Smutná zpráva. Řízený úpadek Evropy nabírá vyšší tempo

Před pár dny vyšla dlouho očekávaná zpráva o konkurenceschopnosti EU. Tu si šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová objednala u exprezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho. Dozvěděli jsme se v ní, co už víme dlouho. Tedy že evropská ekonomika přešlapuje na místě, je přeregulovaná, předotovaná, míří k úpadku a nemá šanci konkurovat USA a Číně. A hlavním spojovatelem toho všeho je unijní mantra, že ještě více dekarbonizace a klimatické ideologie nás dovede k cíli. Když teď známe pravděpodobné složení nové komise, vypadá myšlenka, že se z toho dostaneme, spíše beznadějně.

To, jaké portfolio je nakonec připsáno českému ministrovi průmyslu Jozefu Síkelovi, ve výsledku není vůbec podstatné, ačkoliv jde o velké zklamání. Síkelovo portfolio pro mezinárodní partnerství je teď vládou prezentováno jako nejsilnější, jaké jsme dosud měli. Ale po očekávaném získání obchodu a ještě dřívějších signálech o energetice je to pro Česko i pro něj osobně docela ponížení. Bude to tak trochu portfolio do počtu. Server Politico Síkelu řadí mezi „loosery“. Reálný vliv na další směřování ekonomiky a toho, kam se EU pohne, chce-li se zachránit, mít tedy určitě nebudeme. Chceme-li se na novou komisi dívat skrze genderově vyrovnané zastoupení, jak neustále tlačila von der Leyenová, pak můžeme být určitě spokojeni. Žen je v něm dost.

Tvrdě zelená a jádro odmítající španělská socialistka Teresa Riberaová se stane politickou dvojkou nové Evropské komise, hned po její šéfce Ursule von der Leyenové. Novinkou ve vznikající komisi jsou totiž silné pozice výkonných místopředsedů neboli viceprezidentů, kterým budou další portfolia podřízena. Zbylých dvacet postů bude tedy řádoví eurokomisaři. Viceprezidenti budou von der Leyenové nejblíže, je jich dohromady šest. První viceprezidentkou je právě Riberaová a na starost má mít zelenou tranzici, hospodářskou soutěž a veřejnou podporu.

Z toho plyne, že bude dohlížet bude na pokračování a plnění cílů Green Dealu. Takže tímto směrem nelze čekat žádné ústupky a kroky zpět. Vzhledem k tomu, že chceme notifikaci, tedy schválení veřejné podpory na další jaderný dukovanský blok (zatím máme od EK notifikaci jen na první blok, která je sama o sobě zcela špatná a nevýhodná), tak pro nás Riberaová už vůbec není žádnou výhrou. Už teď se o ní mluví jako o novém Fransovi Timmermansovi, někdejším místopředsedovi EK a strůjci Green Dealu.

Dobrá zpráva není ani to, že i další klíčová portfolia budou mít zelení, klimatická opatření tvrdě podporující politici. Portfolio s názvem klima, nulové emise a čistý růst by měl udržet Nizozemec Wopke Hoekstra. Ten loni převzal Timmermansův post eurokomisaře pro klima. Energetické portfolio dostal dánský socialista Dan Jørgensen.

Co se týče „Síkelova“ portfolia pro obchod, zdá se, že ve vyjednávání byli nakonec lepší Slováci. Jejich kandidát, dlouholetý eurokomisař Maroš Šefčovič by měl získat právě portfolio pro obchod, hospodářskou bezpečnost a cla.

Snaha byla marná

Na adresu toho, že Jozef Síkela je nakonec se svým portfoliem mezi „loosery“ si můžeme povzdechnout, že snaha o zalíbení se von der Leyenové nám byla k ničemu. Ať už její podpora do druhého volebního období šéfování EK nebo odsouhlasení stěžejního zeleného balíčku Fit for 55 v červnu 2022 a následné dojednání přesnější podoby opatření z něj. Mezi ty patří i směrnice o rozšíření emisních povolenek na osobní dopravu a vytápění, kterou se teď vláda rozkouskovaně snaží implementovat do české legislativy. Tak, aby nemusela natvrdo přiznat, že lidem zdražila benzin a topení. To vše se nám teď vrací.

Ještě k obsazení portfolií. I po dramatu s rezignací francouzského eurokomisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona a dosazením nového kandidáta Stéphana Séjourného budou mít Francouzi (dle očekávání) silný vliv. Séjourné se stane rovněž viceprezidentem a na starost bude mít průmysl a prosperitu. Zajímavé je určitě i obsazení ekonomického portfolia, které by měl dostat Lotyš Valdis Dombrovskis. Ten má v dosluhující komisi na starost právě obchod. Výběr někdejšího lotyšského premiéra měl být ze strany von der Leyenové signálem, že o dohled nad příliš uvolněnou fiskální politikou má být postaráno, protože Dombrovskis není fanouškem utrácení a je „strážcem ekonomické stability“.

To je zajímavé i vzhledem k tomu, že jedním z Draghiho návrhů, respektive receptů, jak nastartovat evropskou ekonomiku, je další společné zadlužení. Pole Draghiho totiž potřebuje EU v krátké době zainvestovat obrovské množství peněz, aby se zvládla vypořádat se situací, ve které se ocitla. Tak jak se to stalo poprvé za covidu v roce 2021 s fondem Next Generation EU. Tehdy to mnozí hodnotili jako velký krok k rozpočtové federalizaci. Z balíku peněz přesahujícího 800 miliard eur se nakonec financují a budou financovat s pandemií ne zcela související investice. Opět jde z velké části o zelené projekty.

Peníze z fondu Next Generation EU mají třicetiletou splatnost a splácet se začnou postupně až v roce 2028. Z jakých zdrojů, to nikdo neví. Ale důležité je, že už máme myšlenku vydat další společné evropské dluhopisy, za které ručí a budou je splácet jednotlivé unijní země. Tehdy byli silně proti společnému zadlužení Němci a Francouzi myšlenku podporovali, teď lze čekat náladu stejnou. V principu jde o to, že členské státy budou mnoho let splácet dluhy za „investice“, o kterých rozhodli evropští úředníci.

Ještě krátce před červnovými volbami do Evropského parlamentu se zdálo, že zaostávání za Spojenými státy a obava z čínské průmyslové expanze nutí unijní exekutivu nenápadně, ale přesto přehodnocovat priority. Ale bylo to spíše jenom zdání.

Nastavení a směřování Evropy už dlouhodobě odhání zahraniční investice a vede evropské podniky k přesunu výroby do investorsky vstřícnějších prostředí, tedy hlavně do Ameriky a do Asie. Evropa má oproti nim několikanásobně vyšší ceny energií, na což Draghi ve zprávě upozorňuje, a zároveň vyšší náklady na mzdy, a to až o 40 procent. To vše činí evropské firmy mnohem méně konkurenceschopnými.

V problémech jsou nejen evropské automobilky, na kterých se podepisuje to, jakou politiku státních subvencí uplatňují Číňané, ale i Američané. Čína už celkově do nových technologií nainvestovala téměř 700 miliard dolarů. Spojené státy si v roce 2022 schválily zákon o snižování inflace (IRA) a jen od loňského roku, kdy vstoupil v platnost, bylo do zelených technologií a transformace průmyslu investováno přes 300 miliard dolarů. IRA funguje především ve formě slev na dani pro firmy, které jsou podmíněné investicemi právě do čistých technologií. Čína i Američané tedy nalévají do ekonomiky velké množství peněz. Jenže na rozdíl od EU je umějí investovat tak, aby hrály v jejich prospěch.