Jako student přežil střelbu na škole. „Trauma se může projevit až po měsících“

Phil Andrew jako student přežil v roce 1988 jeden z prvních útoků střelnou zbraní ve školách ve Spojených státech ve městě Winnetka ve státě Illinois. Tato zkušenost pro jeho život byla zásadní. Více než 20 let pracoval pro FBI. Posledních šest let šéfuje skupině Pax, která poskytuje mimo jiné poradenství v oblasti prevence a následné péče po útocích. V rámci své práce navštívil minulý rok i VŠE, kde se účastnil konference o vyjednávání. Nyní, po masakru, se do Prahy vrátil. "Jakmile poznáte nějaké místo a poznáte tamní lidi, když se stane tragédie, chcete udělat všechno pro to, abyste je podpořil. I když přenést se přes tyto tragické události může být hodně náročné," řekl Phil Andrew v rozhovoru pro Echo24.

Říkáte, že je velmi těžké se přes takové tragédie přenést. Co pomohlo vám?

Když se ohlédnu za tím, co se mi stalo, jsem velmi vděčný, že jsem měl spoustu dobrých podpůrných systémů. Podporovala mě moje komunita, rodina, byl jsem sportovec, takže i můj plavecký tým, trenéři a kolegové se kolem mě tak nějak semkli. Je důležité si uvědomit, že když se zejména tyto masové násilné události stanou, lidé obvykle nemají k dispozici systém, který by je podpořil, pomohl jim zotavit se, uzdravit se a vrátit se na správnou cestu, aby se mohli soustředit na to, co chtějí ve svém životě dělat.

Takže například psychoterapie? Jaké další věci pomáhají?

Ve skutečnosti je toho hodně. Myslím, že v různých fázích je to jiné, a pro různé lidi je to jiné. Ti, kterých se to bezprostředně týká, si obvykle nesou největší břemeno. A ne vždy jsou ochotni o tom mluvit, ale potřebují podporu, potřebují příležitosti, kde se mohou svěřit. Dnes víme, že existuje posttraumatický stres, jehož příznaky se v prvních šesti týdnech až několik měsících neprojevují. Až později lidé začnou špatně spát a podobně.

Je to něco, čím jste si taky prošel?

Ano, jistě. Mnohem víc mě to zasáhlo a vyděsilo týdny a měsíce poté. V tu prvotní chvíli jsem jen tak nějak přežíval. A myslím, že to tak prožívá spousta lidí, kteří zažijí strašlivé události. Takže si myslím, že je opravdu důležité mít nějaké vigilie, nějaká vzpomínková místa a pak pomalu umožnit lidem, aby se spojili. Ale musíte toho dělat mnohem více, než jenom někomu dát nějaký letáček a říct mu, že je k dispozici nějaké poradenství. Okamžitá podpora po té události se velmi liší od dlouhodobé klinické podpory. A od jednoho k druhému musíte přejít, zároveň to musí být propojené.

Když mluvíte o tom přechodu, myslíte dlouhodobé poradenství, nebo je něco, na co by se lidé po nehodě měli opravdu zaměřit?

No, myslím, že by měli být otevření k té podpoře. Že by měli být stále ve spojení se svým společenstvím, komunitou, sociální sítí. Ale někdy to není zdravé ani předtím, než se to stalo. Vidíme, že organizace musí být připraveny a to jak na tu krátkodobou podporu při traumatu, tak na tu dlouhodobou podporu duševního zdraví. A týká se to i identifikace těch zdrojů, protože ne vždy jste na ten nárůst potřeby psychické podpory připraveni a musíte ty zdroje nalézt.

Zajímá mě ten rozdíl mezi tou událostí na konci 80. let, to byl takový první velký incident, a tím, jak se to vyvinulo v USA dnes. Vidíte nějaké velké rozdíly v reakcích třeba na masové střelby? Změnili se během té doby i masoví střelci?

Na to se dá dívat z několika úhlů. Na to, co předchází té události, to, jak reagovat během té události a jak reagovat poté. A o tom, co předchází té události, jsme se naučili hodně. Máme vlastně velmi dobrá data, která nám pomáhají pochopit, jak identifikovat varovné signály lidí, kteří by něco takového mohli spáchat.

A to jsou například?

Mezi varovné signály patří například sklíčenost, někdy se útočníci stáhnou do sebe, pořídí si zbraň, činí menší výhrůžky, možná fantazírují o násilí na sociálních sítích, možná ten čin dlouhodobě plánují a obvykle to sdílejí nebo to nějakým způsobem říkají někomu v tom společenství. Takže pokud máme společenství, které naslouchá a ví, kam to nahlásit, můžeme někdy zasáhnout ještě předtím, než dojde k tragické události.

Když se přesuneme k aktuálním událostem. Předpokládám, že jste četl o událostech v Praze. Je něco, co v tomto případě lze přenést z americké zkušenosti?

Ano. Důležité je zformování týmů pro vyhodnocování hrozeb a následně velmi jasná komunikace. Další důležitou věcí je mít možnost, pokud si něčeho všimnete, to říct a vědět, kde to můžete oznámit. Dále je důležité vědět co dělat, když dojde k mimořádné události. Jak varovat lidi, jak se bránit, ať už se jedná o uzamčení se na bezpečném místě nebo o evakuaci. A za třetí, jak je důležité poskytovat psychickou podporu a to i dlouhodobou.

