Stejnopohlavní partneři jsou nejlepší, ale manželství to není

KOMENTÁŘ

Stejnopohlavní partneři jsou nejlepší, ale manželství to není
Manželství stejnopohlavních párů je bez ohledu na legislativu realita, kterou v téhle zemi žijí dozajista tisíce, spíš desetitisíce lidí. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Manželství stejnopohlavních párů je bez ohledu na legislativu realita, kterou v téhle zemi žijí dozajista tisíce, spíš desetitisíce lidí. Lze předpokládat, že jsou na tom, pokud jde o kvalitu takového svazku, podobně jako nestejnopohlavní, i když osobně bych předpokládal, že líp, neboť jde často o lidi vzdělané, inteligentní a rozumné, v čemž převyšují průměr populace.

Stejnopohlavní člověk, když se s někým dá dohromady, to má obvykle promyšlenější než mnohý vyplašený heterosexuál, který někoho náhodou přivedl do jiného stavu. Nebo se žení/vdává proto, že se mu líbí udělat pěkný mejdan pro přátele a známé, který pak dá na Facebook.

 

U těch stejnopohlavních jde proto často o svazky stabilnější a trvanlivější, které by mnoha hetero mohly sloužit jako příklad. A to navíc soužití stejnopohlavního páru nenarušují obvyklé starosti s výchovou dětí, což je časté úskalí těch nestejnopohlavních. Lze zkrátka mít za to, že by manželství stejnopohlavních (dřív se říkalo homosexuálů a leseb) nic nemělo stát v cestě. Nemělo, jen by se to nemuselo jmenovat manželství.

Nutno říci, že manželství, tedy onen stav, který začíná obřadem, nazývaným svatba, je zásadní událost v jakékoli lidské kultuře, která se vyhrabala z divošského chaosu. Antropologové tomu říkají přechodový rituál, rite de passage, existuje v mnoha podobách ve skoro všech civilizacích a je spojen s jistými obřady a rituály, které té věci dávají smysl. A smysl té věci je v tom, že stadia života jsou spojena s nějakými stupni, které je nutno zdolávat, což není žádná hračka a nedá se to jen tak obejít.

Svatba sice vypadá jako nějaká nevinná slavnost nebo taková lepší zábava, ale ve skutečnosti to má něco společného s magií a mystikou, neboť se to točí kolem základních věcí života, jimiž je vždy početí, zrození, schopnost početí a nové zrození. To lze provádět samozřejmě divoce, jako to dělají zvířata (ale i ta mají své rituály), nebo jaksi „kulturně“, tedy s obřadem a za dozoru příslušných osob, šamanů nebo kněží.

Tím, že nevěsta a ženich vykonají jisté úkony a dají si slib, kterému šaman (nebo úředník) požehná, se legitimizuje jejich právo společně počít dítě, porodit ho (to může ovšem jen žena) a společně ho vychovávat. Proces, který vede k početí, přitom mohou neustále opakovat, aniž by jim bylo vytýkáno, že k početí nedošlo. Manželství je de facto legalizovaný sex s jednou osobou, se kterou jsme si slíbili, nejlépe proto, že ji milujeme, že budeme společně plodit děti. Takový slib má smysl ovšem jen u těch nestejnopohlavních: a to bez ohledu na to, jestli z toho nějaký potomek vzejde, nebo ne.

Samozřejmě že dneska už jsme dál. Po stovkách generací, které tomu, co je manželství, rozuměly v podstatě jasně, mají mnozí pocit, že manželství je vlastně něco jiného, taková forma ekonomicko-právního kamarádství plus ten sex, pokud je to ještě baví.

A je proto pravděpodobné, že manželství pro všechny projde, a možná je to i správně, neboť taková je doba a taková je společnost. Osobně bych to vlastně svým přátelům, kteří o to mají zájem, přál. Jen bych předpokládal, že i oni vědí, že manželství to není. Jsou na to dost moudří, aby to věděli.

 

×

Podobné články