V Rijece, které se ovšem tehdy říkalo Fiume, což je totéž, prostě Řeka, vládl patnáct měsíců básník, válečný pilot a dobrodruh Gabriele D’Annunzio (vlevo obraz se symbolikou italské vlády nad městem, mají ho v historickém muzeu). Dále přístav a rybí trh.
Foto: Jiří Peňás
4
V případě mezinárodních zatykačů koná státní zastupitelství a policie, nejde o politické rozhodnutí. Mluvčí ministerstva zahraničí Daniel Drake to napsal ČTK v ...
Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“.
Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let, na něž se později vzpomínalo jako na sladké časy, ve kterých nikoho nenapadlo, že jsou u konce. O městě Rijeka (starším pravopisem Rjeka) se tam ale ještě píše, že „převahu tam mají Vlaši, okolí je však čistě chorvatské“, takže navzdory těm Vlachům, tedy Italům, se tam Slovan může cítit jako doma, přestože je tedy vlastně v Uhrách, či přesněji v Zalitavsku, neboť „guvernér je podřízený přímo uherskému ministerstvu“. Je to tedy italské město obklopené Chorvaty, spravované Maďary v Rakousko-Uhersku, odkud tam jezdí hlavně Češi.
To poslední zůstalo nezměněno. Češi samozřejmě Rijeku dobře znají, je to první město před Jadranem, tedy už jsou definitivně v Chorvatsku, možná tu trochu přibrzdí, možná na chvíli zastaví, projdou se po Corsu – a jedou dál. Do Chorvatska se, myslím, nejezdí kvůli městům, jako je Rijeka, která sice leží u moře, ale je to hlavně přístav, koupat se mezi těmi jeřáby, moly a doky moc nedá, nejbližší pláž je pár kilometrů za městem v Opatii, ale to vlastně taky není pláž, nýbrž jsou to taková koupací betonová mola, ze kterých se hupsne do vody a pak se na ně zas musí člověk obtížně vydrápat. Někdy mu u toho krvácí noha. Ale o tom později.
Rijeka čili Řeka je ovšem město, které je škoda opomenout, protože zatímco na plážích se člověk nudí vždy stejně, ve městě je to vždycky trochu jiné. Teď už nemá padesát tisíc obyvatel, ale asi sto třicet tisíc, Italů tam zbyla jen hrstka, to jich je víc v Pule, a vládnoucí Maďaři jsou také ti tam, po nich tam zůstalo sotva pár pamětních desek: ta se sdělením, že se tady narodil chudé posluhovačce János Kádár, tam ale není. Rozkládá se v ohybu Kvarnerského zálivu, takže moře je tam mírné a připomíná rybník. Hned za úzkým břehem a pobřežím se zvedají kopce, na kterých v dobách socialistické Jugoslávie postavili dost příšerné věžové paneláky. Avšak výhled z nich musí být parádní. Charakter dolního města je zachován z lepších časů belle époque. Hlavní ulice se pořád jmenuje italsky Corso, je na ní pěkná barokní věž s habsburskými císaři. Rovnoběžná s ní je ulice Riva čili Nábřeží. Ulice ve zbytcích starého města jsou křivolaké, domy mají italský ráz a vyčuhují z nich někde antické vykopávky; jedno malé náměstí bylo evidentně v římské době fórum, což se pak i dočtete. Před divadlem, kterému se chorvatsky říká kazalište, se můžete chvíli cítit jako v Brně nebo v Liberci, protože ho postavila naše vídeňská firma Fellner a Helner: před ním stojí socha „zakladatele chorvatské národní opery“ Ivana Zajce, jehož tatínek se jmenoval Jan Nepomuk Zajíc a byl to český kapelník od Domažlic. Kousek od divadla je tržnice v historických budovách z konce 19. století, v jednom křídle se prodávají ryby a také chobotnice na drceném ledě, které, byť možná už mrtvé, hledí jedním moudrým smutným okem, že z toho na člověka padne tíseň a výčitky svědomí, jestli na to máme právo. Taky je tam stánek se smaženými rybami, což je informace, která by se mohla případně hodit i vám.
V Rijece, které se ovšem tehdy říkalo Fiume, což je totéž, prostě Řeka, vládl patnáct měsíců básník, válečný pilot a dobrodruh Gabriele D’Annunzio. To je asi nejzajímavější a nejbarvitější epizoda v dějinách tohoto města.
