Obnovení rodinné msty na Slovensku

KOMENTÁŘ

Obnovení rodinné msty na Slovensku
Vytvoří se konstrukce rodinného spiknutí. To je zaručený recept. Zabírá to po staletí. Je to lepkavá metoda, která toho hodně prozrazuje na ty, kteří ji praktikují, píše Jiří Peňás. Foto: Radovan Jelen
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

České nahlížení na Slovensko má často rysy výchovného dozoru nad třídou, ve které už dávno neučíme. Dobré úmysly a snad i dobře míněná starost vypadají někdy jako poučování, mentorování, nadržování vlastním oblíbencům provázené buzerováním těch druhých. Často takový vychovatel věci a poměrům ani pořádně nerozumí a zbytečně se do nich plete.

Pak jsou ale případy, které lze považovat za zásadní, neboť se týkají principů. Třeba když je napadaná čest lidí, kteří se mohou těžko bránit, nebo když se šiří pomluvy, zkrátka když se rozdávají rány pod pás a jedná se zákeřně. Tomu pak rozumí i člověk jindy zdrženlivý a rezervovaný. Pak je čas se ozvat. Jde jaksi i o jeho věc, i když velmi nepřímo, o jeho oblíbeného autora, Milana Šimečku.

 

Ano, o dědu současného lídra slovenské opozice Michala, otce známého novináře Martina M. Šimečku. Premiér Robert Fico na jeho potomky zaútočil s obviněním, že jim slouží Nadace Milana Šimečky, založená v 90. letech, tedy po Šimečkově smrti v roce 1990. Že z ní mají peníze, že ji ovládají a financují si z ní své projekty. Je to přece nadace jejich otce! Je to rodinná nadace. Podle této logiky Nadace Olgy Havlové financovala rozmařilý život Václava Havla. No není na tom něco?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ještě jednou o těch „sviních“ a mých nevyužitých šancích mlčet

Je to přesně ten druh podpásovky, která je zároveň směšná a zároveň zákeřná. Není to odhalení pro ty, kteří vědí, kdo byl Milan Šimečka a co je to nadace a jak funguje, ale pro ty, kteří to nevědí! Vždy se najde dost lidí, kteří na to uslyší: Šimečkovi mají rodinnou nadaci, takový rodinný podnik! Žijeme v době, kdy takových lidí není málo a zdá se, že jich přibývá. (Nutno dodat, že na obou stranách.)

Nyní k těm osobním důvodům. V osmdesátých letech se člověk, který vstupoval do života a chtěl se něčeho pevného chytit, začal horlivě shánět po neoficiální literatuře, samizdatu, poslouchal zahraniční stanice. Rychle se jeho dvěma nejoblíbenějšími autory a autoritami stali Ludvík Vaculík – a Milan Šimečka. Ten první je jasný, tedy druhý proto, že vedle přesného, racionálního a analytického postoje měl ve svých článcích a fejetonech ještě něco jako jemnou nostalgii a subtilní ironii, něco takového delikátně starosvětského. Přikládal jsem to tehdy podunajské atmosféře prešpurských kaviarní, středoevropské zjemnělosti způsobené blízkostí Vídně a Pešti. Šimečka byl ovšem etnický Čech, který se ideálně v Bratislavě slovakizoval, čímž vznikla cenná syntéza. Když na podzim roku 1990 Milan Šimečka v Praze na Hradě náhle v šedesáti letech zemřel na infarkt, byla to rána, která se jen tak nezacelila. Ještěže postupně vycházely jeho knihy, z nichž je nejdůležitější Obnovení pořádku, pronikavá analýza, jak se Husákovu režimu podařilo udělat se společností to, co potřeboval a chtěl.

Jak? Třeba pomocí rodinné msty. V Německu se tomu za nacismu říkalo Sippenhaft, tam to mohlo jít až do krve. Husák ji používal tak, že vina rodinného příslušníka (šlo obvykle o to, že se angažoval v roce ’68, později v opozici) se přenášela na ostatní hlavně v tom, že děti nemohly studovat, sourozenci měli zaražen kariérní postup, nesměli cestovat a tak dále. Běžný postup.

To už dnes není tak snadné, ale může se na to jít jinak. Vytvoří se konstrukce rodinného spiknutí. To je zaručený recept. Zabírá to po staletí. Je to lepkavá metoda, která toho hodně prozrazuje na ty, kteří ji praktikují. Že se opravdu neštítí ničeho. To je pak těžké být neutrální. I kdyby se o to člověk snažil sebevíc.

×

Podobné články