V českých médiích probíhala po útoku velká debata, jak o takovém útoku informovat. Zda je například profesionální jmenovat střelce, publikovat jeho foto. Zda to náhodou nevede ke glorifikaci střelce.

Během té události jako takové je důležité informovat lidi, že takhle vypadá střelec, pokud je na svobodě, pokud se snaží utéct a je třeba informovat veřejnost, aby ho lidíémohli identifikovat. Následně by však média neměla zveřejňovat jejich fotografie, jména či informace o jejich minulosti. S výjimkou situací, které nám pomáhají pochopit, jak takovým situacím v budoucnu zabránit. Napodobování a glorifikace masových střeleb je totiž velmi reálný problém.

Jsou nějaké další věci, které by média neměla dělat, či naopak věci, které by dělat měla?

Za prvé, myslím, že je velmi důležité, aby média respektovala, že přeživší prošli traumatem. Mají počkat a dát jim čas, než je osloví s žádostí o vyjádření, protože to může být velmi traumatizující, trapné a ponižující a může je to vést k tomu, že se stáhnou do sebe. Za druhé by média neměla glorifikovat pachatele. Za třetí si myslím, že je opravdu důležité, když média pokládají otázky, jak tomu v budoucnu zabránit. Víte - nehledat viníka, ale ptát se, co můžeme dělat, když se něco takového stane, jak se z toho poučit a potom tuto osvětu šířit. A to je část toho, co děláme: sdílíme některé z lekcí, které jsme se naučili.

Mysleli jsme si, že masivní školní střelby jsou především americkým fenoménem, nyní jsme byli vyvedeni z omylu. Myslíte, že se tento fenomén šíří do dalších částí světa a případně proč se tak děje?

Myslím, že celý svět zažil zejména po pandemii jakousi epidemii psychických problémů a domnívám se, že konflikt a napětí jsou ve společnosti docela rozšířené, takže to není jen problém USA. Myslím, že v USA je to vyhrocené kvůli snadnému přístupu ke střelným zbraním. Co víme, je, že politická opatření, které vedou k odebrání zbraní lidem, kteří prokázali, že jsou rizikem pro sebe nebo pro ostatní, jsou velmi, velmi účinná. Data jsou tady velmi jasná.

V USA se po školních střelbách často rozproudí debata omezení přístupu ke zbraním, druhá strana často zmiňuje, že je to problém ne regulace zbraní, ale problém nedostupnosti psychologické péče, že většina střelců měla psychologické problémy a nedostalo se jim včas psychologické pomoci. Jaká je vaše reakce na tuto debatu?

Ve skutečnosti je to obojí, a proto si myslím, že holistický přístup je účinnější. Musíme řešit základní problémy duševního zdraví a poskytovat zdroje a školení, které lidem pomohou. Ale také si musíme uvědomit, že když se tyto problémy spojí se střelnými zbraněmi, může to mít katastrofální následky. Co také vidíme u masových střeleb, je, že většinou téměř všechny končí tím, že si pachatel vezme život, nebo je zastaven těmi, na které zaútočil. A je vzácnost, když zareagují strážci zákona nebo jednotlivec se zbraní. Jsou případy, kdy byli zabiti policisté mimo službu, když se pokoušeli reagovat. Z těchto důvodů silně věříme v to, že je třeba udělat vše pro to, aby k těmto věcem vůbec nedocházelo, a poskytnout lidem dovednosti a školení, jak reagovat.

Co soudíte o reakci české policie? Věřím, že jste český případ studoval.

Ano. Zaprvé, z toho co víme, to vypadá, že to byla velmi pohotová velmi účinná a profesionální reakce. Ale také víme, že když už police musela takto reagovat, tak se něco strašně zvrtlo. Druhá věc, co bych rád vypíchl, je, že pro policisty je to taky traumatizující zkušenost a my jim musíme poskytnout podporu v oblasti duševního zdraví, protože potřebujeme, aby byli připraveni a schopni reagovat na další mimořádnou událost.

Letos americký soud poprvé odsoudil rodiče masového střelce za zabití na 10 a 15 let za střelbu v Michiganu. Myslíte, že je to jedinečný případ, nebo se může jednat o precedens a signál, že rodiče jsou povinni se o dítě zajímat?

To je skvělá otázka a je to něco, co sleduji. Myslím si, že je to vlastně trend. Není to jen jeden případ. Hodně násilí, a určitě i násilí ve školách, začíná zbraní, která pochází z domova. Myslím, že je to vhodné, pokud se tomu dalo zabránit. A opatrovníci nebo rodiče musí vědět, že je třeba, aby zodpovědně zabezpečili své zbraně a zajistili, aby se jejich zbraní nemohl nikdo zmocnit. Aby nemohly být použity těmi, kteří jsou nezodpovědní, včetně případů, které jsme zaznamenali. Takže to vnímáme jako trend. Není dobré, aby rodiče nechávali zbraně poblíž, aby k nim děti měly snadný přístup. Ale záleží to na konkrétních skutečnostech a skutečně jde o předvídatelnost chování a kontrolu zbraní. A to se v mnoha případech dá snadno prokázat.

Je něco, na co stále myslíte v souvislosti s útokem z roku 1988?

Myslím zaprvé na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem měl k dispozici zdroje a podporu. Hodně o tom přemýšlím pokaždé, když se kdekoli na světě stane podobná událost. Doufám, že ti, kteří jsou těmito událostmi postiženi, mají podporu, protože to může silně zasáhnout lidské životy.