Konsekvence našeho spíkování

KOMENTÁŘ

Konsekvence našeho spíkování
Ministr školství Mikuláš Bek by rád zavedl povinnou angličtinu už od první třídy. Foto: Tomáš Novák
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ministr školství Mikuláš Bek by rád zavedl povinnou angličtinu už od první třídy, nic proti tomu. Děti jsou v tom věku učenlivé a umět cizí jazyky je potřeba, na tom se shodnou asi všichni. Jiná věc je, jestli by český školský systém dokázal tu výuku provádět způsobem, který by měl smysl.

Nedostatečná znalost angličtiny je v české veřejné debatě dlouho probírané téma. A jistě platí: Čím větší znalost, tím lépe. Ze svých letmých pozorování jsem ale nenabyl dojmu, že by Češi ve znalosti toho jazyka v evropském kontextu nějak dramaticky zaostávali, jakkoli v téhle zemi asi existují lokální rozdíly a Praha nepředstavuje normu. V souvislosti s českými dětmi, studenty a angličtinou mně v každém případě přicházejí na mysl jiné věci, snad i problémy. Následující řádky budou znít jako nářek starého muže, co taky jiného, jsem starý a nářek patří k mým zálibám.

 

Mladí lidé dnes mluví anglicky daleko líp, než bylo normální v mojí generaci, ta se anglicky moc neučila, a pokud tu řeč uměla aspoň trochu, neměla až do revoluce moc příležitostí si ji vyzkoušet v praxi. Hodně lidem taky – alespoň podle mojí zkušenosti – chyběla trocha drzosti v obavách, aby se v kontaktu s cizinci neztrapnili tím, že něco řeknou špatně, raději neříkali nic. Z mých sporadických kontaktů s mladými lidmi mám dojem, že tím netrpí. S angličtinou jsou docela sžití, odmalička ji také vstřebávají, je to lingua franca dnešního světa, i toho virtuálního, do nějž chtějí proniknout, a angličtina jim v tom pomáhá. Tráví hodně času v prostředí, kde se mluví a píše anglicky, dost výrazně se to pak projevuje na jejich češtině. Je plná anglických frází, počeštěných anglických slov (nedávno jsem nově zaznamenal „embrejsnout“), anglicismů (viz např. hojně užívané „mějte hezký den“). Jejich mluva tak někdy může připomínat legrační hovory postav českých exulantů v Kanadě v prózách Josefa Škvoreckého.

Jistě, generalizace bývají ošidné, jev, který popisuji, se netýká celku mladé generace, výrazný je mezi její „trendy“ částí. Asi není nutné z toho dělat vědu. Ta někdy až okázale a legračně nečeská mluva může být generačně specifický projev snahy ukázat světu světáctví nebo dát najevo příslušnost k nějaké skupině a status. Takovou potřebu mají mladí lidé vždycky. Navíc, když jsem někdy dávno prožil pár měsíců v Anglii, taky jsem po návratu mluvil všelijak. A může to být i tak, že tímhle způsobem hovořící a píšící mladí lidé naznačují směřování vývoje, podobu budoucnosti, v níž primárním jazykem tuzemských elit bude angličtina a česky budou mluvit ti ostatní (už to takhle jednou bylo a historie má sklon se v nějakých cyklech opakovat).

Zneklidňuje mě jediné. Ta čechoangličtina, již slýchám, je výrazně chudý jazyk. Je v ní veliký podíl frází a ustálených slovních spojení v obou jazycích. Skutečně nedokládá velkou slovní zásobu, člověk ale potřebuje hodně slov (lhostejno v jakém jazyku), pokud chce vyjadřovat hodně významů, pokud chce myslet jinak než ve frázích. Je důležité, aby se člověk v mládí naučil cizí jazyky. Stejně důležité ale je, aby mezi těmi všemi řečmi, jež ovládá, byla aspoň jedna – rodná nebo jiná, kterou mluví opravdu dobře.

 

×

Podobné články