Západ přestal být vzorem i nadějí

KOMENTÁŘ

Západ přestal být vzorem i nadějí
.Von der Leyenová je příčetná až mrazivě. Mě z ní opravdu mrazí, píše Tereza Viry. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Až o šest set procent má vylétnout podpora už tak přefinancovaných politických neziskovek, počítá ve svém návrhu pro příští evropský rozpočet Evropská komise. Taková velkorysost myslím může malinko znejistit i ty, kteří si na rozdíl třeba ode mě nemyslí, že vhodná, racionální, ba dokonce spravedlivá podpora organizací tohoto typu se má limitně blížit nule.

 

Navrhovaný grantový nástroj ArogantEU, tedy vlastně AgoraEU, Arogant bylo sice taky ve hře, ale prý je to moc okaté, má očividně tedy poněkud natvrdlé Evropany naučit konečně řádně zavnímat a upřímně ocenit zejména rozmanitost, kromě té názorové, a „posilovat politiky založené na demokracii a hodnotách“.

No vidíte. Evropská komise a nejvíc ze všech von der Leyenová si je samozřejmě velmi dobře vědoma toho, že stále více občanů národních států požaduje radikální, nikoli jen kosmetické změny, protože třeba v českém případě se to, do čeho jsme před dvaceti vlezli, nadzvukovou rychlostí mění v to, z čeho jsme před pětatřiceti lety vylezli. Čili s informací o radikálně rostoucí nespokojenosti by se dalo naložit třeba i tak, že by se něco změnilo. Ale Komise neopouští linii a raději bude nevděčný a stále drzejší plebs ještě intenzivněji převychovávat.

Je zřejmé, že musíme vyvrátit veškeré pochyby o duševním zdraví šéfky Komise, které byly v poslední době tak nemístným a necitlivým způsobem vloženy do prostoru. Von der Leyenová je příčetná až mrazivě. Mě z ní opravdu mrazí.

Úplnou shodou náhod (Peňásova recenze v papírovém Echu) jsem k Vánocům dostala novou knihu Ladislava Šerého Tajný život institucí. Šerý v ní popisuje jeden den vedoucího pracovníka menší veřejné kulturní instituce (rozkošné „Naše malé muzeum“), který ho tedy na to, co tam sám předvádí, poněkud blazeovaně glosuje. Žádné velké drama – jen takové ty drobné každodenní příběhy bez happyendu, které když se sečtou, vás ale donutí mlátit hlavou o futro: ředitelovu neschopnost a buranství („udržet si autoritu s takovou slovní zásobou není jednoduché“), idiotskou byrokracii, mrhání schopnými lidmi, přizdisráčství kolegů, ale i své vlastní. Chce se ale Šerého antihrdinovi v jeho věku shánět takhle příjemné teplé místečko? Nechce. Ovšem že ne.

Šerého tématem ale není osobní vzpoura v rámci systému (v marnosti provozu Našeho malého muzea se může ostatně najít i leckterá soukromá firma od nějakého počtu zaměstnanců výš, rozhodně všechny firmy nadnárodní sešněrované fixními, stupidními procesy), ale instituce jako taková. Teze je, že základní vlastností institucí je snaha zvětšit se a přežít, lidem navzdory.

Zabezpečování se proti ohrožení vnějšímu i vnitřnímu se stává smyslem jejich existence, ať už byly založeny s jakýmkoli úmyslem: „Instituce je mocenskej konstrukt, že jo. Přizpůsobujou se poměrům, i když by měly bejt rezistentní. Mají strach z otřesů, cítí svou zranitelnost. Každá instituce má tendenci směřovat k co největší stabilitě a ideálně k růstu.“

Je potřeba říct, že Šerý nenapsal žádný evropský jinotaj, nevíme, jaký vztah má k Bruselu, třeba příznivý, bohužel prokletím dobrého autora je univerzálnost vylíčené zkušenosti. Šerý je dobrý autor a určitě se popasuje s tím, že laskavá čtenářka popuzená x-tým ArogantemEU v řadě v kombinaci se zaváděním masového špiclování a pokusy politicky a ekonomicky zlikvidovat vyzyvatele čte jeho příběh po svém. Třeba: „To se teď zase nosí: my budeme vládnout a vy nám do toho nebudete kecat.“ Nebo věta, že nás Západ zradil i v tom, že přestal být vzorem i nadějí, kterou jsem si půjčila do titulku. Případně: „Nakonec se vždycky ukáže, že historie přichází skokem. Ale příčiny toho skoku bobtnají dlouho předtím.“

Co vlastně čte von der Leyenová? Kromě manuálu, jak mazat esemesky?

 

×

Podobné články