Právo veta v EU je dvojsečná zbraň, Česko musí vědět, co vlastně chce, míní experti

Prezident Petr Pavel možná nechtěně znovu otevřel debatu o tom, zda by se na úrovni Evropské unie nemělo hlasovat kvalifikovanou většinou, tedy bez možnosti práva veta jednotlivých členských států. Experti, které oslovil deník Echo24, uvedli, že jde paradoxně více o agendu české domácí politiky a také, že jde o dvojsečnou zbraň.

Slov prezidenta Pavla si všimla média až s drobným odstupem, nejednalo se totiž o primární sdělení jeho projevu při začátku akademického roku v Bruggách. „Otázka rozšíření se pochopitelně pojí s otázkou efektivity EU – tedy otázkou, která v menších a středně velkých členských státech není příliš populární. Musíme však být připraveni v domácí diskusi zvážit různé návrhy, jak upravit rozhodovací proces EU, včetně přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou v některých oblastech. Musíme zvýšit povědomí o tom, že stabilita a moc – jinými slovy schopnost společně jednat – jsou naším sdíleným zájmem,“ uvedl Pavel.

Uplatněním práva veta hrozí v EU v posledních týdnech Polsko a Maďarsko kvůli migračnímu balíčku. Právě výhrůžka obvykle stačí k tomu, aby se ostatní členské státy snažily postoje nespokojených států zmírnit. Stalo se to například s embargem na ruskou ropu, jehož přijetí několik měsíců blokoval maďarský premiér Viktor Orbán. K uplatnění práva veta nakonec nesáhl a ustoupil, protože Unie vyšla vstříc jinému požadavku Maďarska a vyňala ruského patriarchu Kirilla ze sankčního seznamu.

Odborník na evropskou politiku z Institutu mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd UK Tomáš Weiss pro Echo24 řekl, že debata o tomto tématu je určitě aktuální, protože jde o debatu, která se už řadu měsíců na evropské úrovni vede. „Takže to otevření debaty by mělo především proběhnout v Česku, abychom si vyjasnili, co přesně chceme,“ míní Weiss.

„Nicméně právo veta, respektive jednomyslné rozhodování v Radě EU, existuje jen ve vybraných tématech a politikách. A debata se navíc nevede o jeho zrušení všude. Především se vede ve vybraných otázkách zahraniční politiky – ve věci lidských práv a u civilních misí Společné bezpečnostní a obranné politiky. To je jen zlomek zahraniční politiky,“ uvedl Weiss.

Charakter rozhodování EU

Osobně se domnívá, že jednomyslné hlasování je pro Česko nevýhodné. „A chtít ho jen ukazuje nejistotu české politiky. Pro ČR je daleko výhodnější, když EU má společnou pozici, než když ji nemá. I když to třeba znamená, že evropská pozice není stoprocentně shodná s tou českou. A to rozhodování kvalifikovanou většinou zajišťuje lépe (ne absolutně) než jednomyslnost,“ dodal Weiss s tím, že z pohledu ČR je daleko důležitější mít jasnou pozici podloženou argumenty a schopností tvořit koalice, než schopnost jednání vetovat. „Ale to je úkol pro domácí politiku a čeští politici to neradi slyší,“ dodal.

Podle experta z Masarykovy univerzity v Brně Petra Kanioka představuje veto v evropském rozhodování dvojsečnou zbraň. „Na jedné straně je zjevné, že při dnešním počtu členských států, které jsou velmi různorodé, představuje teoretickou brzdu dalšího rozvoje. Moc se v praxi nepoužívá, ale má zjevný psychologický rozměr v tom, že v nejkrajnějším případě může být použito. Ta brzda je navíc nedemokratická, protože není schůdné, aby jeden stát blokoval zbylých 26,“ nastínil pro Echo24 Kaniok.

„Na druhé straně – jeho přítomnost určila kulturu konsensuálního rozhodování v obou Radách, což pro státy znamená dosažení takových výsledků, s nimiž dokážou žít a které dokážou implementovat. Bez veta by tato kultura byla minimálně narušena a je velkou otázkou, do jaké míry by se tak změnil celý charakter rozhodování v EU,“ dodal Kaniok s tím, že celkově na jeho zrušení tlačí velké státy typu Německa či Francie. Pro malé země typu Česka tak veto utváří asymetrickou výhodu ve smyslu, že malý může blokovat či hrozbou blokace ovlivňovat větší stát, takže by na jeho zrušení tratily.

„Pro libovolné kolektivní bloky, za který lze považovat V4, by se ale nic nezměnilo, protože pro ně veto nehraje roli. Byť by jeho případné zrušení – tady se bavíme ale o velmi teoretické možnosti, protože by to znamenalo skutečně velký zásah do primárního práva – mohlo kolektivní bloky více utužit, aby případně snáze dosáhly na blokační menšinu,“ míní Kaniok.