Vítězství, po kterém Rusové dál touží

KOMENTÁŘ

Vítězství, po kterém Rusové dál touží
Místo protiválečných demonstrací vidíme podivné záběry z přehlídek, kde mašírují dětičky nastrojené do vojenských mundurů, malé indoktrinované robotky, plody společnosti, která odhodila zábrany, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Máme za sebou další Den vítězství, jak se pořád nemotorně ten výroční den jmenuje. Tisíckrát už bylo napsáno, že to je velmi ironické pojmenování, že je totiž otázka, kdo to vlastně zvítězil, že v případě národů, přes které se převalily Stalinovy armády, lze o nějakém vítězství těžko mluvit, a o osvobození už vůbec ne.

Jenže toho si tehdy, v květnu 1945, bylo vědomo jen pár jasnozřivých, většinou těch, kteří měli s Rusy a bolševiky nějakou přímou zkušenost, což byli často právě Rusové etc., kteří před nimi před lety prchli. Známé je, že první věc, kterou osvoboditelé udělali, je, že sbírali tyhle nešťastníky, již pak téměř bez výjimky brzy skončili v jámě gulagů. To byl ovšem tehdy pro většinu obyvatelstva jen nepodstatný detail, pokud si ho vůbec všimli. Důležité bylo to vítězství, které bylo v květnu 1945 zřejmě prožíváno spontánně a radostně, a to dokonce i těmi, kdo už o pár let později poznali, zač je toho loket.

 

Mezitím uběhlo osmdesát osm let, což znamená, že přímí účastníci jsou naživu už jen výjimečně. Rusko vede novou dobyvačnou válku a velká většina jeho obyvatelstva je s ní s velkou pravděpodobností ztotožněna. I ti, kdo by rádi viděli opak, přiznávají, že má v Rusku značnou podporu. Pokud se tam projevuje nespokojenost, tak s tím, jak je vedena, nikoli s tím, že je vedena. Rusové ji chtějí vyhrát, pokud ji chtějí ukončit, tak vítězstvím, nikoli tím, že by se stáhli a omluvili Ukrajincům a světu a slíbili, že už budou hodní. Nic takového nechtějí a nemají v úmyslu, to raději Rusko něbudět a s ním ani celý mir.

Tohle odhodlání je velmi rozdílné od toho, jak na války, které vedli Američané ve světě (ať už z jakýchkoli důvodů), reagovala americká veřejnost, kde vždy nemalá její část proti válce protestovala. Můžeme si o tom myslet, co chceme, možná to byli naivové, ba zrádci, ale v každém případě je to spíš příznakem přirozeně založené společnosti než ten kolektivně krvelačný souhlas. Ani pacifisté jako Roger Waters nebo Noam Chomski, kteří, jak říkají, se nestaví na žádnou stranu, ale chtějí mír, nelétají do Moskvy účastnit se demonstrací za mír. Neměli by za něj s kým demonstrovat. Místo toho vidíme podivné záběry z přehlídek, kde mašírují dětičky nastrojené do vojenských mundúrů, malé indoktrinované robotky, plody společnosti, jež odhodila zábrany. Možná ale taková byla vždycky.

Sociálními sítěmi kolovalo minulý týden působivého video hvězdy ruského hororu, Jevgenije Prigožina. Ten se nechal natočit na louce s mrtvými těly svých vojáků z tzv. Wagnerovy skupiny. Několik desítek mrtvol tvořilo pozadí jeho velmi procítěného projevu, v němž opakovaně nazval nejvyšší ruské představitele (samozřejmě s výjimkou Putina) těmi nejsprostšími ruskými nadávkami. Obvinil je z toho, že zatímco jeho vojáci za ně bojují, oni se válejí v luxusních klubech a nejsou schopni dodat jeho vojákům dostatek munice. Vzápětí se začalo analyzovat, o co vlastně šlo, zda nebylo cílem vytvořit dojem Ruska před zhroucením a tím vyprovokovat ukrajinskou protiofenzivu, jež se na jaře očekává.

Před jejím uspěcháním varoval v Londýně i český prezident Petr Pavel, který by tomu měl rozumět. Řekl, že kdyby se nepovedla, mohlo by to vést k vážným následkům. Rusové mezitím oznámili, že wagnerovcům zlepší zásobování. Situace je tedy nejasná, jisté je jen jedno: že jatka pojedou dál.

×

Podobné články