Poleno, koleno, manželství. Všechno se to natahuje

KOMENTÁŘ

Poleno, koleno, manželství. Všechno se to natahuje
Představa o síle konvence bývá často podpořena moudrým pozorováním, že věci se prý vyvíjejí, mění se v čase, takže co dříve znamenalo něco, může za čas znamenat něco jiného. Nyní právě se taková argumentace vede kolem slova manželství, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Rusové opět zaútočili na Oděskou oblast

RUSKÝ ÚTOK NA ODĚSKOU OBLAST

Ruské střely, které dnes zasáhly Oděskou oblast na jihu Ukrajiny, poškodily přístavní infrastrukturu. Při útoku byl jeden člověk zraněn, uvedl dnes na svém ...

19:57

Týdeník Echo

Koupit

Jsou lidé, kteří věří, že všechno záleží na dohodě. Třeba když se dohodneme, že něčemu budeme říkat „kolínko“, není důvod, abychom tak neříkali všemu, což se kolínku podobá. Třeba „polínku“. Koleno a poleno se liší jen jedním písmenem, tudíž by v tom byl čert, aby to nebylo vlastně totéž: čert a žert je ostatně taky dost blízko. Jde jenom o věc dohody. Výslovnost „k“ a „p“ se v průběhu let také mění, takže kolínko může postupně přecházet v polínko, až splyne v jedno, však se dohodneme v co. Jak říkal poručík Mrázek u nás na vojenské katedře: Holínky, nebo hodinky, oboje se natahuje.

Takovému nazírání na věc se říká konvencionalismus: dohoda se francouzsky řekne la convention. Je to pěkná věc, která se zakládá na představě, že je lepší se domluvit než být v nějakém sporu. To je dozajista správné. Jde jen o to, že ne na všem se lze dohodnout.

 

Krajním případem nedohody je třeba bolení zubu. Koho někdy bolel zub, ví, že všechny dohody s ním byly marné. Člověk proti němu mohl buď zakročit, nejlépe asi u zubaře, nebo ho tedy ignorovat, což moc nepomáhá. Vycházet z představy, že nás zuby bolí proto, že jsme s nimi tak dohodnuti, se jeví také jako dosti pošetilé. A že když se s bolavým zubem dohodneme na opaku, že ten přestane, je pošetilé ještě víc. Ani další druhy konvencí nevedou k cíli. Třeba dohodnout se, že budeme všichni šťastni a jeden druhého jen milovat a obdivovat. Nebo že se lze s každým domluvit, přestože on se domluvit třeba moc nechce. Nebo se chce domluvit na něčem jiném než my. A když se mu to nepodaří, vezme nás motykou.

Představu o síle konvence bývá často podpořena moudrým pozorováním, že věci se prý vyvíjejí, mění se v čase, takže co dříve znamenalo něco, může za čas znamenat něco jiného. Nyní právě se taková argumentace vede kolem slova manželství.

Na to, co to manželství je, se dříve nahlíželo docela srozumitelně a jednoduše: církevně či úředně potvrzený svazek muže a ženy, kteří se dají dohromady, z čehož mohou (ale nemusejí) vzejít děti. Šlo sice taky o konvenci a nic to neříkalo o tom, jestli se tam mají lidi opravdu rádi etc., ale to slovo je a bylo jasné a nebyl s tím problém.

Nyní, když máme konečně svobodu a rovnost, na to už prý takhle pohlížet nejde. Nejen ten obsah, ale i slovo je prý jen věcí dohody. A ta by se měla změnit. Podle ní bychom se měli dohodnout, že na tom, na čem byly bez problémů dohodnuté celé generace, bychom se měli dohodnout jinak.

Nejde přitom o to, že by ta předchozí dohoda nevyhovovala, jde o to, že ta nová dohoda ji posune kousek někam jinam a pro všechny: například možnost (nikoli podmínka) mít v té dvojici vlastní děti se jako podmínka toho původního významu vytratí. To je z pohledu pokroku asi málo významné, ale z pohledu společnosti, která jinak než díky těm dětem pokračovat nemůže, to docela významné je. Prostě se to mění v něco dosti jiného. Ale to už se dostáváme někam, kam se tenhle fejeton dostat ani nechtěl. Tam, kam jsme si to ani nedohodli.

 

×

Podobné články