Dvojzámek v Hluchavě je pravděpodobně unikát ve střední Evropě, neboť na návrší se rozkládají dva téměř totožné renesanční zámky, obrácené proti sobě svými zadními trakty, jako by se k sobě dvě obrovské kvočny otočily svými zadnicemi.
Foto: Jiří Peňás
4
V úterý 14. ledna dospěje do finále záměr, který premiér Petr Fiala opakovaně vyjmenovává mezi nejdůležitějšími počiny své vlády. Je dost záhada, proč někdo, ...
Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.
První, na co bylo možné narazit, byla prodejna kebabu, ale i ta byla zavřená, i když bylo sotva půl sedmé. Jenže město bylo tiché a téměř vylidněné, jen občas projelo auto a někdo rychle zašel do domu. Ale právě ta vylidněnost působila tak melancholicky a klidně, až se mi to líbilo. Připadal jsem si jako v nějakém metafyzickém obraze s nekonečnou rovnou ulicí, která vede neznámo kam, nejspíš na nějaké náměstí, také prázdné a pusté, jen uprostřed byl vánoční strom a za ním kostelní věž s pěkně nasvícenou bání, v níž zářila zavěšená ježatá hvězda, které se říká ochranovská a lze podle ní poznat, že jste v nějaké luteránské zemi, i když dnes už je to jedno a všechno se rozpouští, mizí a splývá.
To město, kde jsem vystoupil, se jmenovalo Glauchau, česky se mu prý říkalo Hluchov nebo Hluchava.
Ten slovanský základ je tam patrný, jako u mnoha míst v téhle části Saska. To zde mezi městy Cvikov a Saská Kamenice tvoří přechod Krušných hor do vlnící se krajiny s protékající řekou Muldou, na jejíchž březích stojí městečka plná krásných opuštěných fabrik a vzpomínek na industriální slávu téhle kdysi průmyslem, především textilním, velmi pulzující části Říše.
Já jsem si ale Glauchau vybral spíš náhodou, prostě tam jel vlak z Chemnitzu, tedy té staronové Kamenice, kdysi na čtyřicet let přejmenované Karl-Marx-Stadt. Tam jsem se chvíli procházel po vánočních trzích. Tedy procházel asi není to správné slovo, spíš jsem jen tak okouněl mezi stánky a vybíral si klobásu, kterou bych někde rychle a bezpečně snědl, a pak z hrnku usrkával glühwein čili svařák z červeného vína s nějakou přísadou.
Věděl jsem přitom, že jeho účinek lehce obestře mou mysl sladkolepkavou mrákotou, z níž jsem však chtěl včas uprchnout. Tak jsem našel levné přespání právě v nedalekém Glauchau, nastoupil do vlaku směr Cvikov, projel rodištěm Karla Maye, městem Ernstthalem, a za chvíli už byl v onom Hluchově, kde na mě čekal nocleh, ovšem až na druhém konci města, než bylo nádraží. Na něm jsem vystoupil zcela sám a pak šel tou nekonečně dlouhou ulicí s tichými domy. Některé byly zcela temné, ale občas za okny svítily obloukové svícny, kterým se tady říká schwibbogen, protože tam u kolébky s Ježíškem drží lucerny horníci, což má být připomínkou dávné hornické minulosti tohoto kraje, části Německa, odkud je to do Čech jen přes kopec, nebo spíš přes kopce, které obě části kdysi spíš spojovaly, jelikož na obou stranách se mluvilo stejným jazykem. A na obou se vedly i podobné životy, svázané s prací, dřinou, podnikavostí a urputností, což vedlo k rozkvětu hospodářskému, stejně jako k třídním bojům, k rozvoji sociálních hnutí a k složitým poměrům politickým, které vyústily v celé ty slavné katastrofy dvacátého století.
Dávno předtím, v roce 1494, se v Glauchau narodil Georgius Agricola. Tedy on se narodil pod jménem Georg Bauer, ale jako správný renesanční vzdělanec si jméno přeložil do jazyka, ve kterém také napsal svá velká díla. Především De re metallica libri XII, dvanáct knih o hornictví a hutnictví, první a po staletí jediné komplexní dílo o všem, co souviselo s dolováním, těžením, kopáním a vším ostatním, co se týká žil, rud, nerostů, kovů a tak dále. Vůbec netvrdím, že bych měl někdy něco takového v ruce, natož to zamýšlel číst, ale ta představa, co to muselo být za mozek, který poskládá na začátku šestnáctého století monumentální encyklopedii něčeho tak „nepopsatelného“, jako bylo předmoderní hornictví, mě uchvacuje. Agricola je Leonardo da Vinci obou stran Krušnohoří: v Glauchau prožil jen dětství, studoval ve Cvikově a v Kamenici, několik let (1526–1530) sloužil jako osobní lékař u Šliků v Jáchymově, ve městě, které tehdy bylo ve stavu zrodu a u jehož vzniku byl právě tento Jiří Sedlák z Hluchova. Má tam skromný pomník. Kolem toho hluchovského, který je od padesátých let u nádraží, jsem právě šel, ovšem viděl jsem ho až druhý den.
