Ne že by bylo na Lipavského cestě něco špatně, naopak. Ale to emocionální vykolejení je naprosto neúměrné jak významu té cesty, tak i Lipavského zásluze, píše Martin Weiss.
Foto: MZV ČR
1
Obraz malířky Toyen z roku 1961 nazvaný Tajemství míst byl v neděli v Praze vydražen za 49,6 milionu korun, včetně aukční přirážky. Jde o dosud nejvyšší částku ...
Jak kdysi řekl senátor John McCain, politika je jen showbyznys pro ošklivé lidi – a na jeho bonmot si bylo opět možné vzpomenout při adoraci, jaké se dostalo našemu ministru zahraničí za jeho návštěvu Izraele. V jakém jiném oboru lidské činnosti by mohl Jan Lipavský vybudit tak silné pozitivní parasociální vztahy, jak zní odborný termín pro intenzivní jednostrannou vazbu, jakou navazují fanoušci ke svým popkulturním idolům? To je ale borec, chlap na svém místě, jsem na něj hrdá – takové a podobné výrony jásotu, dosud vyhrazené jen prezidentu Pavlovi, zaznívaly na sociálních sítích.
Ne že by bylo na Lipavského cestě něco špatně, naopak. Ale to emocionální vykolejení je naprosto neúměrné jak významu té cesty, tak i Lipavského zásluze – jako by snad musel podat nějaký nadlidský výkon či ukázat mimořádnou osobní odvahu.
Být na místě jako první evropský ministr zahraničí a ukázat, že stojíme s Izraelem – dobře, to není k zahození. Ale třeba s návštěvou tří středoevropských premiérů v Kyjevě v březnu 2022 to nelze srovnávat. Ta skutečně posunula hranice možného v Evropě, jejíž vůdčí země si nebyly jisté, jak se k situaci postavit. Viditelně posunula hranice možného evropského konsenzu. A započala při ní zcela konkrétní jednání o dodávkách zbraní. A vlakem do Kyjeva v době, kdy, nezapomeňme, mnohé země evakuovaly personál svých kyjevských ambasád, by se taky každý nevydal.
Tady Lipavský žádné tabu neprolomil, rozhodovali jiní a jinde. Izrael má zkušenou armádu a dostatek zbraní, pokud bude nějaké potřebovat, tak to budou zcela specifické kategorie z USA. A netvařme se, jako by div ne osobně pilotoval vládní letadlo uprostřed nepřátelské protivzdušné palby. Pokud si jeho krok žádal nějakou osobní odvahu, tak nanejvýš vůči reakci některých kolegů z jeho pirátské strany.
Nemá cenu předstírat, že Evropa má na rovnováhu na Blízkém východě nějaký vliv. Od de Gaullova podrazu v roce 1967, kdy v předvečer šestidenní války uvalil na Izrael zbrojní embargo, se Izrael spoléhá jen na vlastní a americké zbraně. Ani v diplomacii není Evropa důležitým vnějším hráčem – takzvané Abrahamovy dohody, navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a několika arabskými zeměmi, se vyjednávaly pod americkým patronátem. Taky další diplomatická iniciativa, která dost možná hrála roli ve strategických úvahách Hamásu a jeho patrona Íránu, se týkala Ameriky. Jde o trojstrannou dohodu, v jejímž rámci by Izrael navázal vztahy se Saúdskou Arábií a USA by Saúdům poskytly bezpečnostní záruky. Toto jsou kroky, které mění situaci – a Evropa v nich nehraje roli.
Evropa může tak maximálně Izraeli krýt záda na mezinárodních fórech. V pondělí vydali lídři USA, Británie, Německa, Francie a Itálie – tedy ne Evropy nebo EU, ale nejdůležitějších zemí z ní – společné prohlášení, v němž mimo jiné zaznělo:
„V následujících dnech zůstaneme jednotní a budeme se koordinovat jako spojenci a jako společní přátelé Izraele, abychom zajistili, že Izrael bude schopen se bránit a v posledku nastolit podmínky pro mírový a integrovaný blízkovýchodní region.“ Zaznělo tam taky, že uznávají legitimní aspirace palestinského lidu a podporují „stejnou míru spravedlnosti a svobody“ pro Izraelce i Palestince, ale že ty aspirace nereprezentuje Hamás, který zaručuje „jen další teror a krveprolití“. Stejně důležité je, co tam nezaznělo, ač to obvykle v evropských prohlášeních zaznívá: výzvy k vyjednávání, příměří a deeskalaci.
Výstižně to okomentoval zpravodaj Wall Street Journal Bojan Pancevski: „Znamená to, že Hamás nyní může být odstraněn z Gazy podobně, jako byl odstraněn Islámský stát z Rakká. Lidská cena bude nesmírná, jen bude na rozdíl od Rakká živě vysílaná.“
Pokud je něco důležité, tak je to tohle. Že by evropské země nezačaly vyzývat Izrael k umírněnosti a příměří pět minut po začátku operací, ne-li preventivně předem. Že chvíli vydrží nápor mediální mašinerie, která je konstituovaná k vyvolávání sympatií pro Palestince, a budou uvažovat strategicky.
A ještě je tu jedna věc, která má jakýsi význam – pro Izrael i pro legitimní politiku, která musí být morální a spravedlivá. Když EU uznává Hamás za teroristickou organizaci, mohla by přestat financovat jeho teror. Jistěže bude tvrdit, že financuje jen mírumilovné humanitární a rozvojové aktivity. Ale musíme se opakovat – „money is fungible“, peníze jako peníze. To, co Hamás, který Gaze vládne, nemusí utratit na humanitární aktivity, může utratit na výrobu zbraní a důchody a pracovní místa rodinám teroristů.
Tady se v EU v posledních dnech cosi dělo. Komisař pro rozšíření Olivér Várhelyi v pondělí oznámil okamžité pozastavení všech plateb do Gazy. Ukázalo se však, že to byla jeho sólová akce, Komise se od něj distancovala a šéf unijní diplomacie Josep Borrell řekl jen, že Unie další programy „přezkoumá“, ale že to nemá znamenat žádné pozdržení plateb.
Na jednání Rady pro zahraniční věci naši diplomacii zastupoval náměstek Jan Marian, který pak zveřejnil, že „podpořil přezkum pomoci Palestině“.
Na Radě zaznívaly různé názory – Irish Times třeba své zpravodajství rámovaly tak, že „Irsku se nepodařilo dosáhnout výzvy proti izraelské eskalaci ve stanovisku EU“. Ale aby se něco pohnulo, je třeba ty názory vyslovovat. Co jsme prosazovali my? Nevíme. Názor Lipavského na věc, kde by jeho hlas byl platný, nebyl nikde slyšet a nikdo ho po něm nechtěl.
00:07
