Osmdesát pět roků „poté“

KOMENTÁŘ

Osmdesát pět roků „poté“
Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem, píše Marian Kechlibar. Foto:

1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Málokterá událost je takovým stínem nad našimi národními dějinami jako mnichovský diktát. Ačkoliv počet lidí, kteří krizový rok 1938 pamatují osobně, rychle klesá k nule, „o nás bez nás“ se zaseklo do kolektivní paměti jako rezavý hřebík, který nepůjde jen tak vytáhnout a který bude dráždit okolní tkáň dalších sto let. Být zrazen spojenci, kteří se za lepších časů tvářili tak přátelsky, na to se nezapomíná. Ani na to, že v okamžiku slabosti se ukázalo, že i menší predátoři na evropské scéně (Polsko, Maďarsko) si rádi urvou nějaké to „maso“. Jediný soused, který vůči Československé republice nevznesl žádné nároky a nepodílel se na jejím oklešťování, bylo vzdálené a chudé Rumunsko, se kterým jsme tehdy měli kus společné hranice na Podkarpatské Rusi.

V dnešní době, kdy se opět řeší hodnota míru a cena zaplacená za něj, je vzpomínka na Mnichov dobrá i k tomu, zamyslet se nad podstatou věcí. Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem.

 

Pilířem trvalého míru je ochota jednotlivých zemí, zejména ale těch silnějších, nesahat k násilí vůči svým sousedům a řešit všechny vzniklé spory u jednacího stolu. Bez této ochoty se dá mír garantovat už jen jedním dalším způsobem, a to ozbrojit se po zuby, natolik, aby každého potenciálního agresora včas přešla chuť.

Ke vzájemnému respektu se snažila velmoci pobídnout už Briandova-Kelloggova dohoda z roku 1928, která jako první prohlásila útočnou válku za zločin; to byla menší revoluce, protože po celá tisíciletí předtím bylo vyhlášení války považováno za nezadatelnou pravomoc panovníků, států a vlád. Briandův-Kelloggův pakt nedokázal zabránit druhé světové válce ani mnoha dalším konfliktům, ale všeobecně lze říci, že od jeho podpisu frekvence velkých válek aspoň významně poklesla. A konkrétně v Evropě poklesla natolik, že jsme pomalu, ale jistě uvěřili, že éra válek pominula úplně.

Tahle víra se projevila dvěma způsoby. Zaprvé, zanedbáváním vlastní obranyschopnosti. Pojistka míru v podobě ozbrojených sil schopných odradit potenciálního nepřítele od útoku jako by ztratila na významu; mír přece prostě je a hotovo. Zadruhé, politici napříč kontinentem ztratili schopnost hrozbu blížící se války vůbec poznat a připravit se na ni. Nepatřilo to k běžným zkušenostem potřebným k politické kariéře.

O iluze jsme přišli, následující dekáda bude patřit zbrojení, „pozdě, ale přece“. Kromě toho ale zbývá ještě jedna otázka k řešení, a to, jak se postavit k podobným událostem v jiných částech světa. Třeba v Náhorním Karabachu, jehož etnické dějiny ty sudetské v mnohém připomínají. Ono totiž s každou válkou, jejíž iniciátor je odměněn nějakými zisky, roste pravděpodobnost válek dalších. Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem.

×

Podobné články