Hornictví v Krušnohoří končilo postupně od 17. století, sláva textilek zamávala křídly v devadesátých letech toho minulého, lid zčásti vymizel, domy jsou sice opravené, ale poloprázdné, bohatá síť městeček, jež přecházela jedno v druhé, prořídla. Je to tam přitom pořád ještě německé, původní obyvatelstvo převládá, ale je od pohledu vyčerpané a zestárlé, jaksi melancholicky oddané svému pomalému mizení a vytrácení. Zbytek Německa se o tenhle kout moc nezajímá, ti pokrokoví a metropolitní považují místní za zaostalé a domorodců se poněkud štítí, neboť tady volí stranu, do níž vkládají naději, že jim pomůže zůstat takovými, jací jsou. Ale tím spíš se prohlubují příkopy, které nikdo neví, jak zarovnat. Nebo si to aspoň tak představuji.
Zatím jsem si ale představoval i Hluchov, který jsem viděl až druhý den, v měkkém prosincovém světle. V něm vystoupily skromné, ale nepopiratelné půvaby města. Především zámek, vlastně dvojzámek, pravděpodobně unikát v tomto koutě Evropy, neboť na návrší, odhadem tak na jedné pětině města, se rozkládají dva téměř totožné renesanční zámky, obrácené proti sobě svými zadními trakty, jako by se k sobě dvě obrovské kvočny otočily svými zadnicemi. Jeden se jmenuje Forderglauchau, tedy Přední Hluchov, druhý Hinterglauchau, Zadní Hluchov. Patřily jedné rodině, Schönburgům, velmi vysoké a starodávné saské šlechtě, jejíž jedna odnož přeskočila už ve středověku k nám a chvíli jsme jim v severních Čechách říkali páni ze Šumburku: zůstaly po nich zříceniny v okolí Ohře, Šumburk, Egerberk, Perštejn…
Nejvýznamnější a nejvytrvalejší linie se ale usadila od 12. století tady v Glauchau a žila tu vlastně až do roku 1945 v jednom z těch zámků, v druhém je od konce 19. století muzeum. Proč potřebovali zámky dva, má příčinu v tom, že v 16. století se Schönburgové rozdělili, což se projevilo výstavbou těch dvou zámků: od té doby se jedna linie Schönburgů jmenovala z Předního Hluchova a druhá ze Zadního Hluchova. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil, neboť jsem předpokládal, že nejprve se postavil jeden zámek a pak, třeba za sto dvě stě let další, ale ony opravdu vznikly dva zhruba ve stejnou dobu, jsou si i velmi podobné, i když nikoli stejné. Jako když se rozdělili Schwarzenbergové, ale místo toho, že by orlická větev šla na Orlík, tak by si v Krumlově postavila ještě jeden zámek vedle toho starého. Prostě takový dvojdomek, dalo by se říci. Člověk vejde portálem do jednoho zámku, projde jím, a pokud má chuť, zajde do toho muzea a vyjde druhým portálem. Pořád je v saské renesanci a ještě může být rád, že to má na jednom místě, platí se jedno vstupné, symbolická čtyři eura. Hezká paní kustodka mého věku mi to chtěla dát zadarmo, ale já jsem řekl, že jako český vlastenec rád přispěju městu, jež pečuje o svou minulost. Paní mě pak provedla několika místnostmi s podobiznami Schönburgů, všichni v pěkných uniformách, s nimiž reprezentovali saský stav.
To bylo až druhý den. Teď jsem došel na to tiché náměstí a konečně tam bylo něco otevřeného. Deutsches Haus, restaurace pro střední vrstvy. V jedné části byl vánoční večírek, ženy, tedy spíš asi jejich dcery či vnučky, které jsem jako dítě vídal na obalech syntetických punčoch z fabrik tohoto kraje, tam zatím způsobně seděly s několika Helmuty a Udy. Ti měli správné enderácké míry a kníry a chystali se, že to rozjedou na Puhdys (populární východoněmecká rocková skupina působící od 70. let – pozn. red.), nebo jsem si to aspoň tak představoval. Sedl jsem si k prázdnému stolu, a když přišla servírka, chtěl jsem po ní něco velmi lokálního. Ona se zeptala, jestli to může být likér, já souhlasil, přinesla mi Draufgänger Tropfen, Opovážlivcovy kapky, docela dobré pití, které z horských bylin dosud vyrábí firma Max Winkler a syn z Meerana, města pár kilometrů vzdáleného. Byl jsem spokojen.
00:01