Začala tím, že božský D’Annunzio, jenž se cítil nejen spisovatelem (a nebyl to špatný spisovatel!), ale i antickým hrdinou a renesančním kondotiérem, a dalo by se říci, že jím skutečně byl, vtáhl 12. září 1919 se svými věrnými po dvoudenním „pochodu na Fiume“ do města. Po válce totiž Rijeka (Fiume) nepřipadla Itálii, jak si Italové představovali a jak jim to dohodové mocnosti slibovaly, ale město se mělo stát „svobodným přístavem“, což byl kompromis s nároky Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – tak se tehdy Jugoslávie jmenovala. Bylo to město přitom nepochybně italské, jak přiznává i náš průvodce, ale velmoci rozhodly jinak. Takže zakročil básník. D’Annunzio převzal bez jediného výstřelu moc a vyhlásil z balkonu guvernérského paláce, kde je teď historické muzeum, samostatné „regentství“, tedy království bez krále, Carnaro – tak říkali Kvarnerskému zálivu Římané. Zavedl okamžitě vlastní ústavu, v níž se provolal vůdcem (to on první použil titul „duce“, což po něm převzal Mussolini), a prohlásil, že úkolem vlády je pěstování krásy a ducha, samozřejmě italského, klasického, nejvyšší hodnotou byla poezie a hudba a smyslem života je konat velké činy. Pravidelně vystupoval před lid, četl mu své básně, mluvil o filozofii a mytologii, dělal u toho patetická gesta a pořádal ohňostroje, slavnostní pochody a hostiny, které pokračovaly orgiemi – prý celá jedna nemocnice byla vyhrazena léčení pohlavních chorob. Prostě veselá doba, kdy o zábavu nebyla nouze. To všechno po něm pak převzal Mussolini, který D’Annunzia obdivoval, zatímco on jeho už méně, ale už to jaksi nebylo ono, už to nebyl jen veselý karneval, už to byly velké dějiny, které nemohly dobře dopadnout.
Nikde jsem se nedočetl, že by D’Annunzio vládl násilím a pronásledoval protivníky, že by u toho byly nějaké oběti. Obvykle se o „avantýře ve Fiume“ píše jako o „prologu fašismu“, ale právě ta nenásilná a jaksi idealisticko-kulturní náplň D’Annunziovy vlády ho od něj odlišuje, vždyť na jeho straně byli i anarchisti, socialisti, křesťanští vizionáři, přidávali se i Chorvati zklamaní ze svého vlastního státu, a samozřejmě ženy, které heroický básník (sice malý a plešatý, ale charisma nemusí být jen primárně efektní), eroticky a možná i jinak, ale hlavně eroticky uchvacoval. Byla to samozřejmě utopie, která nemohla mít dlouhé trvání, vydržela těch patnáct měsíců: v prosinci 1920 italské námořnictvo přístav obklíčilo a po krátkém ostřelování se D’Annunzio rozhodl, že nebude dál vzdorovat. Rijeka byla prohlášena „svobodným státem“, ale v roce 1923 ji Mussolini prostě připojil k Itálii. Její součástí zůstala do roku 1945. Sám D’Annuzio se stáhl do vily na břehu Gardského jezera, kde zemřel v březnu 1938. Nezdá se, že by se současná Rijeka k této barvité epizodě a jejímu protagonistovi příliš hlásila: žádná ulice ani náměstí, jen jeden bar dole ve městě, mimochodem, v Chorvatsku se v nich může kouřit, což mi připadá rozumné.
Ale nejvděčnější z procházek v Rijece je návštěva Trsatu, píše můj průvodce a já mu dávám za pravdu. To je jednak hrad nad městem, pevnost dost romantického druhu, a hned vedle mariánské poutní místo, kde už od roku 1291 námořníci prosili Pannu Marii, zvijezdu mora, kraljevicu Jadrana, za ochranu při plavbě. Musí se tam ovšem vyjít po nekonečných schodech, schodovitou ulicí, na které se každou chvíli zastavujete, předstírajíce, že se ohlížíte dolů do zálivu, ale ve skutečnosti je to hlavně záminka, abyste nabrali dech. Ten pohled je ale úchvatný, zvlášť pro člověka suchozemského typu, jenž má tu výhodu, že mu moře jen tak nezevšední. Nakonec vyleze až nahoru, zjistí, že v roce 2003 tady před kostelem Panny Marie, kde jsou obrazy lodí, které vyvázly přispěním Panny Marie, klečel Jan Pavel II., jenž tu v podobě sochy zůstal. Musela ho bolet kolena, už to byl hodně unavený muž, čemuž odpovídá výraz v jeho tváři. Vás taky jednou budou bolet kolena, pro některé z nás to možná už začíná. Ale ještě to pořád jde, ještě slouží, ještě vás někam vynesou, pak si ale sednete a dlouze hledíte na moře pod vámi a ten pohled prodlužujete, kvůli té kráse, ale i kolenům.
A jak to bylo s těma krvavýma nohama v Opatii, o tom příště.
00:02
