občanské.

 

Na rozdíl od roku 1937 dnes máme ještě jedno epicentrum problémů, a to je Blízký východ. Tehdy to byla naprosto zapomenutá a bezvýznamná končina, jejíž obyvatelé nebyli schopni nijak ovlivnit konflikty mezi velmocemi. Dnes je to obrovský kotel nenávisti, která se vesměs polarizuje podél znepřátelené osy Izrael–Írán. Už i současná válka v Gaze a řádění Hútíů v Jemenu, které de facto zablokovalo důležitou námořní tepnu jménem Rudé moře, jsou dost špatné, ale není to nic proti tomu, kdyby skutečně začala válka mezi Izraelem a hnutím Hizballáh, vyzbrojeným až po zuby íránskými zbraněmi a íránským know-how. V jejím případě by byla v ohrožení i jedna členská země EU, což je blízko ležící Kypr.

Je poměrně nepravděpodobné, že by se všechna tato místa dokázala uklidnit a svět se vrátil ke krásnému míru roku 2000. V sázce je ve všech případech minimálně otázka, kdo bude v kterém regionu dominantním hráčem. Ačkoliv řada států ve vzniklých mocenských blocích je spojena spíš pragmatickým zájmem než skutečnou politickou blízkostí (takový Írán, Rusko a Severní Korea jsou naprosto odlišné systémy výkonu moci), shledávají výhodným spolupracovat, a to jak ve formě hospodářské pomoci, tak vyvolávání problémů na druhé straně zeměkoule. To samo o sobě povede k jejich většímu srůstání, například formou společného vyzbrojování, sdílení informací a vytváření společné infrastruktury, jako jsou platební systémy. Každé takové propojení je jedna nitka svazující příslušné státy k sobě, a bude-li těch nitek dostatek, nebudou už je ty státy moci znovu přetrhat, i kdyby mezitím původní důvod ke spolupráci pominul. Nebo jen za cenu velkých problémů.

Byl bych rád, kdyby můj odhad byl mylný. Pokud ale není, čeká nás delší období nestability, což je jen jemné slovo pro konflikty vlevo i vpravo. Česká republika není aspoň úplně ve středu dění, na rozdíl od Izraele nebo Ukrajiny; ale to neznamená, že nás ten malström úplně obejde. Ani Švýcary neobejde. Budeme mít štěstí, pokud jediné škody, které utrpíme, budou ty hospodářské.

 

×

Podobné články