Proč už nejsem feministka

ÚHEL POHLEDU: Jako každá revoluce požírá i ta feministická své děti. Pomohlo hnutí ženám k lepšímu životu? Množí se hlasy, že ne.

Feminismus mě zastihl v polovině devadesátých let, v době zběsilého přejímání západních idejí i praxí, od funkčních po ty zcela idiotské. Základní idea se mně, citlivé gymnazistce, samozřejmě líbila; která dívka by nechtěla být rovnoprávná s chlapci? Otázku, zda jsem tedy nyní nerovnoprávná, jsem si ovšem nepoložila, nejenže jsem na to ještě neměla intelektuální výbavu ani životní zkušenosti, ale také proto, že svět, ve kterém jedna parta z principu šikanuje druhou, zkrátka protože proto, je přehledný a paradoxně něčím uspokojivý; už děti s gustem vynadají židli, do které narazí. Potíž je, když z bebíčkářství odmítneme vyrůst. A potíž na druhou, když sice většina samozvaných obětí vzorně drží pozice, ale jiná část se rozhodne celou věc přezkoumat a ze hry na bachaře a vězně vystoupit. Začala některé západní feministky urážet už základní premisa, že muži utlačují a ženy se nechávají utlačovat? Tak jistě. To to trvalo. Ale je toho víc.

Feminismus se posledních šedesát let odvíjí pod vlivem přesvědčení, že si muži a ženy navzájem konkurují, protože hrají stejný fotbal na stejném hřišti. První vlna feminismu chtěla politickou rovnost, ale netvrdila, že rovnost znamená stejnost; to by ty dobré ženy ani nenapadlo. To se ale v šedesátých let změnilo. Tehdy přišla druhá vlna s tím, že si nejsme skutečně rovni, dokud nejsme stejní, tedy dokud my ženy nebudeme od života chtít to samé jako muži, ať se to týká práce, rodiny, nebo sexuálního života. Vždyť proč bychom měly vlastně chtít něco jiného? Polarity měly být smazány, a kdo ví, vždyť zřejmě ani neexistují, všechno je sociální konstrukt a ten lze vhodnou úpravou dát do pořádku - nás lze vhodnou úpravou dát do pořádku. V tomto vidění světa nás příroda - nebo Bůh - udělali špatně. Neschopnost nahlédnout mužský a ženský princip ale neznamená, že neexistuje, jen že těm, kdo ho nevnímají, ochrnula nějaká bazální, hlubinná část bytosti. Logickým důsledkem je dnešní absolutní rozplizlost. Kdyby někdo dal Františce Plamínkové kukátko třeba na nedávný poslanecký seminář Táta není máma, proč nejsou stejní, asi by to s ní šlehlo v šoku, že je něco takového vůbec nutné.

Proč nebyla účast na sexuální revoluci pro ženy zdaleka tak výhodný nápad, jako nám sugeruje hyperliberální prostředí, přesahuje možnosti tohoto textu, ale volné vztahy nejsou v zájmu žádné ženy na světě a je jedno, co si o nich přečetla v barevném časopise. Promiskuita patriarchát nerozvrátí. S neochotou přiznávaná, vlastně spíš nepřiznaná, je z toho vyplývající degradace rodiny. Nejde jen o to, že se nezakládají, protože se mladým ženám vtlouká do hlavy, že vrcholem jejich života bude kariéra, pojem, který pro naprostou většinu lidí znamená práci od-do za účelem zdanitelného příjmu; jaderných vědkyň nebo operních zpěvaček se skutečnou kariérou hodnou toho jména bude vždycky jako šafránu. Navíc je to lež. Procento žen, které udělá práce šťastnějšími než děti, je statisticky nevýznamné; jenže právě odsouváním mateřství do stále vyššího věku o ty děti přicházejí. Po světě chodí víc a víc solidně zaměstnaných, nešťastných děvčat.

Ještě smutnější je znevýhodňování dětí a jejich fundamentálních potřeb ve jménu co nejrychlejšího návratu matky do pracovního procesu. Na západě od nás tuto „prorodinnou, proženskou“ politiku jedou desítky let; stále hlasitěji se ozývá, že to byla chyba. Rozkošně drzou protireakcí je nový virální trend „tradičních manželek“ - Trad Wifes, které v květovaných zástěrách a retro účesech vytahují pro svého manžu jablečný koláč z trouby. Liberální feministky se můžou štěknout. Můžete si dělat, co chcete, ale jenom když to bude to, co chceme my. Kdo by se před třiceti lety nadál, že se z feminismu stane mainstream pro buržousty a pankáčem bude katolík.

Feminismus měl v devadesátkách skutečně sladkou vůni něčeho zakázaného, revolučního. Měl špatnou pověst, které jsem nevěřila, a perfektně rezonoval s duchem devadesátek: tvrdil, že lidé jsou i v páru především atomizovaná individua, a mají být, jejich cílem je totiž maximalizovat vlastní oddělené potřeby a svobodu („hlavně buď nezávislá“, „nejdřív vzdělání a kariéra, potom rodina“, „rozhodně žádné společné účty“ atd.) a nejlepší je na nikoho moc nespoléhat. Rozchod není i je snadný. Jenže maximalizace distance od druhých lidí není receptem na štěstí. Vede naopak k individuálnímu i společenskému fiasku. Jak je možné, že i pracovně úspěšné ženy žijí v přesvědčení, že jsou utlačované? Proč jsou vztahy mezi pohlavími napjatější, než kdy dřív? Opravdu si máme všechny myslet, že naším hlavním problémem je patriarchát? A proč jsou všichni tak naštvaní? Liberalizace je nesmírně výhodná ve vztahu mezi občany a vládou; jenže my lidi mezi sebou se radikálně potřebujeme. A proto už nejsem feministka.